Rudé orchideje ze Šanghaje
Juliette Morillot
https://www.databazeknih.cz/img/books/51_/513737/bmid_rude-orchideje-ze-sanghaje-thU-513737.jpeg
4
76
76
V roce 1937, když bylo korejské dívce Kim Sangmi čtrnáct let, se její osud změnil. Byla unesena japonskými vojáky. Spolu s desítkami dalších korejských dívek a žen byla přinucena stát se jednou z takzvaných „utěšitelek“ obšťastňujících japonské vojáky. Poznala peklo japonských nevěstinců, ale naděje i mimořádná síla charakteru jí pomohly vzdorovat strašlivému osudu. Ohromující vyprávění o údělu korejských žen v době válečného tažení japonské armády vychází ze skutečných událostí.... celý text
Literatura světová Historické romány
Vydáno:
2023
,
Ikar (ČR)
Originální název:
Les Orchidées rouges de Shanghai, 2001
více info...
Přidat komentář
(SPOILER) Tohle nebylo jednoduché čtení, dokonce jsem to chtěla vzdát, ale dobře, že jsem to dočetla. Je to strašně zajímavý příběh. Jsou to věci, o kterých jsem nic nevěděla. Člověk zná jen Hirošimu, ke které to nakonec dospělo. Po všech útrapách a cestách po Asii byla hlavní hrdinka na konci války právě tam... Hodně dobrá kniha.
Tohle bylo fakt těžký, první moje kniha s touto tématikou. Myslím že dlouho podobnou knihu nehodlám číst, tak silné to bylo. Všechny ty strašné věci.
Někdy zapomenu jaký dokážou být lidé netvoři.
Těžké téma, těžké čtení!
Četla jsem již více knih s touto tématikou, tato pro mne byla poněkud hůře stylisticky zpracovaná. Musela jsem se při čtení neustále soustředit, abych pochopila co mi chce překladatel říci. A taky mi při čtení neustále běželo hlavou, proboha, jak to ty dívenky, děti, mladé ženy dokázaly přežít.
Až v poslední době si uvědomuji jak jsou asijské národy různé, povahou, dějinami, ale hlavně vizáží a jak málo o nich víme.
Určitě doporučuji k přečtení.
Tento pravdivý příběh dá čtenáři nahlédnout, kolik utrpení a bolesti je člověk schopen přežít a nezbláznit se z toho. Hodně emotivní čtení, u kterého mi i svévolně stékaly slzy.
(SPOILER)
Jsem ve čtvrtině, těší mne, že se dosud vyprávění týká především dětství hlavní hrdinky (narozené 1923) v Japonci okupované Koreji, které nebylo zrovna příjemné, ale opravdové hrůzy jsou už za humny, protože ji Japonci již unesli a putuje do Číny.
Oceňuji čtivost i autentičnost z pera francouzské novinářky a zprostředkovaný dostatečný vhled do dějin Korey a japonské okupace země i Číny. Předchozí knihy na stejné téma mi nijak zvlášť neutkvěly, ale zatím je asi brzy celkově soudit...
Po nahlédnutí do dalších komentářů přičiňuji svůj úvodní raději teď, pak se mi asi už nebude chtít...
Ano bylo hůř, hrůz a krutostí jen přibývalo, ovšem už se nejednalo o práci v nevěstinci, tam si své hrdinka odbyla ve svých 14-15 letech. Zadržením a odlifrováním do koncentráku v Charbinu (prakticky Mengeleho detašované pracoviště) teprve začínají hrůzy válečné a budou trvat od roku 1938 do 1945: hrdinka se zapojí do války tří armád v Číně (Japonci, Čankajšek a Mao), pomáhá komunisticky laděnému odboji, zamiluje se, aby svou lásku ztratila kvůli otestování biologické zbraně na civilistech...
Nadále prchá před svým nenávistným pronásledovatelem, takže ji čeká ještě delší kolečko po pevnině i moři přes Singapur, Jávu do japonské Hirošimy. A tam ještě přežije výbuch atomovky... A život jde pořád dál, již ne tak hrůzně, ale zase s větším či menším štěstím, soukromých katastrof a ztrát potká hrdinku ještě několik.
Putování po jihovýchodní Asii a zážitky válečných osmi let skoro připomínají stoletého staříka, jen se hrdinka nepohybuje v nejvyšších kruzích a je to skutečnost, a to mimořádně obludná (válečné hrůzy jsem už přeskakovala, mnohem syrovější a krutější než zážitky z nevěstince - tam do poloviny knihy byla hrdinka "jen" u dvou tří ohavných vražd a jedné hrůzné sebevraždy).
"Tvářil se záhadně, chvilku váhal, jestli má mluvit anglicky, naším spikleneckým jazykem, ale nakonec zvolil japonštinu. Neblahá předzvěst pro každého, kdo zná složitost asijských jazyků. Japonština je stejně jako korejština jazyk krutý k ženám a ke slabším, neboť nesmiřitelně odráží zafixovaný obraz světa a společnosti, hierarchicky uspořádaný podle dvou spojených os: sociální a osobní pozice, věku a pohlaví. K těmto kritériím se přidává nuance, jakou přináší výběr zdvořilostních částic, které se obměňují podle atmosféry rozhovoru: oficiálního nebo uvolněného. V několika okamžicích jsem temnou magií jazyka spadla na nejnižší stupeň stylistických vztahů."
O korejských "utěšitelkách" japonských vojáků jsem už něco četla, tahle knížka je mnohem drsnější a také poněkud divnější. Připravte se na hodně temnou knihu z válečného období, která vypráví o osudech, které musely být poznamenány krutými zážitky. Z tohoto důvodu jsem měla problém Rudé orchideje dočíst, popisovné údajně pravdivé příběhy čtenáře nešetří. Uvítala bych také trochu víc historie. Na podobné téma doporučuji podle mého názoru literárně lépe zpracované "Dcery dvouhlavého draka", které jsou čtivější a mají v sobě více světla.
Příběh korejsko- francouzské dívky, která byla unesena a donucena pracovat jako žena útěchy pro japonské vojáky. Románové zpracování dle skutečných zážitků. A ty zážitky nechcete ani číst, ani věřit, že se někomu staly. A že se staly tisícům žen. Sangmi v Korei, Naomi dle japonského rozkazu, číslo 2444 dle evidenčního listu, byla unesena ve 14 letech. 3 týdny žila v přesvědčení, že bude pracovat jako hosteska, stejně tak ostatní děvčata, která byla unesena zároveň. Na uvítacím večírku byly všechny znásilněny, popsaná brutalita je nepředstavitelná. Každé děvče mělo svoji plesnivou místnůstku, plnou hmyzu a za den obsloužilo i 30 odporných, zvrhlých japonských vojáků. Nemůžu to ani popsat. Jak to zvládala autorka, je mi záhadou. Však je to na stylu znát. Je neosobní a odtažitý tak moc, že je po pár stránkách jasné, že je plný nenávisti. Jsou tu i světlé chvilky. Sangmi měla pokrokového dědečka a tak uměla anglicky i francouzsky, takže po čase z ní udělali kurvu lepší společnosti. K Japoncům přibyli Číňani. Pak se znelíbila a byla převezena do nemocnice, kde se prováděli experimenty přímo na lidech. Sangmi byla ozářena a sledovali, co to udělá s jejím tělem. Jeden lidský zřízenec jí pomohl k útěku, na kterém se téměř umrzlá doplahočila do zapomenuté vsi. Nastává období uzdravování. Pak plicní mor, jehož bakterie shodili na ves z letadla. Pak období klidu na čajové plantáži. Pak pracovní tábor a ozáření výbuchem na Hirošimě. Na jeden život neskutečná nálož. V knize je i mapa, abychom si uměli představit, kam všude byla Sangmi poslána. Nechápu, jak to všechno nelidské zacházení mohla přežít. Já měla co dělat, abych zvládla čtení.
První půlka mě bavila,pak už jsem všech zvěrstev a utrpení byla zahlcena.Nakonec jsem knihu nedočetla.
Děsivé svědectví o době, na kterou bychom neměli nikdy zapomenout, abychom stejnou zkušenost nemuseli absolvovat znovu. Obzvlášť otřesné mi přijde zjištění, že opravdového zadostiučinění se ty ztýrané ženy od japonské vlády nedočkaly, ta laxní "omluva" mi nepřijde dostačující. A dál převládá přístup tvářit se, že se to nikdy nestalo. A také skutečnost, že zvráceného chování pod vlivem ideologie se může dopustit i člověk vzdělaný, jinak milující otec a manžel.
Knihu nehodnotím, stačil mi jeden večer a pár desítek stran a vím, že knihu nezvládnu číst dál. Ač jsem si po Karikově knize Na smrt, kterou jsem před časem dočetla jen s velkým sebezapřením, myslela, že teď už snad přečtu všechno, silně jsem se přecenila. Nepřečtu všechno, mám hlavu v dlaních a zavírám oči, které se plní slzami skoro každou stránku už teď a je mi jasné, že už to bude jen horší. Tento příběh sepsala autorka na základě skutečného příběhu korejské dívky, unesené za války Japonci. Je mi to tak moc líto.
Celkem mě mrzí, že dávám jen 3* ale vůbec mě nebavilo zbytečně dlouhé popisy obyčejných věcí, zbytečná ztráta stran. Na Sangmi jsme byla několikrát extrémně naštvaná (celkově jsem ji moc nemusela) a nejvíc jsem si přála, aby na konci manželce řekla, co všechno její manžel prováděl před tím, než spáchal tu hrdinskou smrt!
O Japoncích jsem věděla, že byli zmetci, ale tohle je fakt hnus, se ani nedivím, že byli spojenci Němců. Je mi líto, že atomovka byla svržena na obyčejný lid, který byl dá se říct nevinný, Japonci si to zasloužili, ale hodit na vojáky a nejlépe na samotného Hirohita, ten by si opravdu zasloužil upálit zaživa, aby si to co nejvíc "užil".
Kniha, šokující svou naprostou otevřeností. Hlavně by se to nemělo číst před spaním, usíná se pak velmi nesnadno. Příběh inteligentní, citlivé korejské dívenky v třicátých letech minulého století, která nemá zázemí ve své rodině, ale přesto dychtí po vzdělávání a dobrém životě. Sní o svém biologickém otci, o tom, že se její matka změní a dá jí pravou mateřskou lásku. Oporu má jen v prarodičích, po smrti milované babičky už jen u dědečka. Rodiče se rozhodnou Kim poslat z rodiny pryč, protože jim komplikuje život a od té doby se začínají její životní tragédie. Z dobrých majetkových poměrů se náhle ocitá v rodině, co žije v bídě. Okupace Japonci zasahuje do života každého Korejce, jejich rozpínavost a krutost jsou poznat všude. Chtějí vymazat Koreu z mapy světa a tvrdě trestají jakýkoliv projev vlastenectví. Kim už nesmí používat ani své rodné korejské jméno. Pravý horor nastane, když ji Japonci násilně odvlečou spolu s jejími kamarádkami, aby sloužily jako sexuální otrokyně vojákům. Už jsem toho přečetla hodně, ale scéna, kdy nevinná děvčata poznávají, JAK budou pracovat, mnou otřásla. Ta strašná zvířeckost, necitelnost, přezíravost a zvrácenost nemytých důstojníků, se kterou je zbavili panenství a pak je předhodili dalším....jenom díky síle své osobnosti Kim přežila a je nanejvýš správné, že se o své zážitky podělila. Díky i autorce, která napsala skvělý román. Já jsem byla několik desítek let svého života přesvědčena, že Japonci byli obětí války. Jenže ve zralém věku se mi dostalo mnoha důkazů o tom, že to bylo naopak. To Japonci útočili, mrzačili, mučili a okupovali! Ne nadarmo za války získali přezdívku Žlutí ďáblové. Dobře, i když méně krutě, o tom píší manželé Hejzlarovi v románu Na řece. Je to moc smutné, ale když dočtete takovou hrůzu, jakou dnes hodnotím, nenapadne vás, jako mě "oni si tu atomovku vlastně zasloužili"? Jakési zadostiučinění přišlo 70 let po válce, kolik těch žen se toho dožilo?! https://www.irozhlas.cz/zpravy-svet/japonsko-se-omluvilo-za-sexualni-otroctvi-korejek-v-druhe-svetove-valce_201512281203_sbartosova
No, tohle teda bylo drsné čtení. Příběh byl moc hezky napsán. Nedokázala jsem číst tak jako jindy, musela jsem si dávat pauzy, abych vstřebala ty hrůzy. Pro mě jedna z nejlepších knih, které jsem letos přečetla. Myslím, že ji jen tak nedostanu z hlavy, že na ni nezapomenu. Uloží se mi někde tam, kde již mám Loutkaře z gheta a Nejmenuji se Miriam. Drsné příběhy, na které nelze zapomenout.
Velmi silný příběh, který stojí za přečtení, obdivuju tu touhu přežít. Bohužel strhávám hvězdičku za spisovatelky práci, zbytečné zdlouhavé popisy, věty. Možná to bylo překladem.
No, to teda byl jízda. Co na to říct? Ze lidská zloba, stejně jako síla jednotlivců přežít a snášet utrpení nezná hranic
Skutečný příběh dívky, čtrnáctileté školačky, které se život v jediném okamžiku převrátil naruby. Čtete o příšerných zvěrstvech páchaných japonskými vojáky v Koreji, v Číně, v Indonésii a zároveň sledujete cestu malé Sangmi na pozadí historických údálostí během války Japonců s Číňany a poté i s USA. Je to hodně drsné a nedala jsem jí na jeden zátah, některé věci jsem musela nejdříve vydýchat. Nikdy jsem něměla valné mínění o japonských vojácích, ale tato kniha je staví na úroveň nacistů v koncentračních táborech. Jednu hvězdu sundavám za někdy únavné popisy prostředí a historie. Také trochu moc náhod, ale to ničemu nevadilo. Doporučuji.
Neuvěřitelné, co dokáže provést člověk člověku. Neuvěřitelné, co dokáže člověk přežít. Těžké téma, které se těžce čte. Styl autorčina psaní tomu nepomáhá, je také těžký, nebo je to překladem.