Rozum a cit
Jane Austen
https://www.databazeknih.cz/img/books/35_/358451/mid_rozum-a-cit-66r-358451.jpg
4
2672
2672
Anglie na počátku 19. století vypadá jako krásný rozlehlý park s rodinnými sídly, v nichž žijí šťastní a laskaví lidé. Ale všechno není tak idylické, jak se zprvu jeví. Paní Dashwoodová se svými třemi dcerami – Elinor, Marianne a Margaret – se po manželově smrti musí právě z takového útulného sídla vystěhovat. Veškerý majetek totiž zdědil John, Dashwoodův syn z prvního manželství. Nový domov naleznou u vzdáleného příbuzného sira Johna Middletona, nicméně starosti se dvěma dcerami na vdávání zůstanou. Do rozumné Elinor se zakouká bohatý a laskavý Edward a ona se snaží svůj cit skrýt před matkou i sestrami. O citlivou Marianne projeví zájem plukovník Brandon. Která z těchto dvou lásek bude naplněná? Zvítězí rozum, nebo cit? Román vyšel po dlouhých peripetiích v roce 1811, na autorčiny náklady a anonymně a jeho cesta ke čtenářům nebyla nejjednodušší. U nás nyní vychází v novém překladu Kateřiny Hilské.... celý text
Literatura světová Historické romány
Vydáno: 2018 , Slovart (ČR)Originální název:
Sense and Sensibility, 1811
více info...
Přidat komentář
Co na tom všichni vidí? Prostě takový románek pro ženy no... navíc únavně rozvleklý.. Pozitivum je dobré vykreslení postav a jo, je to sice červená knihovna, ale aspoň napsaná chytře, není to zas úplný paskvil... Jen pro mě tahle kniha prostě byla ztrátou času... Zkusim si přečíst ještě něco jinýho od Jane Austen, ale pokud jsou všechny její knížky takové, tak nechápu, proč je i dnes slavná a čtená... Fajn v tamnější době, byla něčím jiná a literárně se vymezovala, ale čím to oslovuje dnešní čtenáře, nechápu.
No, ale pokud si chcete přečíst takovou kvalitnější červenou knihovnu, sáhněte po Rozumu a citu.
Mě tenhleten žánr holt nebere.
Co na téhle knize a obecně na Austenové zbožňuji je to, jak dokonale umí vykreslit lidské charaktery, ať už jsme v 19. století nebo ne, lidé se neliší, najdeme tady melodramatickou Marianne, rozumnou Elinor, prostořekou paní Jenningsovou a celou řadu postav ať už těch sobeckých nebo naopak pár těch čistých duší. Stejně tak se mi líbí, že Austenová šla do jisté míry proti proudu, neudělala ze sester ty typické husičky, které touží jen po manželích jako jsme to mohli vidět v případě sester Bennetových (až na Elizabeth). Jejich hlavní náplní není jen vyhledávání plesů a pošetilé blábolení.
Jane Austenová nezklamala, její příběh jsem si užívala, nechala jsem se tím pohltit a okouzlovat se všemi postavami, tím prostředím a celkově to byl příjemně strávený čas. A ač je to román pro ženy, který nijak zvlášť nevybočuje z dějových linií má to přece jen něco víc než jiné ženské romány. Za což Austenovou obdivuji a navždy obdivovat budu.
Rozum a cit není ani oslnivý bohatý pan Darcy ani půvabná oduševnělá Elizabeth. Edward Ferrers je zakřiknutý, nepříliš hezký, s ustupující bradou a trochu ňouma, ovšem jeho devizou je silný charakter, smysl pro čest a povinnost, stálost a oddanost. Elinor je všedně pohledná, racionální, empatická a oplývající taktem. Táhne je to k sobě, protože jsou jeden pro druhého poklidným něžným přístavem, čehož si nadevše cení. Nic strhujícího, srdceryvného, co by vydojilo emoce z Hollywoodem odkojených, kteří mají o lásce podobné představy jako druhá sestra – Mariana. Krásná, hudebně nadaná, silně emocionální, leč bez empatie, ve svém citu až sobecká a beztaktní, hledající lásku na život a na smrt. Třetí nejmladší Margaret neoplývá ani bystrostí ani šarmem. Matka je laskavá a tichá, nicméně stejně emocionální jako Mariana. Paní Jenningsová je hlučná, familiární drbna, ovšem jak někdy leze na nervy, stejně pak dojímá svou dobrotou, štědrostí a snahou pomoci. Lucy Steelová je pohledná a chudá, avšak nevzbuzuje v nás sympatie, protože jde o kariéristku a zlatokopku. Zatímco její sestra Nancy je komická figurka, která oživuje romantiku příběhu. Stejně tak jsou vykresleny i další charaktery.
Příběh nám předkládá myšlenku, že emoce nemusí stříkat jako potoky modré krve, ba někdy je to přímo na škodu, jak se Mariana přesvědčí. A že city se nemusí předhazovat davu jako houska v krámě a přesto jsou silné a všeobjímající.
Zkrátka nutí mne to číst ho opětovně, zatímco Pýcha a předsudek nikolivěk :-)
Rozum a cit nedosáhl na laťku, kterou nasadila Pýcha a předsudek, ale i tak patří mezi příjemné čtenářské zážitky. Mnohé charaktery jsou tak precizně vykresleny, že jsem se smála nahlas - Fanny a John Dashwoodovi nebo slečny Steelovy. Určité pasáže už mi přišly příliš zdlouhavé - problém, který již byl čtenáři jasný, se opakovaně řešil s různými postavami na mnoha stranách. Ale uznávám, že v době, kdy román vznikal, měly dámy jistého postavení takové přetřásání jako hlavní náplň svého času, protože přece jen šlo především o co nejlepší sňatek, takže vztahy byly na vrcholu žebříčku zajímavých témat. Protiklad rozumnosti a přehnané citovosti se povedl - Elinor a Marianne (a samozřejmě i jejich paní matka) sehrály své "role" skvěle. Masochistické rozněcování žalu až do extrému mi připadalo místy až legrační. Skoro jsem si říkala, že by nakladatelé měli přidávat na Shakespearovy Sonety varování podobně jako na léky...
Konec mi přišel useknutý, ale podobně to vlastně bylo i u Pýchy a předsudku. Holt už jsem moc rozmazlená moderními filmy a romány, které konec řeší jinak (dokonce i v případě, že jde o otevřený konec).
Tak to byl úchvatný výlet. Výlet do lidských povah. Austenová a její vykreslování lidských charakterů, to je pokaždé skvělý zážitek. Rozum a cit jdou často společně, stejně jako sestry Elinor a Marianne. Austenová dává přednost rozumnější a na první pohled méně citovější Elinor. A ta byla i mně sympatičtější a jejíma očima jsem si užil pozorování tehdejší společnosti, která se od dnešní příliš neliší - nesobečtí přátelé jako plukovník Brandon, chodící materialistická kalkulačka John Dashwood, naprosto zlatá a humorná paní Jenningsová... Jistě, příběhovou linkou autorka nijak nevybočuje z klasických "ženských" románů, ale ta moc uchvátit, popsat lidské nátury, tehdejší společnost, tím se stala právem nesmrtelnou.
Mám ráda atmosféru světa s jasnými pravidly, kdy chovat se ohleduplně a správně bylo ještě běžnou společenskou normou, a samozřejmě mám někdy ráda i příběhy s happy endem... I když se toho zase tolik nestane, rozdíly mezi oběma sestrami mě baví a byť bych se v dané době asi v postavení Elinor a Marianny ukousala nudou k smrti, dobře se mi o nich čte a ráda se k nim vracím. Jen tedy překlad Ottova nakladatelství, který vlastním, obsahuje o něco víc překlepů, než zvládnu bez potíží tolerovat - ale za to autorka opravdu nemůže.
Miluju knížky Jane Austenové. Její postavy jsou úžasné, ona je prostě spisovatelka s velkým S.
Už ani nevím, kolikrát jsem Rozum a cit četla :-). Mám k němu ještě lepší vztah než k "slavnější" Pýše a předsudku. Plukovník Brandon je jedna z mých nejoblíbenějších literárních postav a lepší mužský hlavní hrdina naž Darcy!
Tohle a Pýchu a předsudek můžu číst pořád dokola a pořád mě to bude bavit. Je to jako pohlazení od někoho, kdo vás chápe a má vás rád.
Do knihy jsem se původně nemohla začíst, ale zhruba od poloviny začínal děj nabírat významu a dramatičnosti. Popisuje osud dvou sester, které se velmi milují, jsou výborně vychované, ale povahově se liší. Jedna je přemýšlivá, klidná, ve svých úvahách se řídí především rozumem, zatímco mladší z nich je emocionálnější, vášnivější a její činy ovládá srdce a city. Kniha není moc založena na popisech - ať už krajiny, dobového oblečení nebo domů. Celý děj je v podstatě vystavěn na dialozích nebo na popisech myšlenkových pochodů mladých děvčat. Co mohly dívky jejich společenského postavení v 19. století dělat, když neexistoval internet, nebyla televize, rozhlas...? Procházely se po okolí, účastnily se menších společenských setkání, věnovaly se četbě, hudbě, vyšívání, a především snily o svém budoucím manželovi. A jejich okolí a rodina směřovala všechny jejich kroky právě k tomu, aby se seznámily s vhodným mužem. Co na tom, jestli to mezi budoucími manželi dostatečně nezajiskřilo? O to přece nešlo, šlo o majetek, který by je zabezpečil do konce života. Zvítězí u Elinor a Mariany rozum nebo city?
Závěr mi přišel poměrně uspěchaný, jako by autorka chtěla mít psaní co nejrychleji za sebou. Vlastně to obě dívky vzaly dost hopem, vzhledem k táhlosti předchozího děje.
Nádherná kniha, která naplno dostála svému jménu. Je opravdu kolikrát těžké volit mezi tím, co říká srdce, a co hlava. Kniha má v sobě pár obratů, ale já jsem věřila, že všechno dobře dopadne a nemýlila jsem se. :)
Čekala jsem, že to pro mě bude hůře čtivé, ale byla jsem mile překvapena. Každopádně jsem od románu čekala víc, konec už mě tolik nebavil a částečně jsem se do čtení musela na konci nutit. Ale neházím flintu do žita a dám šanci Pýše a předsudku.
Mám Jane Austenovou velice ráda, ale tento román mi dal trochu zabrat... Ačkoliv mi nedělalo potíže přečíst dvakrát Pýchu a předsudek (a co si budeme vykládat, někdy je to zdlouhavé čtení), musela jsem se v jednu chvíli donutit tuto knihu dočíst. Měla jsem pocit, jako kdyby ani sama autorka tenkrát nevěděla, co si s příběhem počít, ale posléze se děj konečně začal hýbat tím typickým austenovským tempem, tudíž jsem byla ráda, že jsem si dala tu práci a knížku dočetla.
Za mě dost slabý průměr bohužel. Možná je to tím, že jsem od knihy měla velká očekávání, když je to od Jane Austen, ale v této knize nebylo kromě romantického příběhu nic navíc. Zdlouhavé rozhovory o ničem, chyběla mi tam ironie, břitký humor, zkrátka a dobře všechno to, co mám v jejích knihách ráda. Je zde vidět, že ta kniha patří k jejím prvotinám a za mě teda neskutečně přeceňované dílo.
Nemohu jinak než hodnotit plným počtem, protože autorčin styl psaní je úchvatný. Dokázala mě strhnout a od první stránky jsem se nedokázala odtrhnout od poutavých řádků. Moc mě zajímalo, jak vše dopadne, i když už jsem mnohokrát viděla filmy.
Elinor byla obdivuhodná ve své rozhodnosti a sebeovládání, ačkoli se by postrádala cit.
Edward u mě dost kolísal, zvlášť proto, co vždy říkala Lucy o jeho zamilovaném chování, ale jakmile jsem odhalila pravou povahu mladší slečny Steelové, už jsem mu jen držela pěsti, aby došel zaslouženého štěstí.
Ze všech nejvíc jsem si asi oblíbila plukovníka Brandona, který s vytrvalostí a nesobeckou povahou mohl dojít svého vlastního štěstí a na té cestě pomohl, komu se dalo.
Vykreslení všech sobeckých, hamižných, pomlouvačných a nepřejících postav považuji za velmi zdařilé a přesto, že mě celou knihu rozčilovali, bez nich by v takové míře nevynikala dobrota ostatních.
Velmi obdivuji moc autorčina jazyka přimět mě, abych po přečtení jakékoli její knihy mluvila ještě pár dní jako z jiného století.
Autorovy další knížky
| 2007 |  Emma |
| 1996 | Rozum a cit |
| 2007 | Opatství Northanger |
| 2009 | Sanditon |
| 2006 |  Mansfieldské panství |
Asi jej mám přečtený vícekrát než Pýchu...