Roky v kruhu
Jarmila Glazarová
https://www.databazeknih.cz/img/books/73_/73410/bmid_roky-v-kruhu-43m-73410.jpg
4
69
69
Románový obraz vlastního života, ve kterém autorka vzpomíná na šťastné dny manželského soužití s milovaným mužem, obětavým lékařem ostravského venkova.
Přidat komentář
Bůh ví, jak jsem všecky, i ty nejprostší domácí úkony měla ráda. Snad pro ten pravidelný řád, v němž se vracely a s nímž spolutvořily volný a bezpečný tok našeho života.
Krásná oslava každodennosti a návod, jak se i v těžkých časech radovat z maličkostí. Vím, že tato knížka asi neosloví každého, ale mě moc pohladila po duši.
Autobiografický vzpomínkový román harmonického manželství, které autorka prožívala se svým mužem o mnoho starším vesnickým lékařem na Ostravsku. Manžel zemřel a spisovatelka přišla o všechno , co měla ráda a aby extrémně náročnou životní situaci zvládla, tak si touto knihou evokuje šťastnější léta klidného, harmonického manželství a zaznamenala v ní nejen idylický rytmus života, ale také dopad krize a nezaměstnanosti na rodiny horníků i jiných lidí postižených chudobou. Knihu jsem si se zájmem přečetla, nakonec Ostravsko je můj rodný kraj.
Knihu jsem četla když mi bylo asi 10.let a byla u nás z nostalgie, neboť ji ráda četla moje babička. No nijak mě nenadchla a to jsem četla a přečetla pouze kapitolu ,,Jaro" Nyní jsem ji četla celou a nějak mě nenadchla- popisek života autorky se soužití se starším mužem, hledání smyslu života v domácnosti, přírodě, s dětmi, které se zvou ,,strávníci a lidé na okraji společnosti.
Tohle je kniha pro trpělivou čtenářku. Ne že by si ji nemohl přečíst muž, ale prostě... Podle mě je určena ženám. Muž uvidí jen to, co je natištěné na papíře. Mezi řádky je toho napsáno víc než dost a je jenom na čtenářce, jestli uvidí, co vlastně chtěla autorka sdělit. Nebo možná nechtěla.
Přečetl jsem tři čtyři kapitoly a zalistoval dál, abych zjistil, v jakém duchu se to odvíjí - stejně. Není to román, jsou to takové detailně popsané paměti; víte přesně kolik oken mělo stavení, co dostali psi k obědu, kolik rýže zůstalo v talíři a která myš si které zrnko odnesla. Pokud jde o dialogy, jsou to vzpomínky a vesměs asi v ostravsko-polském nářečí (ze kterého já osobně rostu).
strašně váhám, jestli 3 nebo 4...
autorka si neskutečně s knihou pohrala..každičká črta, každé slovíčko...a přeci mi z celého textu číší strašný smutek..uzavřenost, samota...jestli se kniha vypořádávala s jejími pocity ppo úmrtí manžela, je to jasné.akorát tam postrádám ten šťastný společný život...vidím mladou ženu, která svému muži říká "táto"...i v textu to vlastně vypadá jako by byl její táta..a ne manžel, milenec, spřízněná duše...taková laskavá "láska"...naplnění klasického manželství - soužití dvou lidí, děti, rodina - to tady není...Jarmila sama přiznává, že "táta" ji uzavřel do domácího kruhu..izoloval od lidí..že je vlastně osamělá, ale je tomu ráda...akorát jí to z toho textu nějak nevěřím..cítím jen úzkost, smutek, samotu...a tu nerozptýlí ani množství kaktusů a kytiček...(možná jak píše meluzena níže - nudný stereotyp, tak na mě často autorčin popis dní působil, možná to mělo taky vyplnit jistou prázdnotu...) ani milovaný synovec či sestra...
a jeden citát, kde ten smutek na mě křičel :
"V době, kdy přijely tátovy děti, změnil se úplně obvyklý způsob našeho života. Zcela automaticky dostal náš vzájemný vztah s tátou jiný ráz, odměřenější, cizejší. \všechny ty drobné projevy vroucího citového poměru byly jakoby uloženy, uschovány. Táta byl pouze otcem, tchánem, dědečkem. To byla oblast, kde nebylo pro mne místa. Jiný svět, starý, mocný, pouto pokrevní. Zůstávala jsem na jeho okraji, plna snahy překážet co nejméně a z pozadí starat se co nejvíce, aby náš dům byl tátovým dětem pravým a skutečným domovem, k němuž by stále cítily příchylnou příslušnost. Táta a jeho děti byli spjati a obklopeni minulostí, vzpomínkami a jinou láskou. Věděla jsem o ní a měla ji v úctě. Pro mne měl táta lásku novou. Stejně velkou, stejně vroucí a hlubokou, ale zcela jinou....."
Promiňte paní autorko, já vám to nevěřím...stále cítím něco chybějícího...druhou kolej...otcovský vztah...a prázdnotu zaplněnou kytkami...slunečním světlem...zpěvem škovránka...zamilování ? těžko..vděčnost a "rodičovsko--sourozenecký vztah" spíše.
Opět velmi cenné popisy Ostravska, opět velký prostor věnuje chudému lidu, který tvořil největší část klientely jejího manžela..od razovité mluvy, až po velmi těžký a drsný život. Sociální kritika. Boj za práva slabých, zejména žen a dětí...dobročinnost, obědy pro chudé...podpora aspoň dobrým slovem. Zachyceno také mnoho zvyků, povídání, historek...
dílo rozsáhlé, propracované, a podle mě i etnograficky cenné...ale pod tou něhou a pestrými obrazy velmi, velmi smutné...
V tomto případě čtenářská výzva splnila svůj smysl - přečetla jsem knihu, kterou bych vlastním výběrem do ruky nevzala a která mi přinesla jiný pohled na známý kraj.
Poetické vyprávění z meziválečného období z ostravského okolí - opravdu mě překvapilo, kolik krásy se podařilo J. Glazarové zachytit pozorováním krajiny, lidí i svého vlastního života. Autorka byla citlivá pozorovatelka, zachytila příběhy smutné, kruté i idealizované. A pro mě bylo hodně zajímavé si představit, jak vypadala a co v té době znamenala pro lidi například Ostrava, blízké Beskydy, Hukvaldy, Starý Jičín...
Pro porovnání:
"Krásné dny na Radhošti. Lesy, lesy, bez konce lesy, Houštiny malin, jahod, borůvek. Květiny a louky. Senoseče. Paseky. Stráně orvané vichřicemi, se zpustošenými stromy bez větví a kůry. Kleč, vodopády. Šindelové vísky v údolích, dřevěné kostelíky a školy. Prostí lidé, dřevaři a pastýři, stáda s tichými zvonky. Daleké, odhmotnělé zvuky hlasů..."
(A co zbylo z Radhoště dnes? Asfaltka, hotely, stromová stezka...)
A něco o staré Ostravě:
"Město neuvěřitelných kontrastů. Za krásnou budovou divadla tyčí se haldy, úpatím až u samé budovy. Bokem divadla do krátké ulice vrůstá bizarní potrubí, vedoucí z koksovny do Martinských pecí. za nádherou bankovních paláců a obchodních domů prostírají se bezútěšné kolonie dělnické, uličky se špelunkami, kořalnami, prostitucí a nemocemi.
...Město se valí kolem mne sobotními zástupy, cizí jazyky zvučí, k večeru hučí řev ulicemi jako vodopád. Pocit únavy a opuštěnosti roste. Doma mi nikdy nebývalo smutno. V polích, kde na hodiny cesty nebylo živé duše, nikdy jsem se necítila opuštěna. To jen uprostřed lidí, živých, hovořících, uprostřed kypícího města."
Na rozdíl od Adventu mě Roky v kruhu vůbec neoslovily. Větší část knihy je věnována zahrádce, kterou hlavní hrdinka, autorka, se svým manželem opečovávají, a také přírodě v okolí jejich domu. Nejzajímavější na celé knize byly osudy lidí z vesnice, ne vždy jsem se ale dozvěděla, jak tyto osudy dopadly. Zajímavý je kontrast mezi vesnicí a "velkoměstem" Ostravou, ale ani tomu není věnováno moc prostoru. Chápu ale, že se autorka tímto dílem vypořádávala se smrtí manžela.
Knihu autorka psala jako průběh jejího života za jeden rok. Popisuje počasí, přírodu, lidi, práci svého manžela-táty, svou činnost doma, kde je stále zavřená, nanejvýš se zúčastňuje akcí s manželem. Krásné popisy, někdy jsem přečítala i dětem, a líbilo se jim to. Od autorky třetí kniha, kterou jsem četla, a líbí se mi čím dál víc.
Nejdříve jsem se vůbec nemohla začíst. Přišlo mi hrozně zdlouhavé popisování všech věcí okolo. Postupem času jsem tomu přišla na chuť. V mnoha ohledech inspirativní knížka, hlavně pro ty, kteří se stále za něčím honí. Ukazuje, jak lze si krásně užít úplně obyčejný život, být vděčný za každou maličkost, uvědomit si, že jsou lidé v mnohem horší situaci a snažit se pomoct. Dýchl na mě klid, spokojenost, vděk za opětovanou lásku. Děkuji paní autorce.
Nevím, čím to je, v době, kdy jsem dílo četl, by mě to mělo nudit. Ale nenudilo. Dýchla na mne poklidná atmosféra a celý ten rok kolem mne proběhl s příjemným pocitem...
Jarmila Glazarová napsala svůj román v období,kdy utrpěla velkou ztrátu.Zemřel jí manžel a také musela odejít z domu,kde bydleli a tak přišla i o své milované psy.Přesto z knihy cítíte klid a pohodu ze života,který s manželem vedli.
Pro dnešního roztěkaného a věčně uspěchaného člověka je to možná rozvláčné čtení, plné starosvětského klidu, míru a dobroty (které o to ostřeji kontrastují s materiální i mravní bídou Ostravska, která přišla po průmyslové konjunktuře).
Na tuhle knihu si prostě musíte udělat čas... Ona totiž vyjadřuje hlubokou lásku k obyčejnému jednotvárnému životu - tomu, co bychom dnes nazvali nudným stereotypem. A pokud se do téhle hluboké stojaté vody ponoříte v tom správném rozpoložení, můžete postupně odhalovat štěstí z takové obyčejné každodennosti pramenící.
(...aneb proč hledat Zen na Východě, když ho máme přímo pod nosem :)
---
"Zagraj sedí na špičkách mých nohou, hlavu v mém klíně, a naléhavě prosí o pohlazení. Špičatý čenich rozevře moji ruku a hlava se vtulí pod dlaň."
Mně knížka nepřipadá nudná ani monotónní - naopak. Na první pohled idylické líčení poklidného spořádaného života mladičké dívky po boku stárnoucího manžela - obětavého venkovského lékaře. Jen z zcela nepatrných náznaků se dozvídáme, že to soužití tu a tam i dost vázlo, věkový rozdíl byl příliš velký. Na druhou stranu dívka, co přišla tragicky příliš brzy o rodiče a zůstala jen se sestrou, zde našla na 12 let pocit jistoty. O to horší byl konec, když manžel nečekaně zemřel. Jarmila musela opustit dům, co připadl jeho dceři z prvního manželství, přišla o své dva milované pejsky, o všechno, co měla ráda. Psychicky se zhroutila a útěchu hledala ve psaní. Její vzpomínky jsou skvělým popisem nelehkého života lidí na Ostravsku v té době.
Úlovek z antikvariátu – akce 3 knihy za 10 Kč. Glazarová byla mezi nimi. Nemohla jsem se odtrhnout, ačkoli velkou část knihy zabíralo líčení různých podrobností – krajiny, domova a jeho vybavení, povahy služek v bytě… jenže to vše bylo proloženo příběhy lidí z okolí, případy z lékařské praxe Jarmilina manžela, úvahami právě panující hospodářské krizi. Jadrné ostravské nářečí k tomu. Úvahy o tom, jaké to je žít s mužem o mnoho starším a nalézání radosti v prostých věcech, v možnosti podpořit jej a i tak se podílet na zmírnění utrpení nemocných a zraněných. Je tu zkrátka všechno, i úvahy o politice, hospodářství a sociálních tématech. Mimo jiné je zde krásně ukázáno, že období První republiky nebyla taková idyla, jak si dnes leckdo myslí. Mnoho lidí těžce strádalo. Každá doba s sebou nese pozitiva a negativa a vždy jsou lidé, kteří pomáhají, a jiní, kteří vše obrátí jen ve svůj prospěch. Nejhorší ovšem je, když se později část pravdy – ať té příjemné nebo nepříjemné – raději zamlčí. Glazarová ve své knize nezamlčuje nic. Někdy je až děsivě otevřená. Svůj román napsala poté, co její muž předčasně zemřel a ona se snažila vyrovnat s jeho ztrátou. Původně ani nemělo jít o knihu, jen o její soukromé vzpomínky. Ač jde o autobiografický román, hlavní postavou v něm není sama autorka, ale její milovaný a obdivovaný manžel. Nejchudší pacienty ošetřuje zdarma. Vydává se za nimi v mrazech a vánicích i do odlehlých obcí. Do rodiny dochází dva chudí chlapci a jedna stará žena na jídlo, rodina podporuje i další potřebné alespoň o svátcích. Nemohlo mě nenapadnout, zda by se tak zachovali i dnešní lékaři, kdyby bylo třeba… moc jistá si tím nejsem.
Monotónní, pomalé tempo. Ale i tak musím konstatovat, že má kniha své kouzlo. Popis poklidných let na maloměstě občas přerušených jen nějakým svátkem nebo slavností. Každý den podobný tomu předešlému. Jistota a bezpečí domova. Láska...
Nečekaný čtenářský objev!
Zpočátku Vás osloví živoucí popisy městečka a vily. Autorka tu žije s lékařem o třicet let starším. A okolí Klimkovic? Venkov ovlivněný blízkostí průmyslové Ostravy s jejími šachtami a hutěmi. Jak povědomě mi znějí místní jména! (Porubo, ty malá slezská vesničko poblíž Ostravy, ty prozatím netušíš, že se časem staneš jejím největším sídlištěm!) Vše je tak starosvětsky poklidné.
A když začnou být opakující se popisy přece jen trochu monotónní, objeví se další důvod, proč číst - náznaky neladu způsobeného věkovým rozdílem obou protagonistů knihy (kdo by svému manželi říkal táta?), případně jejich rolemi v běhu dní. Autorka je sice (a kupodivu) zmíní, ale vždy se ztiší v náručí svého charakterního, pevného, velkého a rozložitého a kouřem a doktorskými proprietami vonícího muže. A vy nemáte důvod jí nevěřit. Hle, archetyp muže (pána a) ochranitele.
Ale idyla končí za dveřmi vily. Tam kolotá komplikovaný – tu komický, ale v době hospodářské krize spíše tragický – život, jehož obraz je zesílený optikou venkovského lékaře, který zná své pacienty naprosto intimně. A jeho žena s ním. Těch osudů, těch příběhů načrtnutých v několika větách… Krásné.
Shrnutí: „Jsem otřesena a smutná. Táta drží mou ruku pevně ve své, jeho teplo mě zahřívá a známá vůně léků, kůže a tabáku mě obklopuje. Život je tak zlý, tak krutý. Jen tady, jen v této vůni a v tomto pevném stisku je bezpečí, jistota a útočiště.“
Štítky knihy
životopisné, biografické romány manželství lékař a pacient manželé Ostravsko lékaři věkový rozdíl partnerů (age gap)Autorovy další knížky
| 1961 |  Advent |
| 1962 | Vlčí jáma |
| 1967 | Roky v kruhu |
| 1953 | Chudá přadlena |
| 1950 |  Leningrad |
Naladěn Adventem, který považuji za jednu z nejlepších knih české literatury vůbec, jsem se dostal k této prvotině. Rozhodně na ní oceňuji krásný jazyk, bohatý jazyk a jazyk, který i přes značnou popisnost dokáže vykreslit řád, atmosféru, prosluněnost i sněhem zavátost kraje, domova, vily. Těch 420 stran, v nichž se vlastně skoro nic "velkého" neděje, nikde žádná dějová linka, je přesto zaplaveno tisíci drobnými událostí z běžného života, formálně uspořádanými do koloběhu roku. Takže samotný popis není kupodivu strnulý, ale životný, události se propojují s místy, s časy, s událostmi, rituály, mimořádnostmi, na jedné úrovni jsou informace o někdy trudné lékařské praxi autorčina manžela, narození a smrt stejně jako jeho úsměv, objetí, chvilka klidu a pohody po obědě nebo kvetoucí kaktus v zimní zahradě v květináči. Tohle všechno se Glazarové podařilo zachytit jako prchavé okamžiky jejího života, společného manželského života, který končí smrtí muže. Původně text ani nepsala jako literaturu, spíše terapii a proto je vše tak mírně nostalgické.
Na druhou stranu si myslím, že lze číst i mezi řádky, co nebylo vyřčeno. Glazarová jako mladá manželka byla neskonale sama, muž byl neustále pryč a kdoví, jak to mezi nimi mužsko-žensky bylo. Kontroloval její výdaje, ze kterých se musela každou sobotu zpovídat, ona milovala divadla, koncerty, kavárny, a přitom do nedaleké Ostravy musela často zajíždět taky sama a na přeplněných ulicích neměla koho oslovit. byla to krásná klec, která by se jako hnízdečko hodilo asi pro manželství po 30 letech, nicméně právě oněch 30 let byl mezi nimi věkový rozdíl. Takže pro muže to byl svět adekvátního klidu a podle mne žena strádala. I když se sobě namlouvala, že je šťastná. Vypovídá o tom fakt, že nejkrásnější měsíc byl pro ni srpen, kdy pravidelně z Prahy přijížděla její sestra Irena, a s ní si mohla (konečně) povyrazit.
Takže literárně pozoruhodný životný popis, mezi řádky jí to štěstí věřím jen zčásti. Mohlo to být totiž také ztracených 8 let života, které mohla plně prožívat s někým jiným a někde jinde.