Rozšíření bitevního pole
Michel Houellebecq
https://www.databazeknih.cz/img/books/12_/123503/bmid_rozsireni-bitevniho-pole-vRz-123503.jpg
4
414
414
Kultovní francouzský román z roku 1994, který Francouze rozdělil na Houellebecqovy bezvýhradné příznivce a zuřivé odpůrce. Hlavní hrdina, třicetiletý střední kádr, odborník na informatiku, se suchou ironií líčí v první osobě svůj banální život bez ambic, bez přátel a bez lásky. Zatímco kolem něho kolegové bojují o zvýšení platu a snaží se urvat co nejvíc rozkoší, protagonista upadá do depresí. Jeho „citová výchova“ směřuje k otupělosti a znechucení. Jistě ví jen jediné: že existuje cesta, kterou je třeba urazit. Rozšíření bitevního pole je autorův první román, po němž následovala další kontroverzní díla jako Elementární částice či Možnost ostrova. Za své dosud poslední dílo Mapa a území získal spisovatel r. 2010 Goncourtovu cenu.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2012 , OdeonOriginální název:
Extension du domaine de la lutte, 1994
více info...
Přidat komentář
Osobně nerozumím ani zastáncům, ani oponentům - protože oběma skupinám se knížka líbila či nelíbila na základě konkrétních záležitostí. Dle mého názoru neobsahuje knížka (mající mmch. bez doslovu v reálu jen 130 stran) zhola NIC.
Na obálke tejto knihy je napísané, že je to najlepší Houllebecov román....ale to bolo v roku 1994, odvtedy podľa mňa (a nielen) napísal lepšie veci. Ale aj napriek tomu sa mi to páčilo, je to typický Houllebec, či jak sa to meno vlastne píše, ha... A, pravda, bolo to krátke, skoro až jednohubka....
Houellebecq stvořil i lepší díla, každopádně Rozšíření bitevního pole není radno vynechávat. Navíc je to krátké:-) Škoda toho "useknutého" konce, ale asi to byl autorův záměr.
Ve své fantazii občas vidím státní agenturu, která cíleně vyhledává lidi jako byla postava Tisserand a pomáhá jim zapracovat na zevnějšku, vystupování, zaplatí takové ty kurzy balení atd. aby si mohli taky najít babu. Občas totiž takoví jedinci bez lásky v reálu zešílí a končí to násilím na nevinných.
Od knihy jsem očekávala asi více. Jedná se o moji druhou knihu od autora, první bylo excelentní Podvolení. Asi mě nebavily ty sociologizující pasáže. A když o tom teď přemýšlím, bylo to vlastně depresivní a o ničem. Autora však nezatracuji, pustím se do něčeho dalšího.
Můj první Houellebecq a zatím nejsem ani bezvýhradní přiznivec ani zuřivý odpůrce. Abych to zjistila, budu muset zkusit ještě něco jiného.
Přečteno podruhé, tuším po deseti letech. Kdysi doporučeno kamarádem, tentokrát návrat z vlastní vůle, dojem přibližně stejný - nenápadné propadání se do vlastní představy o světě, který je nehybný, nezajímavý a zároveň nedosažitelný, všechno zásadní včetně negativ se děje někomu jinému a jediná možnost je to vtipně glosovat, zatímco člověk vězí až po pás v blátě a namlouvá si, že jde o meditační techniku... U vědomí, jak to všechno (ne)skončí, jsem si užívala ironický humor a fáze propadání hlavní postavy. Na nočním stolku mi leží Mapa a území, rovněž připravená na druhé čtení - a těším se na Serotonin...
"Závidíme mladým, a proto je nenávidíme. Tato nenávist, odsouzená k mlčení, roste a je stále palčivější; nakonec se utlumuje a pohasíná, tak jako vše ostatní. Zůstává jen hořkost a zhnusení, nemoc a čekání na smrt."
Takto vyzerá prázdnota duchovne vyprahnutej, liberálnej, materialistickej spoločnosti a cesta rozmýšľajúceho človeka, avšak neschopného milovať. Celú pointu románu vidím v tomto postrehu zo psychiatrickej liečebne:
"Postupne jsem dospěl k závěru, že tito lidé - muži i ženy - vůbec nejsou pomatení, chybí jim jen láska, jejich gesta, chování, mimika, to vše vypovídalo o srdcervoucí žízni po tělesném kontaktu a laskání - přirozeně to však nebylo možné. A tak sténali, křičeli, drásali se nechty."
Strašidelná budúcnosť, ktorá čaká citlivých ľudí, pokiaľ nemajú v živote oporu v láske, ktorá jediná môže ich život presahovať a teda dať mu zmysel. Houellebecq nastavuje zrkadlo, kruto a presne.
Docela chápu, proč tahle kniha vyvolala v době publikace takový ohlas. Podobné pocity, jako zakouší vypravěč, postihnou někdy v průběhu života - aspoň na krátkou dobu - téměř každého citlivého člověka (tedy přinejmenším muže, za ženy si mluvit netroufám). Autor je ovšem podává s velmi svérázným humorem (dá-li se to ještě jako humor označit). Pro mě velmi poutavé čtení - od první věty až do konce.
Niečo silné v nás vyjadruje nostalgiu, cnenie za starými dobrými časmi, keď ľudia boli ľudskejší - napríklad (a pivo chutnejšie). Každá generácia si takto ťažká, možno z dôvodu, ktorý uvádza aj Houellebecq v RBP; žijeme len krátke mladícke roky, keď sa život a vôľa k nemu prebúdza a tryská bez vežovej hradby v podobe kopiacich sa skúseností a zážitkov, ktoré vo väčšej miere postupne znemožňujú milovať. Skúsenosti dávajú náhľad, väčší odstup, menej života, berú "schopnosť ilúzie". Spomíname na to, aké bolo všetko lepšie, a už nie je. Presne to môžeme vztiahnuť na interpretáciu RBP ako celku: naozaj potrebujeme hovoriť o tom, ako dnes upadajú vzťahy a vymedziť ich voči pomyselným lepším vzťahom minulosti? To nie je kritika autora, sám nie je takto explicitný - skôr spôsobu, ako RBP mnohí vnímajú a zaraďujú do svojho nostalgizmu. Kto si myslí, že hlavná postava, ktorej meno si nepamätám, by niekde, niekedy, v nejakej možnej dobe žila celkom inak, bez zúfalstva, frustrácie, indiferencie? Pravda, sám názov "rozšírenie pola boja/zápasenia" akoby naznačoval, že zápas medzi ľuďmi sa rozšíril aj na oblasť najbližších medziľudských vzťahov: "lépe bych udělal, kdybych jí zlomil obě ruce", "čím budete sprostší, tím lépe". Zákony trhu verejného, stávajú sa aj zákonmi pohlavného. Výsledkom sú rôzne kombinácie ekonomicky a sexuálne úspešných a neúspešných typov.
Vyvaroval by som sa chyby, a to brať myšlienky v novele ako Houellebecqovi jednoducho vlastné, s ním vždy stotožnené. Naopak, môj dojem je, že čítanie a písanie sú jeho osobným spôsobom antiintelektualistickej katarzie a snahou vyrovnať sa s nimi. Uvedomuje si, že ich poznaním, by mal žiť "teoretický raj", nie oficiálnu depresiu.
V Rozšírení zápasu ku mne viac hovorili detaily, ako celok. Obdivujem ich jednoduchú zrozumiteľnosť, no nie už tak ich nejasnosť v celku. Aspoň je nad čím rozmýšľať a na čo nadviazať v ďalších.
Houellebecqova prvotina předznamenává všechna stěžejní témata, která v pozdějších románech rozpracoval (nihilismus, deprese, znechucení z lidí a společnosti...). Na rozdíl od nich je Rozšíření bitevního pole (1994) syrové, stručné, místy schematické, bez bombastického sci-fi závěru a jasnějšího rozuzlení, ale přesto velmi výmluvné. Hlavní postavou je čerstvý třicátník – sociální vítěz, ale sexuální poražený. (Klíčová myšlenka knihy: „Sex v naší společnosti představuje druhý systém dělení, zcela nezávislý na penězích. V sexuálním systému, kde je zakázáno cizoložství, může víceméně každý najít partnera do postele. V naprosto liberálním sexuálním systému vedou někteří pestrý a vzrušující sexuální život, kdežto jiným nezbývá nic než masturbace a samota.“) Byť postrádá krásu a šarm, je na tom celkem úspěšný a perspektivní informatik ještě relativně dobře – poznal alespoň nějaké ženy, které mu „otevřely svůj orgán“. Co by měli říkat ohyzdný tragéd Rafael Tisserand nebo „nadšpek“ se jménem Brigitte Bardotová! Kniha o ztrátě lidské důstojnosti v brutalitě dnešní sexuálně uvolněné, avšak emočně vyprázdněné společnosti. (9/10)
Začít číst tu knihu v den, kdy média byla plna senzační zprávy, že v ČR je nejvyšší míra sebevražednosti v Evrope - to byla nechtěná náhoda, ale hodně mé vnímání příběhu ovlivnila.
Četnost depresí je v evropské materiálně saturované společnosti natolik nesouměrná k té nasycenosti, která zde panuje, že čím dál více spisovatelů z tohoto neradostného pocitu těží své náměty. Autor to vystihl slovy : " ... jsem v depresi. Ne že bych se cítil nějak zvlášť na dně, to spíše okolní svět mi připadá vysoko."
Vypravěč mi tak trochu připomínal Dopplera, ale zatímco severský (!) Doppler je i ve svém sarkazmu a výsměchu vůči společnosti vtipný a nadějeplný, tak Houellebecqův hrdina, právě vcházející "do Kristových let", vůbec neprojevuje žádnou hravost a lehkost , kterou bych od středomořské literatury spíše očekávala. Ten zničující tlak údajně svobodné společnosti na jedince autor úžasně vystihl v epizodě o nákupu postele. Takových skvělých, bravurně napsaných obrazů je v knize několik, ale celek mě tak úplně nepřesvědčil. Dávám "za tři".
Postmoderna ako sa patrí - koktejl cynizmu, mizantropie, sexuálnej frustrácie a ľudskej osamelosti.
Rozmýšľam, či totálna absencia dejovej gradácie bola zámer, aby sa pocit nepokoja (poťažne odporu) predĺžil aj po dočítaní (kniha sa inak čítala veľmi dobre).
Pre niekoho snáď iba znôška pseudofilozofických úvah... možno áno, možno nie, neviem, posúďte sami. Mňa to, čoby autorova prvotina, rozhodne nesklamalo.
--
"Zdá se být neuvěřitelné, že lidský život obsahuje tak málo; a přesto doufáme, že se dříve či později něco stane. Hluboký omyl. Život může být klidně zároveň prázdný a krátký."
Takže rozdělení na bezvýhradné příznivce a zuřivé odpůrce, hm?
Řeknu to takhle.. Houellebecq nepřichází s ničím novým. Slovy Pozorovatele (zároveň neříkám hlavní hrdina) nezúčastněně popisuje postupnou gradaci svojí samoty až k nervovému kolapsu a sebevražedným tendencím. To už tu bylo. Postmoderna vlastně nevypráví o ničem jiném. Po vystřízlivění z vašich snů a životních ambic vlastně nemusíte pátrat v knihách, stačí se rozhlédnout kolem sebe.
Podívejte se na to, čeho jste v životě dosáhli. A teď se podívejte ještě jednou. Co vám to přineslo? K čemu vám to všechno, sakra, bylo? Jste šťastní? Teď už opravdu nic víc ztratit nemůžete.
Pozorovatel je informatik, který říká, že to poslední, co svět potřebuje, jsou další informace. Protože svůj život líčí vám, předává tak světu další informace. To poslední, co svět potřebuje. Přemýšlím nad tím, jestli si této smyčky všiml někdo další. Vidíte ten paradox? A pokud to je paradox, pokud je cílený, které další paradoxy v díle najdete? Co když všechno pasivní podvolení je jen posledním záchvěvem vůle k tomu, svůj boj ještě nevzdávat? Co když to všechno, co už víc nemůžete ztratit, nějakou hodnotu koneckonců má?
Nebo tak ne. Nebo tam nic takového nezbylo, jenom to v tom chcete vidět, chcete věřit, protože přijmout prázdnotu Houellebecqova díla je až příliš blízko k přijetí prázdnoty vašeho vlastního života.
Co se skrývá za prázdnotou? Podle Houellebecqa pravděpodobně další prázdnota.
Pokud má pravdu, naše generace je skutečně, grandiózně, neodvolatelně a nepopiratelně v háji.
Z jedné strany moje krevní skupina, z druhé strany kecy o ničem. Výtvor prý rozdělil čtenáře na Houellebecqovy příznivce a zuřivé odpůrce. Osobně si dovolím zatím balancovat někde uprostřed. Uvidím, kam se převáží misky vah po přečtení elementárích částic.
50%
Na malém prostoru autor dokáže představit životní program nezúčastněného pozorovatele, který je tím lepším glosátorem, čím méně si ví rady se sebou. V první části jsem se občas hlasitě a nezadržitelně smála, v té druhé mě z některých postřehů až mrazilo. Humři lezoucí po sobě v akváriu, Veronika “v analýze”, ekonomický a sexuální liberalismus…Copak je to asi za druh textu? No, netřeba být tak konvenční a pátrat. Rozhodně patřím mezi autorem pokaždé (ať napíše, co napíše) oslovené.
Pro mne zcela neprobádané území, ale tohoto autora už nešlo déle ignorovat. Zvědavost mne nakonec přemohla a já zkusil jeho krátkou prvotinu. Nevím jestli se časem zařadím mezi skalní příznivce, ale po jejím přečtení se zcela jistě nezařadím mezi odpůrce. Zaujalo mne to a to velmi, hlavní hrdina si vcelku rychle získal mé sympatie, chvílemi mi on a vůbec styl, jakým vypráví svůj příběh, připomínal Ionescova Samotáře, což je jedna z mých nejoblíbenějších knih. Rozšíření bitevního pole určitě není to poslední, co jsem od tohoto autora četl.
Tohle je Houellebecq přesně podle mého gusta. Nemám a nemusím mít stejný světonázor, ale literárně je to skutečně vycizelované - na několika málo stránkách najdeme skoro všechno, všechnu hořkost a zmar současného světa, znechucení lidí, kteří zrovna moc nevědí, co se sebou. Jistě to není jediný možný/"správný" pohled na skutečnost, ale jako výpověď o světě, v němž žijeme, je i tento pohled třeba.
Štítky knihy
zfilmováno francouzská literatura odcizení osamělost nihilismus misandrie
Autorovy další knížky
| 2015 |  Podvolení |
| 2019 | Serotonin |
| 2013 |  Elementární částice |
| 2008 | Platforma |
| 2007 | Možnost ostrova |
Velká prázdnota. Zoufalá potřeba lásky. Neschopnost porozumět dnešnímu materialistickému světu. Myslím, že to tak podvědomě vnímá řada z nás.
Přesto jsem měla problém se začíst. Těšila jsem se, až knihu konečně dočtu. Autorův styl mi prostě nesedl.