Rukopis nalezený v Zaragoze
Jan Potocki
Polský šlechtic, politik, filosof a badatel vytvořil svým románem, který považoval ve srovnání se svou vědeckou prací za okrajovou záležitost, dílo, které zůstává po stránce formální, ideové i umělecké neobyčejně zajímavým článkem vývoje novodobé prózy na přelomu mezi osvícenstvím a romantismem. Jádro románu tvoří dobrodružné putování šlechtice a důstojníka van Wordena, které je provázeno řadou samostatných vyprávění, jen volně spojených rámcovým příběhem. V těchto epizodách se střídají různé druhy výpravné prózy, novely rytířské, dobrodružné, fantastické i komické.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1973 , OdeonOriginální název:
Manuscrit trouvé à Saragosse, 1810
více info...
Přidat komentář
Dnes se podíváme na knihu, , a to v díle, které je lahůdka literární , filmová i audiokniha.
Rukopis nalezený v Zaragoze /Jan Potocki
Román Rukopis nalezený v Zaragoze je původně francouzsky napsaný román polského vědce, literáta, cestovatele a politika Jana Potockého (1761-1815).
Potocki na knize začal pracovat někdy kolem roku 1803,v celku vyšel román poprvé až v roce 1847 v polském překladu v Lipsku, přičemž jeho znění bylo sestaveno z četných fragmentárních děl známých například pod názvem Uprostřed oběšenců. Do němčiny bylo dílo přeloženo až v roce 1961. Také český překlad z roku 1973 vznikl spojením tří různých vydání - německého, polského a francouzského.
Román je specifickým typem vyprávění poutníků na cestách. Hlavní postavou románu je Alfons van Worden putující přes nebezpečné pohoří Sierra Morena na pomezí Andaluzie a kraje La Mancha.
Představte si pikaresknost Váchalova Krvavého románu, Lipse Tulliana od dalšího z "gigantů" Kvidona z Felsů a ještě mnohem, mnohem více. Šílená jízda.
Mých oblíbených 321%
Štítky knihy
polská literatura francouzská literatura
Skrýt reklamy
Hodně zvláštní kniha, trochu skutečně připomínající pohádky tisíce a jedné noci, spousta příběhů, které se do sebe vnořují a vynořují, vlastně jsem se v tom celkem rychle ztratil, což až tak nevadilo, protože to byly v podstatě nezávislé příběhy, jen mi občas vadilo, že často dlouho trvalo, než jsem před jiný příběh do toho zase zajel. Ke konci už mě to začalo nudit, už jsem byl těch příběhů přesycen, ale zase to beru jako odkaz té doby a jak se tenkrát psalo. Je evidentní, že autor nevěděl, kam knihu směřuje, kde skončí, prostě začal psát a někam ho to zavane. Přesto tam nakonec pointa či závěr byl, což mě malinko překvapilo a musím říci, že i potěšilo