Rosa Alchemica

15.10.2012

Když jsem tak minulý týden v lese hleděl na ještě pořád zelené listí, napadlo mě od prázdnin už po několikáté, jak skvělá je próza W. B. Yeatse; možná byl poslední, který dokázal slovy vykouzlit stejný svět, který na vás dýchne ze starých irských pověstí.

„Když ji Costello vedl mezi tanečníky, byly její něžné, pokorné oči upřeny s láskou na jeho hrdost a vášnivost. Zabrali své místo v pavaně, v tom důstojném tanci, který se sarabandou, galleadem a maurskými tanci vytlačil skoro u všech, kromě nejirštějších z drob­né šlechty, živější rytmy pantomimických, verši protkaných tanců dřívějších dob; a když tančili, zmocnila se jich unavenost světem, melancholie, vzájemný soucit, který je vítězoslávou lásky. A když jeden tanec skončil a dudáci odložili dudy a zdvihli korbílky, stáli trochu opodál od ostatních a zamyšleně a mlčky čekali, až začne nový tanec, až oheň v jejich srdci vzplane a znova je zahalí. A tak tančili pavanu a sarabandu, gallead a maurský tanec po celou noc a mnohý stál tiše a pozoroval je, vesničané přicházeli ke dveřím a nahlíželi, jako by chápali, že po dlouhé době shromáždí kolem sebe děti svých dětí a budou jim vypravovat, jak viděli Costella tančit s MacDermotovou dcerou Unou; a při všem tom tančení a hraní obcházel MacNamara sem a tam, hlasitě hovořil a dělal hloupé vtipy, a starý MacDermot rudl pořád více a čekal, až se rozední.“