Rozchod!
Karel Konrád
Protiválečný román, v němž se autor za svou generaci vyrovnává s 1. světovou válkou a válkou vůbec. Odsuzuje ji na základě zkušeností, které získal v kasárnách záhřebského pluku, v rjecké škole jednoročních dobrovolníků, za chaotického rozkladu fronty a při neslavném tažení na Slovensko roku 1918. Hlavními hrdiny knihy jsou tělesně slabý a churavý Josef Hubáček, později nadaný malíř a přírodovědec Emanuel Purkyně. První překonává nestvůrnost vojenské mašinerie asketicky důslednou trpnou sabotáží, zdravotnický kadet Purkyně je obrněn zaujetím fanatického badatele. - Přední dílo naší antimilitaristické literatury.... celý text
Přidat komentář
Karel Konrád psal svůj román uprostřed 30-tých let. Tehdy mohl čerpat z velkého množství vzpomínek účastníků "Velké války". já sám jsem od lidí z nejbližšího okolí vyslechl takové vzpomínky ještě v polovině let 50-tých. Mám za to, že útrapy mimo bojové nasazení popsal velmi věrně s ohledem na paměti svědků. První autor komentáře postrádal "bojové nasazení", zde mám za to, že se autor z dobrých důvodů takovému popisu vyhnul - zřejmě cítil, že by se svým smyšleným příběhem na bojišti vydal, obrazně řečeno, na velmi "tenký led". V době vydání knihy, v roce 1936, čtenáři, kteří měli zájem o příběhy z bojů měli k dispozici desítky memoárů od autorů, kteří bojové nasazení zažili na "vlastní kůži". Proto tehdejším čtenářům takový výpadek v příběhu nemusel chybět. Ale chci ještě říci, že lidé na počátku 21. století mají stále silnější sklon vyhýbat se literárním dílům starší doby, protože na příklad se značně změnila již čeština, bohužel zjednodušením k horšímu, mnoho obratů, které dříve užívali i v prosté komunikaci dnes působí neobvykle podobně jako mnohým starším lidem zní často současný styl hovorové češtiny až vulgárně. Prostě stávající společnost již změnou stylu života starší díla, i když velmi dobré ne-li vynikající úrovně, nemůže číst, a ty v lepším případě končí v archivech knihoven.
No, nijak extra mě knížka neoslovila. Čtení mi šlo ztuha, doslova jsem se příběhem musel prokousat. A po nudném popisu nástupu k armádě a výcviku v zápolí autor zcela pominul bojové nasazení, čímž mě dost zklamal.
Autorovy další knížky
| 1950 |  Rozchod! |
| 1966 | Robinsonáda, Rinaldino, Dinah |
| 1979 | Epištoly k nesmělým milencům |
| 2002 |  Poetistická próza |
| 1954 | Postele bez nebes |
Když jsem se do knihy pouštěla, věděla jsem už, že Karel Konrád nebude můj oblíbený autor. Rozchod! mě ale zkraje docela zaujal, tak jsem si řekla, že tuto "povinnou četbu" podstoupím. Některými částmi jsem se pak ale prokousávala jen těžko. Myslím, že před přesunem děje do Prahy už jsem byla z výcviku a věčné buzerace na cvičišti přesně tak otrávená, jak autor zamýšlel. Nakonec vypravěč v podstatě mizí, o sobě už nemluví a vypráví pouze o Purkyňovi. Děni na Slovensku bylo zajímavější, ale ten posun od ich formy k er formě byl dost zvláštní. Pro mě nakonec byl nejzajímavější poválečný antisemitismus. Někteří se asi nemuseli za 2. světové ani cítit moc pod tlakem, aby udali souseda.