Rok s Kokoliou

Jak daleko je obloha, proč nepěstovat monokulturu a jak vypadá nic. Další z řady knižních rozhovorů, tentokrát s Vladimírem Kokoliou, malířem, grafikem a kreslířem, prvním laureátem Ceny Jindřicha Chalupeckého, vydává známá rozhlasová redaktorka po šestileté přestávce. Vzhledem k renesanční šíři Kokoliových zájmů se rozhovor zdaleka netýká jen malování, neuhýbá však ani před tématy „šitými na tělo“. Jde o rovnocenný dialog dvou sice různých, ale v lecčem spřízněných osobností, v němž hlubší zamyšlení vyvažují jiskry ironie či nadsázky. Knihu doplňují reprodukce Kokoliových obrazů a fotografie Víta Klusáka. Běloba je návyková Potřebuju být zoufalec Klidně pište "tajči" Moje čínština je strašná Na příkazy moc nereaguju Překypuju silou Obraz je fyzická věc S vystrčeným zadkem nic neuvidíte Slovo umělec mi zní jako erbenovský umrlec Pláču rád Líbí se mi váš hlas S horším zrakem vidím líp Barva přináší rozkoš Nemáme doma obrazy Kdo se nezasere, nezná život Ochutnat obraz, to bych bral Maluju pořád jen v hlavě Já umím všechno Jakmile začne malovat, je mu šoufl Pýcha vychází z mindráku Mám už zase mladá kolena To je špatně položená otázka Umím zahrát jenom Kokoliu Já mám rentgenové oči Myslím, že bych uměl skládat hudbu Třeba můj dědeček umíral krásně V lese se nebojím Hrůza ještě není strach Přežije to, co mají lidi rádi Spím dobře Nietzsche by taky poslal upřímnost do hajzlu Ženy možná vůbec nejsou utlačené Boty jsem si sám koupil až v Praze na Akademii Zabývám se sebou v jednom kuse Stydím se mluvit s cizími lidmi Sportování mě nebaví U Klausů to mají jinak! V Asii jsem nebyl Všichni lidi jsou krásní Freska je nejpříjemnější technika Nikdo mě nepochválil Freud by z vás měl radost Svoboda znamená osamocení Zakázaní umělci mají zvláštní moc Mám houmlesáckejk trénink Holky to mají ve všem těžší Při malování se dějí věci... ... celý text