Román o Tristanovi a Izolde
Joseph Bédier
https://www.databazeknih.cz/img/books/23_/239040/bmid_roman-o-tristanovi-a-izolde-HAc-239040.jpeg
4
73
73
Starobretaňská sága patří mezi nejznámější ve středověku. Věčné téma lásky, silnější než smrt.
Literatura světová Romány
Vydáno: 1976 , Slovenský spisovateľOriginální název:
Le Roman de Tristan et Iseut, 1900
více info...
Přidat komentář
Nesmrtelný příběh lásky napsaný totálně a beznadějně zastaralým, nudným slohem. Význam však má díky pramenům, z nichž je dílko zkompilováno.
Tohle byl zajímavý zážitek. Nejdříve mi únava ( a okolností) nedovolila knihu ani pořádně začít, potom jsem si pustila kousek v audio podobě a dostala jsem chuť začít to znovu. A celý ten nešťastný příběh mě opravdu uhranul. Za prvé mi to evokovalo Tolkiena. Nejdříve Húrinovo děti, potom Beren a Lúthien a pak, vzhledem k jednomu z jmen ( Gondoln) i Pád Gondolinu :-)).
Jediné co mi šlo na nervy bylo boření zdi, když se vypravěč stáčel na " posluchače, čtenáře, prostě lidsto'. Samotný příběh má úžasnou atmosféru a mě si zaháčkoval, že jsem mu nakonec těch 5* dala a je mi líto že u nás není přeložena verze jakou o této tragédii napsal Hardy.
Kdo by to byl v týhle pohádkovo masakrový záležitosti řek, že Tristan byl něco mezi Rambem a Bivojem zároveň, a tuhle pověst si udržel na jakymkoli ostrově. Prostě byl divnej a určitě by byl i na chlapy, kdyby s Isoldou nevylohnili cizí čůčo. Takže o lásce nemůže bejt vůbec řeč.
Někdo to tady i psal, jak je to v příběhu s tou láskou doopravdy a já s tím naprosto souhlasím.
No takže tim čůčem se dostane Tristan do šlamastiky i s Isoldou. A protože je to vůl jak elefant, tak si pak nabrnkne ještě jinou Isoldu. Dvě jsou asi lepší, než jedna. O tom vědí svoje i protagonisté vzdělávacího pořadu ex na pláži. Tam taky nemůže bejt o lásce řeč.
Tak jako tak, existujou určitě lepší příběhy, než tahle tragédie zlatovlásky a hňupa, co se umí ohánět mečem. Radši měl jít dělat vyhazovače někam do nálevny. Já bych si po tom čůču místo Isoldy uhnal akorát malinký delirium.
Jazykově půvabná pověst, leč nadmíru nastavovaná. I přes četné vtipné i důvtipné momenty tak čtenář začne vyhlížet plachtu na obzoru dlouho před Tristanem.
Tuto knihu jsem četla kdysi na střední škole a doteď si pamatuju, jak jsem ten příběh prožívala (po dějové stránce) a jak jsem hrdinům fandila, aby skutečně mohli být spolu, ačkoliv jejich láska nikdy neměla vzniknout. Nesedělo mi zpracování - na mne moc kostrbaté, ale předpokládám, že to bylo dáno překladem. Ale již delší dobu uvažuji, že se ke knize znovu vrátím, protože ten děj mne vskutku uchvacoval.
Není to o lásce Tristana a Isoldy. Ti vypili nápoj lásky . Ale o lásce Marca, Brangieny a Gorvenala k oběma, ta byla opravdová.
vůbec jsem nevěděla, že Zlatovláska je vlastně kousek tohoto příběhu...zdlouhavé, ale moc hezky odvyprávěné
Film je film:). Za prvý, nápoj lásky? Ten to naprosto kazí, opravdová láska je opravdová láska, tohle je jenom nápoj lásky:P. Za druhý, forma vyprávění… hrůza děs a bída. Ve verších je to určitě lepší. Škoda, že už není originál. Původně je Tristan prý ze Skotska a žádná Isolda neexistovala:P a byli to Keltové, kdo si o něm povídali. Tahle knížečka je strašně strohá a autor to vypráví tak nezajímavě a bez emocí, žádná psychologie postav… prostě nic, čím si zamilujete knihy… nevím, co víc napsat.
Je to opravdu nádherný a kouzelný příběh, napsaný krásným jazykem. "Pro všechny, kteří milují."
Neskutečně působivý příběh lásky, který zůstane navždy klasikou, která je možná ještě krásnější a zajímavější než Romeo a Julie.
Základní osnova příběhu je velmi zajímavá a jen díky ní jsem přidala hvězdičku navíc. Bohužel, o Bédierově spisovatelském umění nejsem příliš přesvědčená. Stejně jako Sathana ho ovšem chválím za jeho snahu vrátit čtenářům tento z poloviny ztracený, a přesto nesmrtelný příběh.
Knihu jsem měla za povinnou četbu, takže jsem čekala, že bude nudná. Příběh mě ale natolik mile překvapil a pohltil, že si ho určitě přečtu ještě jednou.
Klasika, která rozhodně neurazí. Velmi čtivě zpracovaný příběh zrekonstruovaný z dochovaných pramenů. Pokud se k němu tedy dostanete přes poněkud "ukecanou" předmluvu paní Evy Uhlířové (vydání z roku 1959, Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění), která je místy přínosná a místy už zbytečně zdlouhavá. Ještě se mi nestalo, že by vlastní příběh začínal až na straně 45 :-). Jinak samozřejmě znalost základní linie příběhu považuji za součást všeobecného přehledu, který by asi neměl chybět žádnému z nás.
Pěkně sestavený příběh z vyprávění různých autorů, už jen za tu snahu a práci, která s tím musela být, si Bédier zaslouží pochvalu. Je otázka, na kolik pan Bédier jen rekonstruoval a nakolik ten příběh sám tvořil, některé pasáže jsou mimořádně pěkné, jiné zase poněkud divné a jaksi neuvěřitelné, ale celkově tato kniha působí velmi dobře a zajímavě. Ale v některých částech jsem si teda nemohla pomoct a myslela jsem na přepracování Sapkowského v Magických střípcích, konkrétně v povídce Maladie, kde například vztah Tristana a obou Isold byl reálnější a o poznání méně stereotypní a černobílý.
(SPOILER) Ačkoli jsem neměla vysoká očekávání, musím uznat, že dílo se čte svižně. Tento dojem pravděpodobně vyvolává stručný popis bitevních scén, které jsou často shrnuty do jediné věty. První setkání s tímto případem, kdy Tristan jednoduše šel, zabil nepřítele, kterého se všichni báli, a vrátil se, mi přišlo na jednu stranu vtipné, ale zároveň jsem se nemohla ubránit rozporuplným pocitům. Já jako čtenář jsem se nedokázala vžít do představy Tristana jako pozoruhodného statečného hrdiny, když ta epická část soubojů na život a na smrt, která by mu takovou nálepku mohla poskytnout, byla vždy upozaděna. Nepřišlo mi, že mám důkaz o Tristanově hrdinství, protože nad vším, co udělal, jsem mohla mávnout rukou a říct si: „Zas někoho zabil, dobře, jdeme dál.“
Můj vztah k Tristanovi nijak nezlepšila ani část jeho druhého setkání s Isoldou Zlatovlasou. Nelíbilo se mi, jak převzal strýcův příběh o vlaštovkách, upravil ho tak, aby zněl romantičtěji, a předložil ho před dívkou jako svůj vlastní. Chápu, proč to udělal, ale nemyslím si, že to bylo nutné. Mohl jí to takhle zamilovaně vyprávět i o svém králi a popsat ho jako ještě sličnějšího, než byl on sám. Když Isolda zjistila, jaké jsou jeho skutečné plány, musela to pro ni být obrovská rána do zad, navíc s uvědoměním, jak snadno se nechala zmanipulovat.
V díle mi také chybělo více Tristanových myšlenek. Často lhal. Vlastně tento „udatný rytíř“ lhal téměř neustále. Líbilo by se mi, kdyby bylo podrobněji rozepsáno, co se odehrávalo v jeho i Isoldině nitru, když spolu mluvili, a jaké měl pocity při lhaní. Možná by pro mě pak bylo snazší tu jejich „velkou lásku“ brát vážně. Jenže nic takového se nestalo, a já místo toho bojovala s naštvaností vůči těm dvěma. Když vypili ten kouzelný nápoj, myslím si, že vzhledem k tomu, jak moc král Mark, který se v první řadě ani ženit nechtěl, miloval Tristana, by to pochopil, kdyby mu Tristan po návratu přiznal, že se do Isoldy zamiloval. V díle je několikrát ukázáno, jak byl Mark vůči nim shovívavý. Tristan a Isolda si však vybrali cestu cizoložství a lží, kvůli čemuž utrpělo mnoho lidí, kteří neudělali nic špatného. Prostě jen plnili svou práci.
Vezměme si třeba Brangienu, služebnici Isoldy. Neměla vlastní život, jen se starala o Isoldu a kvůli ní dokonce vydávala své panenské tělo za její, aby král Isoldinu „nevěru“ neodhalil. To už samo o sobě nedává smysl. I kdybych pominula fakt, že by král nemohl poznat, že je Isolda již „poskvrněná“, nerozumím, jak by nepoznal, že pod ním neleží právě ona, jejíž vlasy dokázaly rozjasnit zdi jako při rozbřesku. Isolda u mě ztratila veškeré sympatie, když po tom všem, co si Brangiena kvůli ní vytrpěla, chtěla Isoldina paranoidní hlava nechat Brangienu zabít. A když jí nevolníci lhali o tom, že Brangienu skutečně zabili, obvinila je Isolda z vraždy a nechala by je upálit za něco, za co mohla sama. To mě opravdu naštvalo, a v té chvíli jsem k Isoldě ztratila jakýkoli respekt.
Baroni, kteří nenáviděli Tristana, rozhodně nepatřili mezi mé oblíbené postavy, ale nemyslím si, že si zasloužili takové smrti. Například Andret, jehož účelem na konci knihy bylo chránit Isoldu, skončí utopen a umlácen pádlem. Jak takové brutální vraždy dělají Tristana a jeho přátele lepšími lidmi? A bylo to opravdu nutné? Chudák hrbatý trpaslík, který se ničím neprovinil, sloužil králi, jak nejlépe mohl, a přesto je v knize vylíčen jako zloduch. Lesní, který pouze plnil svoji povinnost vůči králi, skončil jako další oběť brutální vraždy Tristanovými poskoky.
Kde jsou tyto tresty pro Tristana a Isoldu? Z mého pohledu jsou právě oni dva ti zloduši, kteří by měli být potrestáni. Měli spoustu prostoru své činy odčinit, ale oni místo toho stále jen lhali a lhali. Celé to na mě působilo jako nekonečný kolotoč. Tristan vezme knížeti jeho milovaného psíčka, aby ho dal Isoldě. Tomu já mám fandit? Že vzal knížeti jeho „jedinou radost“? I když chápu, že si Tristan nemohl uvědomit, co tím vlastně knížeti, který s ním vždy jednal laskavě, udělal, když by sám svého psa klidně nechal zabít, protože dělal v lese moc hluku. Naštěstí ale s Isoldou dostali ten „skvělý“ nápad ho vycvičit k poslušnosti ubitím.
Román o Tristanovi a Isoldě mi tedy nepřijde jako „pěkný příběh o lásce a smrti“ . Vypití kouzelného lektvaru z jejich lásky nedělá nic čistého a krásného. Ač tedy jejich láska hříšná nebyla, svým jednáním hříšníky byli. Jejich činy byly výsměchem vůči osobě, která je měla skutečně ráda – králi Markovi. A co Isolda Běloruká? Další oběť na jejich cestě, která si takové jednání rozhodně nezasloužila. Její „pomsta“ ani nebyla skutečnou pomstou. Řekla jen lež, což Tristan a Isolda Zlatovlasá dělali od začátku díla. A jejich smrt? Čekala jsem něco tragického. Tohle bylo nalezení klidu, jak pro ty dva, tak pro všechny ostatní v tomto knižním světě, a nakonec i pro mě. Takže ano, na konci dne k sobě opravdu patřili, protože bezohlední byli oba stejně.