Ruzká klazika
Daniel Majling
https://www.databazeknih.cz/img/books/39_/392117/bmid_ruzka-klazika-pqT-392117.jpg
4
152
152
Dostojevzki, Tolsztoi, Toorgenef jsou laciné náhražky trvalých literárních hodnot pro lidi, kteří si nemohou dovolit číst skutečnou, čtenářsky náročnou ruskou klasiku. Hlavně v odlehlých vesnicích v pohraničí se poměrně často setkáte s lidmi, kteří mají na poličce nějakého „Čehova“ a domnívají se, že když si přečetli tyto laciné slátaniny, jsou kompetentní zasvěceně diskutovat o velkých tématech ruské klasiky, jako je Bůh, láska, nesmrtelnost, zločin, trest a smrt. S lidmi odchovanými na takových laciných kopiích ruské klasiky, neboli – jak ji novináři nedávno nazvali ruzké klaziky – se potom těžko diskutuje o velkých otázkách bytí, protože ruzká klazika sice na první pohled výběrem témat, postav a prostředí připomíná Dostojevského, Tolstého či Turgeněva, ale její hodnoty přestávají být aktuální už po druhém přečtení.... celý text
Přidat komentář
Velmi milé překvapení od slovenského povídkáře. Kromě toho, že upřímně autor doznává, že jde o ,,napodobeniny,, ruských klasiků, jde o vtipné, jazykově velmi dobře vyprávěné a tématicky velmi bohaté povídky. Nelze mu upřít, že ruské klasiky Majling zná velmi dobře.
Velmi jsem se u této útlé knížky slovenského autora pobavil. I přes záměrnou mystifikaci a ironizující styl celkem věrně vystihuje Majling témata ruské literatury, a právě v paradoxních a absurdních situacích nalézal jsem autenticitu života, protože život mnohdy takový skutečně je, a to je na něm to krásné, že má stále čím překvapovat.
Všechny povídku v knížce jsou povedené, ale pokud bych měl zvolit tři, které mě upoutaly nejvíce, byla by to povídka Přitakal životu o jednom "fekálním staviteli", Vzkříšení, které ukazuje, jak si zdánlivě někdy lžeme do kapsy o své blahosklonnosti, a ten závěr povídky je vynikající, a Umění milovat, kde se poprvé, ale ne naposledy, setkáváme se slavným bajkařem Krylovem.
K formální stránce knihy: jedná se o krásné grafické a typografické zpracování z rukou nakladatelství Labyrint.
Humornější knihu jsem tento rok nečetl, a asi ani už číst nebudu. Ale nenechte se mýlit, humor to není otázka pouze oddechová, ve skutečném humoru se skrývá pravda pravdoucí.
Přiznám se bez mučení, že z klasické ruské literatury nemám zatím přečteno zhola nic, takže odkazy na jiná díla mě asi s jednou výjimkou (Oněgin?) míjely. I tak jsem se ale u knihy výborně bavil, a dá se tu toho najít spousta.
Nedať plné hodnotenie knihám Rudo a Zóna bolo možno kruté (sorry, ale komiks musí zaujať aj vizuálne), ale teraz sa ukázalo, že správne. Pretože Ruzká klazika je ešte o level lepšia. Áno, aj tu sa nájdu jeden alebo dva slabšie kúsky a niekomu môže vadiť miestami zbytočná vulgárnosť alebo opisy vyvolávajúce pohoršenie. Ale ako celok bol tento súbor fejkových textov výborný, len na to musí byť človek naladený a musí chcieť pristúpiť na autorovu hru.
Priznávam sa, že môj knižný kompas silne zlyhal, lebo nechápem, že si táto kniha našla cestu ku mne až teraz. Mám chuť to čítať znovu a hľadať ďalšie skryté významy a odkazy na klasiku. Tip: odporúčam čítať radšej po pár poviedkach denne, aby sa vám to neprejedlo.
Najlepšie poviedky: Osud občas nadeľuje aj oboma priehrštiami, Pritakal životu, Koľko dobra znesie človek v zdraví?, Mrzút.
9/10
Veľmi ma baví autorov humor, ale ešte viac to, že nie je (alebo aspoň v tomto prípade nebol) samoúčelný. Že kniha má svoje vrstvy, že sa dá (má?) čítať aj medzi riadkami, že v skutočnosti je dosť vážna, aktuálna, mystifukujúca nie(len) ruskú klasiku, ale najmä slovenskú či všeobecne ľudskú realitu. A všetky tie autorské hry v podobe rôznych príloh k tomu, to môžem tiež len oceniť. Ak niekoho Ruzká klazika pohorší, zrejme ostal len na povrchu. Za seba môžem povedať, že v každej poviedke som našla niečo hlbšie (azda nešlo len o moju nadinterpretáciu ;)) a že tá fekálna sa mi dokonca páčila najviac :D.
(SPOILER) S literatúrou je to ako s hudbou. Aj po 40 rokoch počúvania zrazu príde pesnička s úplne novým zvukom. Prečítal som už kadečo, ale antológiu fejkových poviedok ruských klasikov som ešte v rukách nedržal. Už predslov Jána Štrasserra stojí za prečítanie a celú antológiu dáva do správneho rámca, aby všetci pochopili, kde sa nejaký Dostojevszkij či Goggol berú. Poviedky sú potom samé čerešničky na torte. Nemusia všetky sadnúť každému. Ale ak je napr. akademik, čo si postupne "vyserie" múr, nábytok, papier, ceruzky,... a ešte aj napíše neprekonateľnú monografiu o hovne, pre niekoho už mierne za hranou a možno nie celkom russký, tak je tam plno poviedok o neopätovanej láske v K-zskej gubernii, bezvýchodiskových osudoch smerujúcich k tragédii, či o literátovi, ktorého pochytil splín na brehu jazierka uprostred nekonečného brezoveho hája. Všetko je to podliate vodkou, posolené humorom, okorenené silnými myšlienkami a následne dusené v ťaživej atmosfére. A navyše sa to dá prečítať za jedeno upršané jesenné poobedie pri samovare vypúšťajúcom voňavé obláčiky pary s každou šálkou čaju. Niet čo vyčítať, snáď len ten mierny pocit závisti voči autorovi...
Ten pocit, kdy si nejdřív pamatujete číslo jedný stránky, ze který si chcete něco zapamatovat bo zapsat, ale zanedlouho už je těch stránek tolik, že i vaše lenost hlasuje za, abyste teda vstali z postele a šli si pro takový ty barevný lepíky! No, a po přečtení se jimi knížka jenom ježí... Jednak fakt koza a druhak habakuk myšlenek, který mě neuvěřitelně konvenovaly (používám ten výraz správně?). Jdu shánět Ruda.
(SPOILER)
Mystifikáciou zahmlené autorstvo súčasného slovenského autora, Daniela Majlinga, dodáva dielu zvláštny morálny rozkol, kedy na jednu stranu autorom je a na stranu druhú nie je, keďže je len autorom autorov, tým pádom, čokoľvek by „napísali“, je súčasťou charakteru rozprávača, nie autora, a tak napríklad pomerne explicitné komentovanie sexuálneho znásilnenia, humor hraničiaci s morálkou či na fekálnom humore postavený príbeh nie je možné hodiť autorovi na krk. Je nutné brať poviedky ako „meta-dielo“, ako akt imitácie, paródie či ako priestor pre vybúrenie sa. Tak či onak ma takmer všetky poviedky naozaj pobavili, začal som sa pri nich nahlas smiať – nečítal som ich, ale vypočul som si audio verziu narozprávanú Robom Rothom, čo mohlo samozrejme ovplyvniť môj názor. Príbehy som si teda vychutnal, humor, akokoľvek „nízky“ nikdy nespadal do klišé či neklesal pod inteligentnú „nadsázku“, a tak je vlastne rozsah cieľovej skupiny naozaj široký. Samozrejme, môžu sa nájsť čitatelia, ktorých dej či humor znechutí, prípadne im situácie prídu priveľmi absurdné a pritiahnuté za vlasy, no to je pre mňa práve súčasť toho nadhľadu: poviedky sú konceptuálne veľmi hravé a najmä vnútornou štruktúrou rozprávania je humor dávkovaný s gráciou a nepokúša sa „útočiť“ hneď z prvej.
Knižka sa však neobmedzuje len na bohapustú zábavu, naopak, ukrýva množstvo ponaučení a hlbších myšlienok. Z protagonistov sa tak stávajú karikatúry toho, kým sme či kým sa ľahko môžeme stať. Samozrejme, postavy sú prehnané, no vo svojej podstate si dokážu nájsť svoje vzory v každodennom živote. Cynizmus až ateizmus vnútorných pochodov jednotlivých postáv ma rovnako rozosmieval, ako so mnou komunikoval na úrovni znepokojivého súhlasu. Avšak, stále je to tu ale, ktoré som naznačil hneď spočiatku – kniha obsahuje aj momenty, ktoré mi boli vyložene proti srsti, kedy som sa cítil zle za to, na čom, respektíve na kom, sa smejem. Nehovorím len o prostom čiernom humore, ale najmä o morbídnejšom humore, o autorskom cynizme, ktorý si naozaj nekladie servítku pred ústa, veď to napísali iní autori (a áno, zaverečné interview bolo geniálne: nie len humorom, ale opäť kusom pravdy a nadhľadom). Poviedky môžu znechutiť obsahom fekálnym, ale rovnako tak obsahom, ktorý sa dotýka tém veľmi citlivých, pre množstvo ľudí osobných a akoby neexistovali hranice, z čoho je možné si uťahovať. Osobne som tak rozpoltený najmä zo záverečnej poviedky, ktorá sa zaoberá samovraždou – s myšlienkami som sa dokázal stotožniť, humor fungoval, no prišlo mi akosi nesprávne, pokiaľ sa pri humore samovražednom nejedná o sebairóniu. Bolo to zvláštne, akoby bola celá – a dosť vážna – téma zľahčovaná (obdobne ako býva zľahčovaný pojem depresia na úroveň zlej nálady).
O knihe sa teda už teraz dá hovoriť ako o kultovej, ale či by som ju s čistým svedomím odporučil každému, to si netrúfam predpovedať. Stačilo by mi málo, a kniha by pre mňa bola absolútnym klenotom nielen literatúry slovenskej, ale aj komediálnej.
Půjčila jsem si ji na základě reakcí čtenářů na DK, když jsem ji prohlížela, nechtělo se mi moc do čtení. Ale pak jsem začala a nemohla jsem se odtrhnout. Dobrá parodie, absurdno, fakt zajímavé.
skvelé! šťavnaté, absurdné, cynické... napriek tomu sa medzi riadkami skrýva veľa právd o živote .
skvelé! šťavnaté, absurdné, cynické.. napriek tomu sa medzi riadkami skrýva
veľa pravdy o živote.
Rudo mne kdysi velmi pobavil, tak jsem částečně tušil, co od této knihy očekávat a má očekávání byla naplněna. Opravdu jsem se bavil. Určitě bych si povídek užil více, pokud bych znal klasiky ruské literatury více, něž jen ze školní četby, ale ta témata ruských spisovatelů a atmosféra, kterou ve svých dílech navozují, jsou naštěstí nezaměnitelné. Žádná povídka nenudila a některé byly skutečné perly.
Super! Mám ráda ruskou literaturu a možná o to víc mě tahle ruzká klazika bavila. Nebyla jen úsměvná, často jsem se opravdu smála. Zvlášť Krylova si Majling vychutnal. A závěrečný rozhovor s Čehovem to korunoval nahou pravdou, která sice je směšná, ale pořád je to pravda.
"Keď posadíte opicu za písací stroj a necháte ju len tak trieskať do klávesov, existuje pravdepodobnosť, samozrejme veľmi malá, že sa jej podarí napísať Bratov Karamazovovcov. Tá pravedpodobnosť sa rovná takmer nule, ale ak mám byť uprímný, ani vy na tom nie ste oveľa lepšie. V tomto ohľade sa od opíc naozaj až tak veľmi nelíšite...
Bohužial, aj keď sa v miere literárneho talentu väčšina z nás skutočne veľmi nelíši od opíc, niektorí z nás si občas sadnú za klávesnicu v dobrej viere, že raz napíšu pokračovanie Karamazovovcov, hoci jediným výsledkom sú len tie rohy nezmyslov."
"... Ak sa teda rozhodnete mrhať svojimi schopnosťami pre toto médium, ktorého sláva už dávno zapadla prachom, musíte písať krátke kapitolky, ktoré sa dajú prečítať na jedno posedenie na záchode. Inde už ľudia ani nečítajú. Kapitolky na jedno vysranie. Nič dlhšie a zložitejšie. Hlavne, aby to bolo vtipné. Humor je to najdoležitejšie. Za každú cenu musíte všetko banalizovať, irozizovať, písať vety, na kterých by sa tá malomeštiacka luza mohla nasmiať!"
"V krajine, v ktorej vládne rodová občina, sa aj veľké témy menia na rodinné historky. Vezmite si napríklad druhú svetovú vojnu. Všade inde vo svete to prebieha ako wagnerovská opera - stret dvoch nezmieriteľných ideológií, boj dobra a zla na život a na smrť, stovky tragédií, obetí a hrdinstiev, ale u nás má tento ideový konflikt podobu rodinnej historky: "Stretne raz starý Čarnogurský svojho kumpána Husáka v Dúbravke a hovorí mu.." Alebo tak nejak.."
Už díky Rudovi člověk tušil, jaký styl humoru autor vyznává, takže tohle byla volba na jistotu. Z jednotlivých povídek skutečně na čtenáře dýchne atmoféra ruzkých klasiků, někdy více, někdy méně, ale v podstatě na každé stránce je několik momentů, kdy se člověk jen tlemí a užívá si autorovy nápady. Kdybych měl vypíchnout nějakou povídku, tak musím zmínit Vzkriesenie a Žil v pravde... PS. jednoznačně doporučuju číst v originálne.
Nedávno jsem přečetl již podruhé, autorův smysl pro humor mě opět dostal. Z povídek sává nenucenost, černý humor, "hnědý" humor, hravost, ale i znalost té skutečné "ruské klasiky" - témat, formy... vesměs všechny povídky stály za to, i přílohy, které Daniel do knihy umístil. Výborná kniha na cesty nebo jako oddychovka.
Táto knižka nakoniec nebola vôbec tak absurdná, ako som si myslel, že bude. Je, samozrejme, zábavná, avšak podľa môjho názoru obsahuje aj viacero zmysluplných myšlienok a určite stojí za prečítanie.
Nekompromisní náser ze kterého vám pukne hlava.
(tuto větu můžete použít na zadní obálku třetího vydání knihy)
Po této knize je mi najednou všechno o trochu více jasné a už vím jak tvořil velký realista Ivan Andrejevič Krylov.
Tešila som sa na tuto knihu, ale bola som sklamaná. Nevravím, že som sa sem tam nepousmiala. Príbeh o hovne bol top.
Štítky knihy
ruská literatura humoristické povídky rozhlasové zpracování
Ruskou klasiku neznám, nicméně ruský styl autor napodobuje úspěšně a skvěle. Kniha je vtipná, jediná chyba že je tak tenká.