Romeo & Julie 2300
Vladimír Páral
Hlavními postavami jsou mladí milenci Manka Lebdušková a Milan Kareta, kteří žijí v souměstí Praha-Ústí. Toto souměstí vzniklo někdy před rokem 2300 z měst Praha a Ústí nad Labem. Má rozlohu 180 kilometrů čtverečních, 9,6 miliónů obyvatel ve 42 obvodech. Mezi oběma městy vede magistrála, která má 36 jízdních pruhů v každém směru. V knize „Romeo & Julie 2300“ se objevila ještě dvě blíže nespecifikovaná souměstí, a to Melsyd (vznikl spojením australských měst Melbourne a Sydney), a Dressden-Leipzig.... celý text
Romány Literatura česká Sci-fi
Vydáno: 1982 , PráceOriginální název:
Romeo a Julie 2300, 1982
více info...
Přidat komentář
Párala jsem hltala v podstatně mladším věku, než jsem nyní. Možná z nostalgie k mládí , které je již dávno za horizontem, jsem po této knize sáhla a přišla na to, že jsem knihu někdy v hlubokém pravěku mého života četla a tenkrát mě moc nenadchla. ( neexistovala tehdá DK, takže jsem na to, že mě kniha v životě potkala, dávno zapomněla). S o to větším očekáváním jsem se do čtení pustila.. - a nic. Stejně tak jak před lety, tak i nyní –jsem ráda, že si svůj vjem o tom co je štěstí nesu sama v sobě, pana Párala mám ve svém TOP žebříčku nadále, ale tahle kniha mě fakt neoslovila
„Láska, ovšem, na tu se dá vždycky všecko svést, že.“
Jenže, co s tím, když vás přesvědčují, že ... „NEŠŤASTNÁ LÁSKA NEEXISTUJE“ jak řekla primářka dr. Linda Jávová (25) ... „Nanejvýš cosi jako duševní chřipka. Dočasná a skrz naskrz iracionální …“
… a ještě ke všemu se vás všichni kolem mermomocí snaží učinit šťastným … pak se totiž lehce může stát, že zešílíte … z lásky :-) …
„Šílenství lásky?…“ špitl Áva nesměle.
„Ale láska přece není šílená, …“ řekla Linda Jávová s převahou. „Chudáka holku asi zpitoměla televize nějakým historickým filmem ve stylu Romeo a Julie nebo něco na ten způsob. Ale teď snad můžeme doufat, že další střemhlavý nálet už nepodnikne.“ „A když ano?“
„Hodíme ji na krk psychiatrům…“
… taky vás mrazí, když si pomyslíte /navíc, není to moc daleká budoucnost/ … že jednou /ne zcela nereálně/ může být i láska, jen psychické onemocnění? …
Co pak teprve provedeme s takovými běžnými, veskrze lidsky přirozenými, přáními, jako „udělat dobrý skutek“, „pomoci někomu“, „trpět pro někoho“ nebo „zachránit někomu život“? … nebo s přáními jako, „aby se o mě někdo bál“, „aby na mě žárlil“, a nebo, dokonce s takovou „zvrhlostí“ :-), jako přát si „aby po mně toužila a kvůli mně plakala“? Necháme se připravit o emoce? A dovolí nám to naše přirozenost? … dovolí nám to příroda? … pan Páral vystavěl smutný svět budoucnosti, žít bych v něm určitě nechtěla … vlastně, ani nemohla … bez emocí žít prostě neumím :-).
Letošní čtenářská výzva mi přinesla už druhou knížku od pana Párala (ještě Mladého muže a bílou velrybu), a s nimi spoustu, zvláštně naléhavých, otázek … podaných velmi specifickým „technickým“ páralovským stylem, na který si musíte zvyknout, a který ne každému sedí (mě třeba sedí jen u některých z jeho knih), ovšem konkrétně u jeho sci-fi příběhů … tam sedí zcela a dokonale!
„Vytáhl žaluzie s třeskem, jaký by jejich konstruktér určitě nepovažoval za možný, a hned pak na ležícího Ávu pustil proud ledového vzduchu.
„Zavři to!“ zaúpěl Áva a popotáhl nosem. „Copak nevidíš, že mám rýmu?“
„Léčení rýmy vyžaduje především hojnost čerstvého vzduchu,“ řekl robot hádavě. „Ale ne ledového.“
„Dobré jitro. Je úterý sedm-patnáct. Vstávej!“
„Ještě chvilku. Mám rýmu a musím se prohřát.“
„Vstávej!“
„Nech mě ještě pět minut. Slyšíš, ty elektrický střevo? To je příkaz!“ „Vstávej!“ zašuměla Robka, přistoupila k Ávovu lůžku a strhla z něj přikrývku se zjevnou rozkoší. Kterou si ve svých obvodech naindukovala sama …“
Tak tohle bych doma fakt mít nechtěla … brrrrrr! :-)
Sci-fi jako částečná realita. Asi tak bych to nazvala. Sice se děj odehrává v pro nás už ne tak vzdálené budoucnosti, ale téma je věčné ... Kniha se mi špatně hodnotí. Ne že by se nedala číst, ale děj mi přišel trochu uměle natahovaný.
Prostě jak píše Verkavcelka "Klidné, zajímavé čtení, žádný velký trhák."
Knihy Vladimíra Párala mám ráda od mládí a čas od času si je přečtu znovu, ale toto sci-fi mne nijak nenadchlo.
Mám ráda sci- fi literaturu a z tohoto důvodu jsem sáhla i po této knize. Má očekávání naplnila. Jestli ale takto bude vypadat svět v roce 2300, tak nevím, zda bych v něm chtěla žít. Umělý sníh a umělé jídlo není zrovna nic pro mě :-D Hlavním hrdinům jsem fandila, aby si k sobě přes všechny ty překážky našli cestu a co vydržela Manka v táboře je obdivuhodné :)
Poslední ze čtyř Páralových SF, kterou jsem četl, a která se mi také líbila nejméně - děj mi hlavně ke konci přišel zbytečně natahovaný a popisy světa v r. 2300, jakkoli svědčí o autorově bohaté fantazii, nudné. Kromě toho čím dál tím víc nabývám dojmu, že Vladimír Páral je latentním sadistou: není snad románu, v němž by nebylo nějaké mučení nebo týrání, obvykle vymyšlené s nebývalou vynalézavostí a líčené se zjevným zaujetím.
Jedna ze čtyř Páralových knih s tématikou sci-fi (další jsou Pokušení A-ZZ, Válka s mnohozvířetem a Země žen). Přiznávám, že Páral kdysi patřil k mým oblíbeným autorům, přečetla jsem všechno, co napsal a díky tomu získala i jistý nadhled nad celým jeho dílem. Ono je vlastně jedno, jestli se jeho příběhy odehrávají v budoucnosti nebo v současnosti. V popředí vždycky stojí vztah mezi mužem a ženou, který má prostě tisíce podob a je nevyčerpatelnou studnicí nových a nových zápletek. Kdo má rád Páralův styl psaní a baví ho nadsázka, nebude se nudit.
Vybrala jsem si tuto knihu do Čtenářské výzvy na téma - autor mého kraje, ještě před přečtením jsem si řekla, že jí dám do tématu - kniha mého roku narození a tak po čtvrtině knihy jsem se rozhodla ji dát do tématu - žánr, který běžně nečtu.
A u toho i zůstane. Bohužel nemohu dát víc než dvě hvězdy, protože bych tím urazila knihy, kterým jsem dala tři. Chápu, že někdo má rád vdolky a někdo holky, ale tohle opravdu není šálek mého čaje.
Kromě žánru sci-fi a stylu podání romantického příběhu mě rozčiloval i styl psaní, kdy .. zřejmě úmyslně ... byla ve větách vynechávána slovesa a některé věty byly úplně divně stylizované, tam jsem pochopení už vůbec nenašla.
Myslela jsem si, že si dám dalšího Párala jako autora mého kraje, ale asi se raději vrhnu do Máchy a jeho Máje, to nemůže být horší.
Tři hvězdy za neskutečně bujnou Páralovu fantazii. Jinak tohle není můj šálek kávy, nebýt čtenářské výzvy, nikdy bych pro tuto knihu nesáhla a její přečtení mi trvalo.
Tuto knihu jsem četla několikrát, připomíná mi vykreslením budoucnosti Bulyčovu Alenku a zápletkou neodbytně samozřejmě i "Hodíme se k sobě, miláčku?".
Je to taková milá retro sci-fi, dokonce s budovatelskými (Páralovskými) prvky.
Nepůjde tedy asi o případ, kdy si říkám, jak bych se na místě hlavních hrdinů zachovala já sama, na to je děj asi už příliš nereálný, ale kniha se čte dobře.
Za mě nej od autora, kterého jinak zrovna moc nemusím.
Ne, prostě sci-fi nebude nikdy můj šálek kávy. Knihu jsem dočetla, jen abych měla splněné políčko ve čtenářské výzvě.
Každopádně je kniha dobrá k zamyšlení ohledně lidských vztahů. A co všechno může technika. Každopádně fantazie pana Párala je neskutečná :-)
Nemůžu si pomoct, ale tahle knížka byla fakt průměrná, až nudná. Byl jsem rád, že ji "mám za sebou".
Tuhle knihu jsem spoustu let nemohla sehnat. Přečetla jsem všechny dostupné Páralovy knihy a nakonec jsem v jednom antikvariátu našla i tu poslední. Ale ty předešlé se mi líbily víc.
Mám ráda Párala a miluju sci-fi a tohle spojení je milé, čtivé, hezké a nenáročné...
Vladimír Páral správně vystihuje , že ať už se píše jakýkoliv letopočet , nebo máme nepřeberné množství rozličných technologií,
stále musíme řešit otázku našich vzájemných vztahů a pečlivě vnímat pocity rodící se v našem nitru.
Romeo a Julie si prý ušetřili spoustu problémů, když tak brzo umřeli......Velmi zajímavá kniha, která ale rozhodně nebude pro každého. Je to vlastně všeobecné zamyšlení o vztazích, zabalené do trošku jiného celofánu. Mě to velmi bavilo. Ale sýrovohovězí s kovovou pěnou nukleátu lithia mě neláká.
Zezačátku jsem se upřímně trošku nutila do toho pokračovat ve čtení, jelikož mi trošku vadily výjevy a popisy budoucnosti, díky kterým jsem se nemohla do knihy pořádně ponořit. Postupně jsem se však začítala víc a víc, jelikož mě zajímalo , zda si tento Romeo a Julie z budoucnosti poradí s nástrahami osudu, kdy místo Kapuletů a Monteků proti nim bojuje skutečnost, že dle psychografu se tito dva milenci k sobě absolutně nehodí a manželství jim je s vidinou neúspěchu nedoporučeno... Manka a Milan se poté oba zmítají ve zmatku, ze sebe, toho, co jim bylo sděleno a do toho jim ještě "felicisté" hází pod nohy naprosto ideální partnery... Je zajímavé sledovat, zda nakonec zvítězí srdce nad rozumem, či naopak...
úryvek z knihy:
"Kdy konečně pochopím, co je to štěstí?... vzdychla si po jejich odchodu přimářka felicistiky. Hluboké ticho v ordinaci zaplavené světlem a kyticemi plastikových růží (protože je čtvrtek), v jejich spoustě Linda popatřila na jedinou přírodně rostlou v útlé křišťálové váze. Pavel mi je sem nosí každý den už tolik let. A možná to už začínám tušit. Štěstí je... co vydrží každý den... a každé počasí... a..."
Člověk se musí začíst, ale pak už je to výborný zážitek a plno zápletek, co se v tomhle žánru jinak často nevidí!
Teda, opravte mě, pokud mi něco uniklo :)
Autorovy další knížky
| 1990 |  Milenci a vrazi |
| 1978 |  Mladý muž & bílá velryba |
| 1988 | Země žen |
| 1967 | Soukromá vichřice |
| 1982 | Romeo & Julie 2300 |
Přečetla jsem to, ale vůbec mě to nebavilo. Jakmile je to sci-fi, tak couvám. Mám raději příběhy ze života. Prostě příběhy, které se staly a já si z nich mohu něco vzít. Poučit se.