Rozruch v Andénách
Boris Vian
https://www.databazeknih.cz/img/books/84_/84686/bmid_rozruch-v-andenach-KP7-84686.jpg
4
82
82
První román vynikajícího a u českého čtenáře dobře známého francouzského prozaika, který však knižně vyšel až po Vianově smrti. Absurdní nadsázka, jejíž ostří je zjemněno břitkým humorem z této absurdity vyplývajícím. „Je jenom málo děl, která se zrodila ve stejném okamžiku jako Rozruch v Andénách – v onom kratičkém okamžiku, kdy se to, co je jen způsobem chování, druhem zábavy, nezávaznou recesí, sváteční formou každodennosti, může spontánně přeměnit v literaturu.“ Jiří Pelán... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1992 , Volvox GlobatorOriginální název:
Trouble dans les Andains, 1966
více info...
Přidat komentář
Obskurně bizarní záležitost. Hodně mě bavila, ale musela jsem ubrat hvězdu za bezpatkové písmo, které činilo čtení vskutku náročným. Jako bych očima zvedala závaží. Co se týče příběhu, tak ten mě nesmírně upoutal. Nepředvídatelný, logicky nelogický, zábavný, chvílemi lehce šokující a docela překvapivý. Vian si se čtenářem hraje jako kočka s myší. Cítila jsem tam absurditu typu, na jakou jsem před lety narazila v Grandhotelu Budapešť a ten je zařazen mezi mé top ten filmy. Ale je pravda, že ač má tahle útlá knížečka pouhých cca 60 stran, tak jsem ji četla měsíc. Byl to boj, ale krásný!
Útlá a malá kniha, avšak četla jsem ji dlouho, neboť i jediná kapitola ( rozuměj půl až dvě stránky ) je dost. Náročné, ale osvěžující! Chcete-li se houpat v naprosto nevyzpytatelné džungli Vianovy fantazie, bezpečně zavěšeni do lián brilantní češtiny Patrika Ouředníka, směle do toho!
První dojem - neskutečná slátanina se sem tam humorným momentem. Naštěstí jsem knížku nestihla přečíst najednou. Překvapilo mě, že druhý den mi připadala úžasně vtipná, groteskní, skvělá jako parodie na úpadkovou literaturu. Asi je potřeba zvyknout si na nevšední styl a číst ji ve správné náladě.
Za mě totální zmatek, ztrácela jsem se v ději, postavách i smyslu knihy, ale přesto mě něčím bavila, ale nevím vlastně čím??
Komentář prosím, ale jak komentovat natolik důslednou pí**vinu jako je Rozruch v Andénách?
Představme si, že by naše představivost byla sval a pomocí čtení bychom jí mohli posilovat. Poté by toto Vianovo dílko bylo posilováním toho nějtěžšího kalibru. Imaginace čtenářova nezůstane při čtení ani na okamžik v klidu. Vysvětlovat někomu o čem přesně je dějová linie bych si nepřál, ale já sám jsem se smál na každé stránce.
Na příště budu tuto knížečku číst s tužkou v ruce, připraven zaznamenat si největší skvosty Vianových hrátek s jazykem a představivostí.
Pro tentokráte jen ty nejlepší:
20/21 - Sopečná láva by chladla závistí před vzdouvajícím se žárem geniálních myšlenek líhnoucích se v Majorově lbi.
44- "Je z před války" vysvětluje Florence a zvedá sukni aby si mohla upravit punčochu,
"Ještě než Juda Makedonský dobyl Alésii"
45 - Na to se Baron střelhbitě zorientuje a zamíří k hustému mlází, kde několikrát za sebou zneuctí svou družku, načež jí dorazí kulkou z revolveru..
50- Tři mužové naloží přívěsný motor do bárky, dbajíce na to, aby se šroub nedotkl vody a nezrezivěl.
55- Voda byla vlažná jako ňadro nebožky...
58- "Ženy" praví Lůzyhněv, "jsou jako kočky"
"Ano" praví Major, "všechny u toho řvou."
Adolfín a Serhomil jdou na raut k baronce Dologechcijové. Zde Adolfín zjistí, že mu byl ukraden pazneht. Na pomoc je zavolán detektiv Major, ten po zvážení situace zapojí do pátrání ještě svého pomocníka Lůzyhněva Kolibřichoslava. Pátrání zavede skupinu do Majorova domu kde je nalezen rukopis popisující část života Barona Visiho. Při čtení vyjde najevo, že baron je otcem Lůzyhněva a také že Adolfínova matka byla baronovou milenkou a jemu pazneht ukradla.Po tomto zjištění Major neváhá a Adolfína zastřelí. Poté se Serhomil přizná, že jeho matka se za svobodna jmenovala Honisvojová a je tudíž sestrou Honisvoje též vylíčeného rukopisem jako baronova nepřítele. A snad proto jej Lůzyněv zabije. Lůzyhněv se s Majorem vydává pátrat po svém otci. Naleznou jej v Majorově domě, jenže je rukojmím Zuzleho -Adolfínova komorníka, který pase po paznehtu. Zuzle se již chystá umučit Majora s Lůzyhněvem, aby dostal z barona odpověď na to kde je pazneht. Situace se zdá bezvýchodnou, ale zasáhne letec Popotepec Betlasotl, Majorův dávný přítel. Zabije Zuzleho, ale sám zahyne. Starý baron jim poví kde je ukryt pazneht. Major s Lůzyhněvem jej vezmou a poté co jej Major vhodí do oceánu, odjíždějí spolu vstříc prosluněné budoucnosti.
Vyjedou si mladí za město a nestačí se divit: "Jé, ta tráva, ta je tak... zelená!"
Vian, můj oblíbený písničkář, poslechněte si aspoň toto: http://www.youtube.com/watch?v=gjndTXyk3mw
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 1994 |  Pěna dní |
| 2005 |  Naplivu na vaše hroby |
| 2009 | Srdcerváč |
| 1994 | Podzim v Pekingu |
| 2000 | Červená tráva |
Pokud máte filosofického ducha a nevadí Vám purismy a vulgarismy, docela se nasmějete. Ke knize mne přivedl kamarád vystudovaný historik/filosof, který překladatele zná z jiných knih. Respektive nepřeložil to Škvorecký?
Jsem literární analfabet, takže se znalcům omlouvám, za svůj laický komentář.
Je to taková jednohubka do vlaku nebo pro chvíle pohody u vinylu se sklenkou vína v ruce...