Hodina závrati
Nina Bonhardová
Rožmberská trilogie série
< 4. díl
Román navazuje na předcházející trilogii (Tanec rabů, Selský mor, Polyxena). Autorka zobrazuje posledního z Rožmberků, Petra Voka, jako významnou osobnost protestantské opozice, politika evropského formátu a citlivého člověka. To vše v souladu s historickou realitou. 2. vydání
Přidat komentář
V knize jsme na smrtelné posteli Petra Voka z Rožmberka, jednoho z nejvýznamějších pánů Českých zemí, posledního svého rodu, s jeho smrtí rod vymře. Kniha je formálně tedy retrospektivní ohlédnutí za jeho životem, zásluhami, tužbami atd. a to formou jeho vzpomínek nebo rozhovorů.
Vzpomínky přicházejí víceméně kaleidoskopicky. Jako červená nit se knihou táhne motiv soupeření mezi PV a císařem Habsburkem Rudolfem II.
Historie mne zajímá, autorka byla historička, pro knihu sebrala spoustu materiálu v archívech, snažila se o neotřelý pohled. Z tohoto úhlu pohledu je dílo celkem fajn.
Část knihy spočívá v třídění listin rodového archivu PV, což se v knize promítne sice jako část nabitá fakty, bohužel zde kniha úplně ztrácí napětí a spád.
A další velké "bohužel": kniha je celkem poplatná ideologii doby svého vzniku, tedy autorka se snaží naroubovat na osobu vládce PV jakési idee rovnosti a bratrství mezi lidmi. Kniha je tímto dost prosáklá a je velmi těžké tuto rovinu nějak idfiltrovat. Současně jsem tak nějak vycítil, že se autorka snaží o určitou glorifikaci PV - českého pána a vše co je katolické a Habsburské je šmahem odsuzováno. Jinými slovy se mi zdá, že jde o příliš subjektivní názor (takové cvičení: jak by asi kniha vypadala, kdyby byla napsána řekněme v r. 1700)
Na druhou stranu jsem rád, že jsem jí četl, dozvěděl jsem se spoustu faktů, i pohled do duše PV mne bavil.
Těším se, že si zde přečtu názor na knihu ještě od někoho dalšího.
Štítky knihy
Rožmberkové dějiny Evropy Petr Vok z Rožmberka historické romány Jakub Krčín z Jelčan, 1535-1604Autorovy další knížky
1977 | Královský úděl |
1981 | Tanec rabů |
1985 | Polyxena |
1982 | Selský mor |
1975 | Hodina závrati |
Kniha volně navazuje na trilogii Tanec rabů, Selský mor a Polyxena, takže se v ní setkáme s některými nám již známými postavami - Jiříkem Bezejmencem a jeho rodinou, paní Polyxenou, nyní již Lobkovickou, mihne se zde i jméno Jakuba Krčína, který odhalí jedno ze svých tajemství (to je patrně fikcí autorky, i když kdoví, co všechno v archivech vybádala a i kdyby ne, mohlo to tak nějak klidně být).
Ústřední postavou je ovšem Petr Vok z Rožmberka, již starý a nemocný a - jak píše níže elcapitano (s nímž budu ve svém komentáři trochu polemizovat) - nacházející se na smrtelné posteli. I když knihy Selský mor a Polyxena se mi moc líbily (Tanec rabů jsem si ještě neopatřila), říkala jsem si, že tohle asi bude slabší, co zajímavého může vzniknout, když se celá kniha věnuje pomalu umírajícímu člověku? A vidíte – může! Alespoň pro mě. Nevadí mi totiž, že jsou v knize pasáže, které jsou pomalejší. Život je taky takový – kdyby byl celý jen jedna velký jízda, prolítli bychom jím od kolébky k hrobu, ani bychom nevěděli jak. Možná to tak někomu vyhovuje, ale já se potřebuju občas zastavit a rozhlédnout, byť někdy to může být bolestné. To ostatně dokazují poslední měsíce života Petra Voka.
Musím říct, že bych asi tuto knihu hodnotila dost jinak, kdybych nečetla knihy Selský mor a Polyxena. Zejména v první z nich je Petr Vok vylíčen jako bouřlivák a bohém, který si plnými doušky užívá života, ale necítí za nic odpovědnost. Pro mě tímto člověk nepříliš sympatický, protože jak už to bývá, spoustu věcí má za takové lidi "na triku" někdo jiný, třeba starší sourozenec. Chudák Vilém, říkala jsem si!
Myslím, že tak nějak má posledního Rožmberka dosud většina lidí "zaškatulkovaného". V krátké předmluvě na to upozorňuje i autorka, s tím, že tento obraz je značně zkreslený, jak ukazují mnohé historické dokumenty. A že se pokusí tento obraz poopravit. Nejsem historik, tudíž těžko pro mě soudit, do jaké míry vychází autorka ze skutečnosti a nakolik nakonec podlehla i po staletích osobnímu kouzlu Petra Voka :-). Ale co jsem se tak namátkou probírala různými jinými zdroji, řekla bych, že ten zažitý obraz o P. Vokovi v naší společnosti byl a asi stále je skutečně dost pokřivený. Habsburkové, jmenovitě Rudolf II., hodně potřebovali rožmberské peníze, ale Vok i přesto byl u Rudolfa ve značné nemilosti. Autorka ovšem nijak nezamlčuje Vokovy chyby, či jednání, jež mohlo být za chyby považováno.
A idea rovnosti a bratrství? Těžko říct, zda Petr Vok k něčemu takovému dospěl. Ale možné to je, zejména pod vlivem Karla Staršího ze Žerotína. Navíc na smrtelné posteli může člověk dospět k ledasčemu. Ví, že už na světě douho nebude a že už mu nemůže nikdo ublížit, zejména, nemá-li děti. Každopádně, idea svobody, rovnosti a bratrství se objevovala v historii mnohokrát při různých revolučních událostech, kdy si padají do náruče i lidé, kteří se jinak nemohou vystát. A krásné je na tom to, že si v té chvíli myslí, že to tak bude navěky... Mimo jiné i před 30 lety... všichni byli krásní, všechno bylo krásné, než euforie pominula a zjistili jsme, co se mezitím stačili rozkrást ti, co těmhle citům nepodlehli... a lidstvo se až tak nemění, aspoň ne v základních věcech. Připustíme-li, že historie se v různých obměnách opakuje, působí román N. Bonhardové velmi věrohodně.
Každopádně ale Petr Vok mnohem více než o bratrství s poddanými přemýšlí a do poslední chvíle usiluje hlavně o svobodu vyznání. A na tom nelze vidět nic špatného ani nevěrohodného. Na mnoha místech knihy je také uvedeno, že se spíše domluvil s umírněnými katolíky než ortodoxními protestanty. Základem křesťanské víry je láska k bližnímu. Vždy mi bylo záhadou, jak někdo může ve jménu této víry prolévat krev a upalovat na hranici... a přiznejme si, že katolická církev tímto byla obzvláště a nechvalně proslulá... Při čtení této knížky mě napadlo, že lidem, kteří toto dělali a dělají, jde asi spíše o formu, nikoli o obsah. Formální dodržování pravidel je totiž daleko snazší prosazovat a kontrolovat. Vlastně se toho po této stránce mnoho nezměnilo, alespoň mám ten pocit. Všechna možná byrokratická nařízení, jimiž se musíme řídit, ať chceme či ne, jsou právě takovou formou, kterou musíme naplnit. Ano, dnes máme svobodu vyznání, to je fajn! Ale co to ostatní? Co život, myslím tím to nejlepší a neušlechtilejší v nás? Máme síly a čas na něco takového? Asi je občas dobré připomenout si oblíbené heslo Petra Voka – "memento mori". Toto je jeden z mnoha rozměrů knihy – připomíná nám vlastní smrtelnost. I proto dávám pět hvězdiček.