Rozšíření bitevního pole
Michel Houellebecq
https://www.databazeknih.cz/img/books/12_/123503/bmid_rozsireni-bitevniho-pole-vRz-123503.jpg
4
414
414
Kultovní francouzský román z roku 1994, který Francouze rozdělil na Houellebecqovy bezvýhradné příznivce a zuřivé odpůrce. Hlavní hrdina, třicetiletý střední kádr, odborník na informatiku, se suchou ironií líčí v první osobě svůj banální život bez ambic, bez přátel a bez lásky. Zatímco kolem něho kolegové bojují o zvýšení platu a snaží se urvat co nejvíc rozkoší, protagonista upadá do depresí. Jeho „citová výchova“ směřuje k otupělosti a znechucení. Jistě ví jen jediné: že existuje cesta, kterou je třeba urazit. Rozšíření bitevního pole je autorův první román, po němž následovala další kontroverzní díla jako Elementární částice či Možnost ostrova. Za své dosud poslední dílo Mapa a území získal spisovatel r. 2010 Goncourtovu cenu.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2012 , OdeonOriginální název:
Extension du domaine de la lutte, 1994
více info...
Přidat komentář
Ou. Tohle mě krutě nebavilo. Naštěstí to je útlá knížečka, a omlouvám to i rokem vzniku (Houellebecqova první).
Kniha ve mě často vyvolával pocit, že jde o parafrázi na (kdysi dávno čteného) Cizince - ale nevím, je to už tak dávno, z děje si nepamatuju vůbec nic, jen pocit.. Ale zpět k Houellebecqu románu: četl se výborně (zvládl jsem to za jedno odpoledne-večer, měl jsem volnou sobotu), v první a druhé časti velmi vtipné scény a postřehy, pak už jen deprese a beznaděj. Když to srovnám s jeho pozdějšími knihami, tak ty pro mě obsahovaly více humorných momentů a méně beznaděje (skoro bych řekl, že jsou "smířlivější") - a to je možná dobrá zpráva: třeba ten život nakonec není zas tak hrozný..
Skvělé. První jsem četla Platformu a teď už jedu postupně od první knihy. Moc se mi líbí autorův humor, ironie,kritika, ničeho se nebojí a navíc je tak čtivý. Kdo depresi nezažil tak asi některé věci těžko pochopí. Těším se na další.
Po několika Houellebecqových románech jsem až nyní sáhl po jeho debutu a ten stojí za to. Zpětně vidím všechna základní témata, jimž se věnuje tento na první pohled cynický a depresivní spisovatel v jejich surovosti a takřka v prvním stádiu vývoje, jehož přímým dalším krokem jsou Elementární částice.
Rozšíření bitevního pole je depresivní, o tom žádná. Houellebecqovy postavy depresí ostatně vyloženě trpí a zde tomu není jinak. Jeho svět je naplněn neukojitelnou touhou po štěstí a lásce, která v důsledku své neukojitelnosti vede jen k negativnímu náhledu na celou společnost (a celý svět), ale právě zde je to zajímavé. Zde totiž situace nekončí, nýbrž teprve začíná. Za vším tímto cynismem a sexualitou se skrývá hluboká bolest a touha – hlavně ta touha! –, po lásce a něze. Je třeba se vyvarovat jednoduchému pohledu na svět založenému na negaci radosti. Je to totiž výzva k tomu, ať se nepoddáme existenci, kterou zažívají a trpí postavy jako bezejmenný hrdina Bitevního pole. Vezměme si tuto zprávu, toto varování k srdci a hledejme krásno a lásku. Alternativa je pak tak odporná, jak nám Houellebecq svými romány trefně ukazuje.
Čte se pěkně, vypravěčův nihilismus je spíš rušivý a nepřesvědčivý (s ohledem k dnešku, v 94 grunge roce byl předpokládám aktuální), ten švih a čtivost pramení odněkud jinud. První půlku jsem slupl jako malinu, zbytek trochu méně záživný, ale vyloženě slabých míst tam bylo málo.
Přestože světonázorově mě autor míjí, psát umí a jdu zkusit další dílo.
"Tento postupný zánik mezilidských vztahů staví před řadu problémů i román. Jak bychom se dnes mohli pouštět do líčení všech těch vášnivých vzplanutí, trvajících řadu let a ovlivňujících někdy celé generace? Už nejsme na Větrné hůrce, to je jisté. Románová forma není uzpůsobena k popisu lhostejnosti a nicoty; chtělo by to nalézt bezvýraznější, zhuštěnější a jednotvárnější literární postup."
V doslovu od Ondřeje Kavalíra jsem se dočetl, že je třeba tuto knihu vnímat i v kontextu existencialistů 40. let 20. století (Camus, Sartre apod.), kteří byli vytlačeni v literatuře strukturalismem a že Houellebecq vrací do literatury "celistvý, sociální i psychologický rozměr člověka a záměrně rezignuje na experimenty s literární formou." V tom je možná v roce 1994 román převratný, že se autor nebojí se jakoby anachronicky vrátit k něčemu, co bylo kdysi běžné a navíc to provést na nejaktuálnější přítomnosti. Teď máme rok 2022, tedy dalších 28 let dál a sám za sebe musím "cimrmanovsky" dodat, že "Já osobně na tom nic převratnýho nevidim."
Pan Houellebecq se umí na svět dívat cynicky a má psychologické problémy, sám si je několikrát léčil v psychiatrické léčebně a tady se z toho částečně vyzpovídá - nebo lépe, nechává nahlédnout čtenáře do jeho vidění světa. Předpokládám, že to je dost autobiografické. Je to napsané svižně, skutečně bez jakýchkoliv kudrlinek, takže se to čte pěkně. Jeden příběh z tisíců. Nevím, proč tento román měl rozdělovat společnost na dva téměř nesmiřitelné tábory. Je to svérázné, možná na 90. léta ve Francii objevitelské, ale v nějakém hledisku delšího času v tom kromě cynismu a nihilismu nevidím nic tak zostřeně. Takže si dokonce myslím, že na tento čtenářský zážitek brzy zapomenu.
Ale možná ne, protože mám dva dojmy - celou dobu jsem se bavil a bral jsem to jako humoristický text. Několikrát jsem si i srdečně zasmál, protože přesnost autorova pozorování a schopnost přesných definic světa "středních kádrů", kanceláří, sekretářek, kolegů, ztroskotaných milostných vztahů apod. mě opravdu bavila. Tím, jak se nořil do vlastních depresí to vlastně přestávalo být trochu zajímavé. A druhý dojem mám ten, jak je skvěle v románu otisknuta atmosféra 90. let 20. století. Bez emailů, počátky počítačové techniky a její zavádění na nějaká ministerstva, školení, celková upocenost...to se mi líbilo hodně. Ale jako celek? Pánovi se na světě moc nelíbí, má problém se sebou i se světem a umí o tom pěkně přímočaře napsat s nadhledem. Takových autorů ale je!
Surová realita..výstižná ukázka toho, jak se člověk zoufale plácá v postmoderní době a neví co se sebou. Asi každý z nás si tam najde kus toho svého.
Zajímavá literární zkušenost. Styl mi připomněl Bukowského, namísto jeho typického odlehčení se Rozšíření bitevního pole však nese permanentním zatížením autorovy deprese a pokleslosti (i když i on do díla dokázal vpravit charakteristický humor). V románu popisuje nesmyslnost společenských mini-obřadů a sociálního předhánění se, které kolem sebe jako osamělý programátor pozoruje. Snad ani nesoudí či nevyzdvihuje, pouze sleduje a podává stručnou výpověď. Budu se muset pustit i do jeho dalších děl, abych z něj poznal více.
autorovu prvotinu jsem přečetl se čtvrtstoletým zpožděním od jejího vzniku (a tedy se znalostí všech jeho pozdějších děl) a už po prvních stránkách mi naskočilo slovo "ouvertura", naprosto učebnicový vstup do budoucího Houellebecqa (pro mnohé čtenáře možná dobré varování)
Ono to má tu jednu výhodu, kterou v mých očích autor tak trochu i potřebuje, a to že je to krátké. Myšleno že je tomu dán určitý prostor,. ale ne přehnaný. Pak to možná postrádá určité prvky jiných jeho textů, které jsem od autora četla. Ale pořád potom zůstává ta nepříjemná až špatná stopa. Pachuť. Nemusím ten jeho tón....3/5....
Od Serotoninu jsem plynně přešla k Bitevnímu poli, takže jsem byla už trochu připravená na bezútěšnou perspektivu moderní společnosti. I tak jsem opět dychtivě a přitom s jistou nevolí sledovala myšlenky, které se honí hlavou vypravěči (hrdinou bych ho mohla nazvat jen stěží).
Obyčejně nemám ráda, když jsou mi postavy ideově "vzdálené" (hloupý předsudek, vím!), ale když přečtete 140 stránek za necelé 4 hodiny na jeden zátah, tak je to najednou nějak jedno – prostě jste byli lapeni. Tedy já alespoň byla.
Nie je to Houellebecqov najlepší román, ale myslím, že najbezútešnejší a najnihilistickejší je.
Poprvé jsem se dostal k četbě románu slavného a pravděpodobně i značně kontroverzního francouzského spisovatele. Jedná se o depresivní čtení, nicméně prokazující vysoký intelekt, přehled a bolestné zkušenosti autora. Když jsem si přečetl, čím si prošel, není se čemu divit. Jedná se o volně plynoucí proud myšlenek a nudného, nezáživného a monotónního života jedince, jenž rezignoval na životní rozkoše. Každý intelektuál se v té knize musí aspoň trochu najít, protože když se zamyslí nad bytím, existencí a realitou dneška, má v mnohém Houllebecq pravdu. Na druhou stranu rezignace nemusí být jediným řešením. Poznámka na závěr - mrzelo mě jeho až odporné líčení Rouenu - v mém srdci zůstává zachována krásná vzpomínka na historické a zajímavé město spojené s Johankou z Arku a kachními specialitami.
Jak bylo napsáno již pode mnou, moderní klasika a opravdu geniální dílo, ve kterém je vše, co od knihy chci.
Houellebecqova prvotina je dnes už moderní klasikou. Přečetl jsem ji po letech znovu takřka na jeden zátah a baví mě na ní vše. Prolínání beletrie a filosofie, tragický tón viděný zároveň s nadhledem, bryskně charakterizované vedlejší postavy, skvěle odpozorovaná sterilita pracovního prostředí...
Koukám již nějakou dobu do šedivého pole a svítí na mne " Napište komentář..." No, to bych napsal rád, ale marně sbírám myšlenky a hledám slova. Je to neutěšěný pohled na moderní společnost bez Boha, bez lásky beze smyslu. Nihilistická mozaika jednoho života k ničemu, pouhého postupného umírání. Nenabízí řešení, smysl...prostě Vás hodí do sraček a plav, nezbydou než otázky a zmatek. Proč to napsal? Je to s námi tak hrozné? Napadají mne podobné úvahy, ale odsouvám je stranou, protože pak by nešlo žít, je to normální?
Moc nevím co si o to mám myslet nicméně, vzhledem k tomu, že děj je vlastně žádný a atmosféra místy nesnesitelná, pak to musí být asi hodně dobře napsané, když se mi to velmi dobře četlo a v hlavě mi to nechalo sekanou....
Ke knize jsem se vrátila po pár letech, po druhém čtení si zde musím poznamenat, že mě v první polovině oslovoval cynismus hlavního hrdiny, závěr knihy mě však myšlenkově míjí.
Štítky knihy
zfilmováno francouzská literatura odcizení osamělost nihilismus misandrie
Autorovy další knížky
| 2015 |  Podvolení |
| 2019 | Serotonin |
| 2013 |  Elementární částice |
| 2008 | Platforma |
| 2007 | Možnost ostrova |
Tohle mě neoslovilo, ačkoliv jisté fragmenty bortícího psyché hlavní postavy a některé sarkasmy mi byly blízké. Celkově mi přišel autorův styl příliš blábolivý. Právo "nebýt rád na světě" a moci o tom mluvit... Filozofické a politické přesahy jdou mimo mě.