Rytířská krev - Rytířské bitvy a osudy II. 1208-1346
Jiří Kovařík
https://www.databazeknih.cz/img/books/31_/316819/mid_rytirska-krev-rytirske-bitvy-a-osud-FCW-316819.jpg
5
81
81
Rytířské bitvy a osudy série
< 2. díl >
Rytířská krev, druhý svazek tetralogie Rytířské bitvy a osudy, pokračuje barvitým líčením válečnictví a rytířských zvyků konce raného a počátku vrcholného středověku. Skrze osudy hraběte z Montfortu a vikomta Trencavela projdeme nesmiřitelnou válkou s Albigenskými na jihu Francie, u Lehnice budeme svědky střetu křesťanských rytířů s Mongoly a ve dvou bitvách, u Coutrai a Bannockburnu, uvidíme, kterak rytířské vojsko začaly porážet houfy neurozené pěchoty. Dvě obsáhlé části jsou věnovány posledním bitvám dvou českých králů; budeme se v nich snažit dopátrat pravdy o smrti Přemysla II. Otakara u Dürnkrut a Jana Lucemburského u Kresčaku. Nové vydání je krom ilustrací rozšířeno o osudy Jeana de Joinvilla, účastníka 7. křížové výpravy, a o obranu Akkonu, poslední křižácké výspy ve Svaté zemi.... celý text
Přidat komentář
Nejvíce mě zaujala hned první kapitola o křížové výpravě proti katarům a poslední o bitvě u Kresčaku, na které lze vidět, jakou si s hledáním pramenů dal autor práci.
Osobní pocit je takový, že druhý díl tetralogie je lepší než ten předcházející. Pokud bude mít celá série vzestupnou tendenci má se čtenář na co těšit. Velice se mi líbily kapitoly věnované Přemyslu II. Otakaru a Janu Lucemburskému. Nutno dodat, že Jan Lucemburský na mě působil jako velmi sympatický panovník, který byl věrný rytířským ctnostem. Naproti tomu v hodinách dějepisu jsem tento pocit vůbec neměl, kde s poutavé historie žák dostane pouze nudnou bramboračku :)
Druhá kniha z Rytířské série. Kniha je opět velice čtivá a o trochu lepší než první díl - hlavně zajímavějším výběrem bitev a postav. Vyzdvihnout musím hlavně miniživotopisy Simona de Montfort a Guillauma de Beaujeu, a bitvy u Courtrai, Bannockburnu a závěrečnou u Kresčaku. Čteno a hodnoceno druhé rozšířené vydání od Akcentu.
Skvělá publikace o vybraných válečných událostech z 13.-14. století. Doba, kdy se ideál rytíře dostal na vrchol a kdy válečná střetnutí spíše připomínala turnaj. Jenže on ten rytířský ideál v reálu nebyl nic počestného, leckdy to byla spíše zástěrka pro legitimizaci bezohledného vraždění, jako třeba při tažení proti Albighenským kacířům, o němž si přečteme hned v prvních kapitolách. A o to více bylo ohromující, pokud se na to některá z valčících stran na rytířský ideál vykašlala a prostě se rozhodla naduté pány v železe vypráskat po svém - jako třeba Mongolové u Lehnice, skotší horalé u Bannockburnu, flanderští měšťané u Curtrai nebo waleští lučištníci u Kresčaku. O všech jmenovaných bitvách i událostem jim předcházejícím se v knížce také dočtete.
Nejvíce mě bavily kapitoly o bitvách na Moravském poli a u Kresčaku. Ani ne proto, že se týkají naší historie, ale spíše proto, že zde autor vyvrací některá klišé. Například král Přemysl Otakar II. rozhodně nebyl nijak „zrazen“, ale prostě jen velmi nedocenil politickou situaci v Říši a hrubě podcenil přípravu na bitvu (na rozdíl od Rudolfa Habsburského). Jak konstatuje autor, král „železný a zlatý“ byl možná skvělý rytíř, ale naprosto mizerný vojevůdce. Stejně tak Jan Lucemburský u Kresčaku velmi pravděpodobně nikdy nevyslovil žádné „toho bohdá nebude…!“, ani nevjel do již prohrané bitvy, natož s českými rytíři. Jak se smrt slepého krále odehrála ve skutečnosti se autor velmi přesvědčivě pokusil zrekonstruovat na základě pečlivého porovnání různých verzí dobových kronik (a výsledek je dost překvapivý...!). Pochvalu rovněž musím vyslovit za kapitolu o válce se Skoty a vysvětlení, jak to bylo se skutečným Wiliamem Wallacem (nahony vzdálenému od toho filmového s Melem Gibsonem, snad s výjimkou jeho popravy… ).
Velmi čtivé, ocení každý zájemce o středověké válečnictví.
Nebylo to špatné, ale místy trochu nepřehledné. Očekával jsem, že to bude o něco lepší než první díl, ale je to asi tak stejné. Doufám, že dál už to bude zajímavější.
Další parádní dějepis od pana Kovaříka. Druhá kniha z "rytířské" řady pokračuje přesně v duchu prvního dílu. Opět se na podrobném popisu několika bitev seznámíme jak s dobou, tak i historickými osobnostmi a vojenskými technikami. Bitvy jsou opět vybrány tak aby byly co nejatraktivnější - tažení proti Albigenským(Katarům), bitva rytířů s mongolskými nájedzníky u Lehnice, povstání Skotů atd. Pomyslným vrcholem knihy je určitě skvělá kapitola o Přemyslu Otakarovi II. Hvězdičku dolu dávám za slabší obrazový doprovod a také za poslední, oproti svižnému zbytku knihy, trochu utahanější část o Janu Lucemburském. Jinak ale nelze, než opět doporučit.
Opět plný počet hvězd. Tyhle knihy od pana Kovaříka se prostě čtou samy. Pouze v některým místech jsem se trochu ztrácel v té spoustě různých jmen, ale jinak to nemá chybu. Takhle nějak si představuji zajímavý dějepis a ne to, jak mne to učili ve škole. Těším se na další díl.
Literatura faktu psaná čtivou formou, jak je u autora zvykem. Přečetl jsem na jeden zátah. Každou kapitolu autor uvádí krátkým povídáním o vývoji rytiřství a vysvětlením souvislostí, které k bitvě vedly. Nechybí ani popis zbraní, které se používaly. Vyvrací i mýty, které se nabalovaly v průběhu dějin, třeba tu o zradě českých pánů na Moravském poli:
"Že za to nemohl Milota, ale taktika protivníka, schopnosti Rudolfa, který v očích obrozenců a pozdějších vlastenců dorostl do postavy démonické? Že byl Přemysl skvělý rytíř, schopný vladař, leč s válečnickým nadáním notně průměrným? Snese samolibost národní malosti, již je třeba podepírat berličkami výmyslů, tak hořkou a nepřikrášlenou pravdu?".
Docela dobrý a čtivý popis bitev u Suchých Krut a u Kresčaku. Snad někdy najdu čas i na přečtení těch dalších, k nimž jsem se zatím (bohužel) nedostala
Čtivé zpracování dramatických epizod ze středověkých dějin, tentokrát v několika případech úzce spjatých s naším regionem. Přístupné komukoliv, přitom plné informací a detailů, o kterých povrchnější zájemce o historii nemá tušení a které přispívají k vytvoření opravdu plastického obrazu popisovaných bitev a jejich okolností. Jiří Kovařík je zručný psavec i fundovaný badatel a líbí se mi, že leckterý zažraný mýtus nebo přímo lež nemilosrdně demaskuje a posílá kam patří.
Štítky knihy
středověk rytíři křižáci válečnictví Přemysl Otakar II., král, 1233-1278 vojenské dějiny
Autorovy další knížky
| 2005 |  Meč a kříž |
| 2005 |  Co v učebnicích dějepisu nebylo |
| 2011 | Válka Řeků s Peršany |
| 2006 | Rytířská krev |
| 2013 | Ludvík XIV. - Život, doba a války krále Slunce |
„Pobijte je všechny, pánbůh si ty svoje vybere.“ Tato věta v první části druhého dílu knihy o rytířských osudech uvedena není. Její autenticita je střídavě potvrzována a střídavě až zuřivě popírána. Tak měl odpovědět papežský legát Arnauld Amaury vojenskému veliteli křižáků Simonovi de Montfort před útokem na Beziers na dotaz, jak mají křižáci odlišit pravověrné katolíky od albigenských. Popis dobytí Beziers ukazuje, jak se dá, či spíše nedá věřit kronikářům tehdejší doby. S tím statečně zápolí Jiří Kovařík nejen v této části tetralogie. Zejména kroniky v západní Evropě jsou až příliš poplatné pořizovatelům a jejich autoři museli často vyvinout nemalé úsilí, aby se svým popisem charakterů i událostí svých mecenášů nedotkli. A jejich úsilí je často úsměvné, ale spíš trapné.
Když přeskočím na konec knihy, tady pan Kovařík naznačuje, že už tehdy římský král Karel, později čtvrtý, byl realista a pragmatik a podle všeho se bitvy, v níž našel svoji „rytířskou“ smrt jeho otec, český král Jan, po zralé úvaze nezúčastnil. Byl totiž komplexním panovníkem a měl z hlediska schopnosti vládnout vše to, co Přemyslu Otakarovi I. chybělo.
Co se týká katarů, ve skutečnosti se zde jednalo o likvidaci de facto nezávislých území na jihu Francie s jejich naprosto odlišným kulturním a společenským klimatem. Ono katarství bylo výsledkem tolerantnějšího způsobu myšlení. Kataři nebyli agresivní, své pojetí víry nikomu násilím na rozdíl od katolické církve nenutili. Ona věta z úvodu ukazuje, že dokázali žít s katolíky bez problémů v jednom městě. Jenže poukazovali na rozpory mezi křesťanstvím a tím, za co je katolická církev vydávala. Nakonec to byli převážně katoličtí měšťané, kdo odmítli „kacíře“ vydat papežské moci ztělesněné křížovou výpravou, první, která byla vedena proti křesťanům. Vyvraždění ale údajně provedli neurození křižáci, oni rytíři jim „jenom“ později zabavili majetek, získaný rabováním. Ve skutečnosti měla tahle „svatá“ výprava úplně jiné pozadí a cíle. Papežové se snažili získat absolutní moc nad všemi a francouzský král se rozhodl dobýt příliš nezávislý jih. A brutální Šimon IV. z Montfortu dostal, co si zasloužil před hradbami Toulouse a způsobem, který rozhodně rytířský nebyl. Jeden z jeho synů se zase vzbouří proti anglickému králi Jindřichovi II., aby po prohrané bitvě u Eveshamu skončil rozsekaný na kusy.
Takoví byli křesťanští rytíři. Rytířství byl totiž neuskutečnitelný a falešný ideál. To z knihy vyplývá více než jasně. Už samotnou víru nahradila dogmata a každý, kdo o nich pochyboval, byl nepřítel, určený k nemilosrdné likvidaci. Svatý Ludvík IX., francouzský král, velký mírotvorce a spravedlivý panovník albigenské nepokládal za lidi, stejně jako nevěřící, které se vydal přivést na pravou víru při osmé kruciátě. Jakmile začala církev v Evropě bojovat o absolutní moc, osud Svatého hrobu a jeho ochranitelů jí byl lhostejný. To Ludvík poznal na svých výpravách do Svaté země (jednou se trefil do Egypta a skončilo to jeho zajetím), později doplul k Tunisu. Také bychom tohoto svatého mohli prohlásit za otce evropského antisemitismu. Vyhánění a vraždění Židů, stejně jako jejich perzekuce včetně označení na oděvech jsou jeho vynálezem. Nacisté by mu tleskali.
Kniha ukazuje, že soumrak rytířstva nastal už ve čtrnáctém století. Zdokonalování výzbroje vedlo sice k větší těžkopádnosti jejich nositelů, ale stále dokázali muži sesednout a bojovat pěšky. Ale největším neštěstím oněch rytířů byla představa, že bitva je cosi jako větší turnaj. Postavit se do zálohy a sledovat, jak si ostatní získávají slávu (a taky kořist díky zajetí významných protivníků) bylo pro tyto egoistické a arogantní lidi něčím nepředstavitelným. Stejně jako přezíravost vůči „méněcenným“ neurozeným bojovníkům. Takto sestavenému vojsku se ani nedalo nijak velet. Žádná taktika, žádné možnosti reakcí na změny na bojišti. Pravomoc krále nebo velitele končila ve chvíli, kdy vojsko dokázal seřadit a vydal povel k nájezdu. A stačilo, aby oni „méněcenní“ měšťané z Flander u Courtai nebo Skotové u Bannockburnu využili výhody terénu, možností vlastních zbraní a dokázali drtivému úderu rytířů odolat. A podobně postupoval i král Eduard III. u Kresčaku, který sesednuvší rytíře postavil mezi lukostřelce, aby je bránili. Na rozdíl od neuspořádaných útoků francouzské rytířské jízdy, která dokonce vjela v úvodu bitvy do vlastních pěších jednotek před sebou. Jinou ukázkou stejné zabedněnosti je celá bitva u Lehnice. Neochota počkat na spojenecké vojsko, ignorace taktiky protivníka a představa, že Bůh pomůže vedla ke katastrofě.
A tak mě v téhle skvělé knize chybí jedno střetnutí. O jeho pozadí je zde jenom jedna jediná věta, ale pro dotčenou zemi má význam dodnes. Odehrála se v roce 1315, rok po bitvě Bannockburnu a 13 let po bitvě u Courtai. Habsburkové se snažili ovládnout nejkratší cestu z Německa do Itálie a využili jako záminku vyrabování a vypálení opatství Einsiedeln obyvateli kantonu Schwyz. Zhruba třítisícové vojsko Leopolda I., vnuka Rudolfa I. Habsburského bylo milicí ze Schwyzu a posilami z Uri pod vedením landmanna Wernera Stauffachera napadeno během přesunu úzkou stezkou podél jezera Agri a zcela zničeno. Tato událost stojí na počátku švýcarských dějin. I když v dalších letech proběhla celá řada střetů, už bitvou u Sempachu roku 1386 byl základ dnešního Švýcarska upevněn natolik, že s výjimkou krátké okupace za napoleonských válek nebyla státnost této země už nikdy zpochybněna nebo zásadně ohrožena. Pravnuk Rudolfa I. Habsburského Leopold III. neměl u Sempachu takové štěstí jako jeho strýc toho jména I. u Morgaternu. Byl s dalšími veliteli nemilosrdně v bitvě ubit. Skotsko stejně nakonec skončilo jako součást Velké Británie a čekaly je v bojích s Angličany jenom porážky. Flandry král Filip IV. přes porážku u Courtai později stejně porazil a ovládl. A nakonec byly rozparcelovány a staly se dějištěm mnoha dalších krvavých událostí. Švýcarsko si svoji samostatnost a nezávislost uchovalo dodnes.