Rozhovory s přáteli
Sally Rooney
https://www.databazeknih.cz/img/books/40_/408541/bmid_rozhovory-s-prateli-RjM-408541.jpg
4
467
467
Román Sally Rooney Rozhovory s přáteli vzbudil ve světě zcela ojedinělý ohlas. Z neznámé autorky se doslova přes noc stala literární celebrita, její kniha vévodila žebříčkům prodejnosti i kulturním rubrikám a získala nejedno literární ocenění, a to nejen proto, že knihu můžeme číst jako romantickou komedii, plnou nevěry, sexu, odcizení i sblížení, ale zároveň jako silný příběh o životě a myšlení současných mladých žen. Rozprostírá se před námi příběh jednadvacetileté dublinské studentky a básnířky Frances, její kamarádky Bobbi a o něco staršího manželského páru, herce Nicka a fotografky Melissy, spolu s vypravěčkou Frances sledujeme složitou dynamiku vztahů, intelektuálních debat i milostných románků. Titulní „rozhovory s přáteli“ jsou přitom nesmírně otevřené. Frances, Bobbi, Nick a Melissa spolu mluví o sexu a přátelství, umění a literatuře, politice a genderu a samozřejmě i o těch druhých s až nemilosrdnou upřímností. Každopádně čtenáře čeká fascinující, velmi precizně promyšlený a výtečně napsaný román o vztazích, intimitě, komunikaci s okolím a osobním zrání.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2019 , ArgoOriginální název:
Conversations with Friends, 2017
více info...
Přidat komentář
Když mě tolik nadchnula kniha Normální lidé, tak jsem si knihu Rozhovory s přáteli musela přečíst a bohužel jsem se nevyhnula srovnání. Frances je taková předzvěst Mariane z Normálních lidí, ale tentokrát jsem s hlavní hrdinkou nedokázala souznit. Místy jsem netušila kdo je tady skutečná oběť a myslím, že to byl záměr, že nic v životě není jasně dané. Ocitáme-li se uprostřed vztahového čtyřúhelníku zákonitě se musíme nořit do zvláštního propletence, kdy chvíli straníme jednomu, pak dalšímu a nakonec úplně někomu jinému. Rooney nepíše jenom o vztazích mladých lidí. Prostřednictvím svých hrdinů popisuje sociální situaci, náboženství, kritiku kapitalismu a celkově život mladých lidí v Irsku. V této knize možná ještě víc než v Normálních lidech. Rozhovory s přáteli určitě opět zaujmou trochu jiným pohledem. Frances se celou dobu jeví jako ta, co trpí. Rooney jí nechává trpět psychicky i fyzicky. Ale ... opravdu? Nevím, zda to máte u jejích knih taky tak, ale mě rozseká vždycky až ten úplný závěr. V obou knihách je poslední stránka přesně tím, co ten příběh vlastně zpětně vytvoří nebo spíš dokonale dotvoří?
Vlastně mě ty tři hvězdy mrzí. Možná za ně můžou zbytečně vysoká očekávání. Je tu naťuknuto tolik skvělých témat, které v literatuře chybí, že jen za to bych tu další hvězdu měla přidat. Jenže ono je to všechno podané tak divně. Mega divně. Jakoby odtažitě, přestože jde o tak intimní věci. Autorka mě do příběhu nedokázala vtáhnout, svět jejích hrdinek mi přišel tak vzdálený a často nereálný. Většina dialogů byla prapodivně vystavěná, neuvěřitelně, nepravděpodobně. Ale rozhodně to bylo zajímavé čtení, v mnohém inspirující a poučné. Asi jsem už jen tak "někde jinde", že mi ten příběh nešel uchopit, přestože k tomu intelektuálnímu šílenství mám blízko.
O lidských vztazích, o partnerství, o rozpolcenosti, o hledání sama sebe v současném světě... Za mne jednoduchý styl vyprávění s přesahem. Kniha se mi líbila více než oceňovanější Normální lidi. Zejména vykreslení hlavní hrdinky mě zaujalo - Rooneyová skvěle popsala pocity a myšlenky neukotvené mladé holky, která už není teenager, ale necítí se ani jako dospělá; na venek silná žena, kterou jen tak něco nerozhodí versus nejistá dívka, která si vůbec nevěří.
V knize se toho zásadně nic moc neděje, ale je radost trávit čas s těmito obtížnými, inteligentními a někdy nepříjemnými lidmi.
"No a co znamená, že vztah "dopadne"?"
"Měla bys jí to říct. Stejně nemůžeš uhlídat všechno, co si o tobě myslí."
4,5*
Od téhle knihy jsem dostal trochu něco jiného než jsem očekával.
Příběh mě chytil hned od začátku, ale jednou větou, která se objevila po několika prvních stránkách mě autorka, chytila a přikovala k vyprávění. Od té chvíle jsem se začal ztotožňovat se spoustou věcí a do příběhu se opravdu ponořil. Ta věta zní : ,, Někdy jsem si připadala, že se pořádně nedokážu zajímat o vlastní život, a deprimovalo mě to. ´´ Možná je to rozpoložením, ve kterém jsem knihu četl, ale opravdu silně na mě zapůsobila. Donutila mě přemýšlet nad životem, na lidmi i nad sebou samým. Autorka nám na pozadí několika různých podob lásek, z nichž ani jedna není tak úplně romantická, ale právě možná díky tomu jsou všechny o to silnější, předhazuje spoustu problémů. Ať už společenských nebo osobních. Ač se může zdát, že jsou na příběh trochu našroubované, všechny tam naprosto sedí a tváří se naprosto přirozeně. Nejlepší na tom všem však je, a to je asi to co na mě zapůsobilo nejvíc, že nám autorka neříká co je špatně a co dobře. Nechává prostor pro nás, na to utvoření vlastního názoru, a pokud čtete pozorně, brzo zjistíte, že na vašem názoru vlastně nezáleží. Ty věci prostě jsou, ať už si o nich myslíte cokoli. Autorka nám nic nevysvětluje, nechce přijetí a pochopení pro své hrdiny, prostě vám vypráví jací jsou a co zažívají. A je to geniální.
Při čtení jsem si vybavil seriál HBO Girls, ale ten mě bavil víc. Přečetl jsem, ale asi zásadní kniha to není.
"Možná je milé chování špatným měřítkem.
Jasně, ve skutečnosti nám jde o moc. Jenže je těžký si uvědomit, kdo ji má, takže se raději místo toho spolíháme na to, jak je kdo milý. Tímhle se zabývá veřejný diskurs. A nakonec se ptáme, jestli je Izrael "přátelštější" než Palestina."
"Postupně mi čekání začalo připadat míň jako čekání a víc to, čím život jednoduše je - řadou úkonů odvádějících pozornost od věcí, na které čekáme a které se nedějí."
„Pak jsem mu řekla, že už budu, on zavřel oči a řekl ach.“
Nějak se mi tu rozmáhá nešvar nedočtených knih. V minulosti jsem se raději těmto čtenářským praktikám vyhýbal. Jednak proto, že nemám v posledních letech problém s výběrem knih, které mě čtenářsky uspokojují, ale také protože v několika případech se mi potvrdilo, že vyčkat se soudem až do poslední stránky se vyplatí (např. Hlava 22). Před Rozhovory jsem, ač nerad, vzdal dočtení Sestry od Jáchyma Topola. Tomu však jistou kvalitu knihy nemůžu upřít. A to jsem ještě nevěděl, že ten pravý důvod „zřeknout se knihy v pravý čas“ teprve nastane.
V případě Rozhovorů jsem ke knize už předem přistupoval s očekáváním, které snad prožívá literární kritik, na kterého čeká nemilá povinnost pročíst se něčím, co by z vlastního rozhodnutí raději nechal pouze výlohám knihkupectví. V našem kamarádském Literárním klubu, ve kterém diskutujeme o prožitcích nad společně vybranou a právě dočtenou knihou, došlo zřejmě k výběrovému přehmatu. Ale není se čemu divit. Rozum mě/nám zůstává stát nad množstvím pozitivních kritik této knihy a snad úplnou absencí těch, které by na knihu nahlíželi opravdu kriticky. A je mi líto, že se k adorování této knihy se přidává i časopis Respekt, což mě (a nejen mě) nutí k zamyšlení, zda se literární kritiky v časopisech v některých případech pouze odněkud nepřebírají a zda autor pod kritikou podepsaný má šanci množství knih v k tomu dostatečném čase skutečně přečíst, prožít, prozkoumat, vstřebat a napsat takovou kritiku, která by byla přínosná a odrážela pouze jeho pohled na věc. Je mi líto, ale při pozitivní kritice této knihy nutně zapochybuju o sečtělosti a myšlenkovém potenciálu jejího autora. Po přehodnocení fráze, „První román Sally Rooneyové je vtipný, osobní, čtivý, nekonvenční a na debut nezvykle sebevědomý.“ z perexu jedné kritik mi zůstává pouze torzo tohoto tvrzení: „První román Sally Rooneyové je nezvykle sebevědomý“
K výhradám. Konstrukce vět je natolik jednoduchá, že ve mně evokovala pocit, že se pročítám deníkem 17leté dívky. Dějová struktura neobsahuje v důsledku nic, co by stálo za zaznamenání. Jedná se o příběh, jež si snadno dokážu představit, že prožívají mnozí mladí vysokoškoláci. V kritikách avizované intelektuální rozhovory možná probíhají mezi přáteli, ale čtenáři není dovoleno se jich zúčastnit. Vypravěčka nám sděluje, že se probíral multikulturalismus, nebo kulturní relativismus, ale nenechá k nám probublat ani zblo myšlenek, které by byly pro debatu zásadní. Pokud v příběhu absentuje silnější dějová linka, očekával bych hlubší aspoň rovinu psychologickou, popř. stylistickou. V knize se nepraktikuje ani jedna. Všechno klouže po povrchu, je zde minimální prostor pro přemýšlení o obsahu knihy a vzniká enormní prostor pro přemýšlení o tom, jak asi funguje reklamní kampaň u současných úspěšných debutů.
A možná stačí. Myslím, že už jsem věnoval zbytečně mnoho energie knize, která za to nestojí. A generační výpověď Mileniálů bude muset napsat někdo jiný než Sally Rooney. Byla by škoda si myslet, že jsou to všichni sebestřední, povrchní blbečci s narušenou emoční inteligencí.
Loni jsem přečetla necelých čtyřicet románů. Spousta z nich bylo skvělých, ale tento mě oslovil nejvíc. Neuvěřitelně mi připomněl dobu, kdy jsem byla na výšce a ty pocity, kdy člověk ještě přesně neví, co chce a hledá své místo ve světě. Autorka je vykreslila neuvěřitelně přesně. Četla jsem i její druhou knihu Normální lidé. Rozhovory s přáteli se mi ale líbily výrazně víc.
Rozhovory s přáteli jsou natolik pesimistické, že to i na mě bylo moc. Nesympatické postavy se se svými problémy nikomu nesvěří, vyloženě si nelžou, ale rozhodně neříkají pravdu. (Pardon, ale kdybych se dozvěděla, že mám vážnou nemoc, stěží to zatajím před matkou, partnerem a nejlepší kamarádkou/milenkou.) Z knihy jsem nepochopila, PROČ se postavy cítí tak špatně, že mají tendenci si neustále ubližovat, čímž pro mě kniha postrádala jakékoliv téma, snad mimo to, že život je složitý. To je ale trochu málo.
Ony sem tam rozprostřené rozhovory jsou vlastně o ničem a místy, jako kdyby postavy jen přeříkávaly Komunistický manifest. Takoví jsou opravdu studenti vysokých škol? (Silně o tom pochybuju, protože sama jedním jsem.)
Asi čtyřicet stránek před koncem už jsem knihu ani nechtěla dočíst. K bodu, kdy se k sobě ty nejnesympatičtější postavy celého příběhu vrátí, jsem se obávala dostat. Až tak prvoplánový a předvídatelný děj to byl. Na konci jsme na tom byli stejně jako na začátku.
No, nedočetl jsem. Uznávám, že kniha a její rozhovory jsou napsány autenticky, uvěřitelně. Člověk v jednadvaceti řeší své místo ve společnosti, ve vztazích, má spoustu nejistot a nesebevědomí. Autorka to dokázala napsat přesně, všechny ty drobné záchvěvy duše, detaily myšlenek, nepatrná hnutí mysli, až jsem si připadal, jako bych byl přímo v kůži hlavní hrdinky. Bohužel mi její život přišel tak nudný a bezcílný, že jsem to vydržel jen do půlky knihy a pak si řekl, že knihu radši postoupím dalšímu čekateli na rezervaci.
Knihy Sally Rooney me bavi. Ctou se lehce, dialogy jsou zabavne a lehce uveritelne, stejne jako dej.
Kdybych knihu četla na střední, naladím se na ni asi dokonale. Teď (po deseti letech) mi to šlo poněkud hůře... Co ale oceňuji, je "čtivý" styl vyprávění, věcnost, schopnost autorky vystihnout dnešní (možná odvěkou, ale v každé době jinak) "zmatenost" mladých lidí, jejich pocity, život. Za mě tři a půl hvězdy, zde kontumačně tři.
Zaujímavá štýlom, dej však nie je uveriteľný. Kniha sa snaží tváriť ako zo života, v reále by sa ale príbeh ťažko odohrával takto.. Taktiež mi rozhovory na spoločenské témy prišli veľakrát len načrtnuté a nedotiahnuté do konca. Spôsob akým autorka píše mi ale sadol, takže si od nej prečítam aj ďalšiu knihu.
Chápu ty rozporuplné reakce. Tohle je kniha, se kterou se buď ztotožníte nebo ne. A když ano, tak je pět hvězdiček málo... za mě jedna z nejlepších knih, které jsem tento rok četla.
Tuto knihu musím bohužel zařadit na seznam "Zklamaná očekávání". Naštěstí v tom zřejmě nejsem sama. Pravděpodobně jsem už jiná generace než hlavní hrdinky, ale pevně doufám, že to není obraz lidské psychiky napříč jejich věkovou skupinou. Neustálé pitvání vlastního nitra a rozebírání způsobu, jakým někdo jiný něco řekl či napsal a podle toho potom řídit své chování je velice nevyzrálé. Považovat sebe samu za oběť, když jsem JÁ narušila manželství dvou lidí, to je vrchol opovážlivosti. Moje pobouření by vydalo na mnoho a mnoho slov, která sem ale nepatří. Když jsem si v průběhu čtení našla bližší informace o autorce a viděla její fotku, bylo mi jasné, že to prostě byl z mé strany krok vedle. A to jsem si neuváženě koupila rovnou i její další knihu, kterou rozhodně budu číst až někdy jindy...
malokedy sa stava, ze film/serial je nakoniec lepsi ako povodna kniha. kazdopadne kniha slabota, serial 100x lepsi.
S touto knihou jsem se nějak minula. Dle názvu i anotace jsem čekala něco víc. Nakonec z toho pro mě byl banální příběh o nevěře, vztahovém trojúhelníku/čtyřúhelníku, zabydlený spoustou nesympatických postav. Stále jsem čekala, že přijde nějaký zvrat, něco zajímavého se stane a nic.
Pro mě tato kniha nebyla vůbec takový trhák, jak je prezentovaná. Četla jsem ji dlouho, no neodložila jsem ji..... Děj jsem si přebrala spíš jako osobní příběh mladinké Frances, její prožívání, vnímání a úvahy o tom, co se jí v životě děje.
Vyborna prvotina, hoci ja som citala najskor Normalnych ludi, mozno mne na skodu. Pre mna ista generacna vypoved, zenska vypoved. Klasicky rozohrate, formalne pritazlive - je to v tej jednoduchosti a nestrojenosti, Rooney ma bavi moc moc.
Štítky knihy
přátelství, kamarádství prvotina láska irská literatura manželství mezilidské vztahy životní problémy nemoci žen zfilmováno – TV seriál studentkyAutorovy další knížky
| 2020 |  Normální lidi |
| 2019 | Rozhovory s přáteli |
| 2022 | Kdepak jsi, krásný světe |
| 2024 |  Intermezzo |
kniha plná nesympatických postav a otravných klišé. hype v lit. světě nechápu