Lidská skvrna

22.04.2014

Můj druhý pokus srovnat se s Phillipem Rothem, s odstupem mnoha let po Portnoyově komplexu, který jsem nerozchodila vůbec. Sebevědomý podtitul (od vydavatele?) "Nejlepší psychologický román naší doby" evidentně neplatí pro každého. Téma pro mě velmi zajímavé - pokrytectví zvané politická korektnost dovedené ad absurdum, neznalost souvislostí, neznalost historie, zrychlená povrchnost - taková je podle mě dnešní americká skutečnost (strávila jsem půl roku v N.Y.) Anotace vypadala na opravdu dobré psycho. Autorův styl mě bohužel už podruhé nedokázal vůbec oslovit. Popisné, ploché, příliš mnoho slov, příliš mnoho detailů u mnoha postav - připadala jsem si, jako když koukám na přírodovědný dokument s komentářem Alfréda Strejčka. Jako kdybych měla kůži z PVC a text mi jenom stékal po povrchu jako voda. Mám pocit, že autor musí být jako hlavní hrdina: chlípný necitelný stařík, který nemá rád ženy, naježený na celý svět. Nesympatický hlavní hrdina, na kterého je tak snadné svést veškeré zlo světa včetně vlastních malých hříchů.

Podobné téma zpracované Tomem Wolfem v Ohňostroji marnosti o deset let dříve mi připadá mnohem poutavější a jako psychologický román rozhodně lepší.

A to mám Philipa Rotha plnou knihovnu ;-).

24.09.2013

Představte si, že jste na vrcholu. Máte úspěšnou kariéru, uznání a respekt, manželku a děti, které jste dobře vychovali a teď si žijí své poklidné životy mimo rodinné hnízdo. A pak řeknete jedno slovo, jež vám kompletně změní dosavadní život.
Názorná ukázka toho, jak zcela obyčejný výraz „přízraky“ použitý ve svém primárním významu (duch, neviditelná entita), se díky několika závistivým a pomstychtivým jedincům mění na hanlivé označení pro člověka tmavé pleti. Přízraky však v našem hlavním hrdinovi Colemanovi otevírají již dávno zapečetěné dveře do jeho minulosti, o které si myslel, že ji pohřbil dostatečně hluboko.
Kniha vypráví příběh již zestárlého člověka opustivšího po nespravedlivém obvinění svou milovanou univerzitu, aby se utápěl v němém vzteku a nenávisti. Od těchto pocitů ho nakonec osvobodí jeho nová milenka. Bohužel k jeho škodě, je ona žena o spoustu let mladší, což opět nejde pod nos obyvatelstvu v malé a prudérní Atheně. A Coleman se tak ocitá na úplném dně lidské společnosti. Na klidu mu nepřidá ani fakt, že manžel jeho milenky, bývalý voják s posttraumatickou poruchou z Vietnamu, ji pronásleduje na každém kroku.
Kniha je výbornou studií lidské závisti, zákeřnosti, pomluv a polopravd. Ukazuje na lidskou malost a pocity podivného uspokojení, když sledujeme očerňování jiné lidské bytosti.
Lidská skvrna není kniha plná děsivých zvratů, brutálních scén ani napínavých okamžiků. Celou dobu budete tušit, jak to nejspíš skončí. Ale zajímavá je právě cesta, po níž budete kráčet s Colemanem a odkrývat tak jeho spletitou minulost, abyste nakonec odhalili ironii „přízraků“, nesmyslnost spojení Coleman a rasista a došli s ním až na neveselý konec.

16.09.2013

Dokonalosť sama. Dokonale prepracované postavy. Počnúc Colemanom, ktorého dobehlo tajomstvo z minulosti, pokračujúc ďalšími (napr. Delphine, Faunia, Farley...), s ktorými napriek predsudkom, obrovským protirečeniam a tajomstvách, ktoré v sebe nesú, budete neraz sympatizovať. Ešte dlho po zatvorení knihy mi vírili v hlave ich osudy. Naozaj nebudete vedieť, či s nimi sympatizovať alebo vám budú proti srsti. Dokonale vystavaný dej, ktorý nepustí od prvého písmena po poslednú bodku, ak máte radi VEĽKÉ a DOBRÉ knihy. Dokonalý rafinovaný štýl, ktorým Roth narába priam majstrovsky a mnohí spisovatelia by mu mohli závidieť. O Rothovi netreba veľa písať, treba ho čítať.
Po prečítaní knihy si možno tiež budete klásť otázku, či morálna autorita nie je skôr tou amorálnou...

19.10.2012

Je to moje první setkání s Philipem Rothem, ale jsem přesvědčený, že ne poslední. Tuhle knihu rozhodně nedoporučuju začínajícím spisovatelům s nedostatečným sebevědomím. Při její četbě by je určitě začaly napadat myšlenky jako "Takhle nikdy psát nedokážu" a pocit méněcennosti by jim tohle řemeslo mohl navždycky znechutit. Rothův styl je bravurní, jazyk bohatý a charakterové profily postav až pedantsky pronikavé. Ale přestože nešetří často až barokně rozmáchlými souvětími a podrobnými psychologickými sondami, čte se to jak po másle. Tohle je to pravé romanopisecké umění. O tvoru jménem člověk se od Philipa Rotha můžeme dozvědět spoustu zajímavého i hodně nepříjemného.