S eleganciou ježka
Muriel Barbery
https://www.databazeknih.cz/img/books/52_/526164/bmid_s-eleganciou-jezka-6550e5cf90058.jpg
4
1089
1089
Jeden parížsky dom. Osem bytov. Nekonečno príbehov. Dojemný a vtipný román, ktorý vyzdvihuje tiché víťazstvá nenápadných ľudí medzi nami. V luxusnom činžiaku v centre Paríža pracuje päťdesiatštyriročná Renée. Navonok spĺňa všetky stereotypné predstavy o domovníčke: je tučná, nepríjemná, závislá od telenoviel. Jej zamestnávatelia však nevedia, že Renée zbožňuje umenie, filozofiu, hudbu a japonskú kultúru. V rovnakom dome žije dvanásťročná Paloma, dcéra nudného poslanca, talentované a prekvapivo jasnozrivé dievča, ktoré sa rozhodlo v deň svojich trinástych narodenín ukončiť svoj život. Paloma a Renée skrývajú pred všetkými svoju skutočnú osobnosť a najlepšie vlastnosti, lebo tušia, že ich nedokážu alebo nechcú oceniť. Až keď do budovy príde bohatý Japonec Ozu, objavia v sebe spriaznené duše. Iba on si dokáže získať Palominu dôveru a odhaliť tajomstvo Renée, ktoré starostlivo skrýva za svojím prestrojením.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2023 , LindeniOriginální název:
L'Élégance du hérisson, 2006
více info...
Přidat komentář
Příjemné čtení, které neurazí ani nenadchne. O předsudcích, které sami podporujeme. Domovnice a malá "sebevražedkyně" a Japonec. A mikrosvět baráku ala Backmanova Babička (co pozdravuje a omlouvá se).
Renée a Paloma. První domovnice, samotářská a z prostých poměrů pocházející postarší žena, druhá, školačka, samotářská, dcera poslance. Obě dvě jsou mnohem více inteligentní, než si o nich jejich okolí myslí a obě dvě nám umožňují nahlížet na svět kolem nich jejich pozornýma očima až do doby, než se jejich osudy protnou díky novému obyvateli domu číslo 7, v ulici Grenelle. Číst tento příběh byla zase jednou čirá radost z čtení - ideálně vyvážené filozofování, vtipkování, sebezpytování, komentování, vypravování. O to větším nemilým překvapením byl pro mě závěr. Byl šokující, nečekaný, což by vlastně nemělo být na škodu, ale přesto mi k té vydařené hořkosladké chuti celého příběhu příliš neseděl.
Ach! Toto čítanie mi šlo ako v lete na saniach. Až do konca som sa nevedela začítať a obľúbiť si tento štýl písania i deja. Pre mňa vcelku sklamanie (bol to síce dar, ale na obale je natlačené, že kniha získala nejaké ocenenie) a nuda (dej o domácej pani a dievčatku, pričom ani jedna z nich nemá vykrištalizovaný charakter).
Na knihu jsem se dlouho těšila a dobrá zpráva je, že rozhodně nezklamala. Překonala má očekávání.
Jazyk, myšlenky hlavních postav, odkazy na literaturu a hudbu se snoubí v knize v krásné harmonii a přestože místy je kniha náročná, je stále zajímavá a poutavá.
Ta knížka, u které vám hned začátek napoví, že to bude skvělý, a další čtení vás o tom pouze utvrdí. Autorka dala tušit už v Pochoutce, že má jedinečný cit pro jazyk a že ji baví přemýšlet (aby ne, je to přece filosofka), v druhé knize šla ještě dál a odkazy na filosofii a klasickou literaturu začlenila přímo do textu, aniž by to nějak narušilo plynulost vyprávění, naopak: jeho tok často plyne kupředu právě skrz intertextualitu. Během četby zjišťujete ohromnou hloubku své nevzdělanosti a cítíte potřebu doplnit si mezery.
Upřímně doufám, že paní Muriel bude v psaní pokračovat, těším se na další skvost, jehož bude autorkou.
Nejsem vhodným šálkem pro tento druh čaje. Bohužel.
Vzhledem k mimořádně vysoké úrodě "hvězdiček" mých oblíbených uživatelů DK a množství superlativů v komentářích níže, jsem došla k závěru, že chyba je na mé straně vesmíru. Zřejmě jsem knihu četla nikoliv s elegancí, nýbrž s inteligencí ježka. Jinak si nedokážu vysvětlit, proč pro mne čtení bylo takřka utrpením a dočetla jsem do konce jen díky naději, že je to vše myšleno jako vtip či nadsázka. Bohužel zřejmě nebyla, nebo jsem si toho, v ježčím inteligenčním spektru, nevšimla.
Mé dojmy a postřehy:
Dvě ukrutně nesympatické, povrchní, arogantní hlavní hrdinky - z toho jedna mladá, druhá postarší - opovrhující šmahem všemi, jež nejsou dostatečně inteligenčně na výši a zároveň (!) maximálně dělnického původu. Protože cokoliv jiného než prostý dělník či domovnice již spadá do škatule "hnusných bohatých buržoazních pitomých náfuků závislých na antidepresivech či drogách". Malý příklad, kterak ušlechtilá domovnice Renée (jež všechny své volné chvíle tráví četbou a poslechem těch nejklasičtějších klasiků, a hloubáním nad nejvýznamnějšími filozofickými díly minulosti i současnosti) častuje ve svých úvahách dceru těch nechutných zbohatlíků z (bůhví kterého) patra:
"Kolombína Josseová je specifický druh blonďaté bradavice, která se obléká jako cikánská zlodějka. Jestli něco opravdu nesnáším, pak je to právě tahle perverznost bohatých lidí, kteří se oblékají jako nuzáci - zmačkaná a zplihlá látka, šedá vlněná čepice, boty jak od bezdomovců a košile s květinovým vzorem pod sepraným svetrem. Nejenže je to ošklivé, ale navíc to uráží. Není nic opovrženíhodnějšího, než když bohatí lidé pohrdají touhami chudých."
Ehmmm - tohle měl být ten humor, který spisovatelka zamýšlela? Nebo důkaz vznešené osobnosti dřímající v prosté domovnici, jež svou sečtělost a prudkou inteligenci musí skrývat kvůli předsudkům bohatých vrstev??? Nebohá Kolombína si to pěkně schytává i na dalších stránkách, když se milá Renée zmocní její soukromé pošty a bez ostychu si pročítá rozepsanou diplomovou práci slečny Kolombíny, aby z ní (Renée) poté vypadly následující (ušlechtilé a chápající, jak jinak) perly:
"Zběžně přelétnu stránky opatřené minimálním množstvím poznámek, což zjevně ukazuje na některou z finálních verzí, a jsem zcela konsternována. Musím slečně přiznat rukopis, který se dokáže ohánět, ačkoliv je v něm znát jistá mladickost. Ale skutečnost, že střední vrstvy se do úmoru dřou, aby mohly svým úsilím a daněmi financovat tak zbytečné a pochybné snažení, mně nedovolí ani vydechnout. Sekretářky, řemeslníci, zaměstnanci, nižší funkcionáři, taxikáři a domovnice musejí nést důsledky každodenních úmorných rán. Dobře zajištěná francouzská mládež rozmařile plýtvá výsledky jejich černé práce, která je obětována na oltář směšného studia."
Jako bych se ocitla v dobách tuhého komunismu v našich končinách.... Skutečně mi tahle hlavní postava má být sympatická? Opravdu pro ni mám mít pochopení? Ač rozhodně nejsem bohatá, ani nepocházím z vyšších společenských vrstev a v žilách mi nebublá modrá krev, tohle (a množství podobných blábolů v celé knize) mi způsobuje zimnici, nikoliv pobavení a pocit krásna ze čtení.
O druhé hlavní hrdince - dvanácti-leté Palomě už se ani nebudu blíže rozepisovat, koneckonců můj hlavní dojem v závěru shrnula o sobě sama: "Myslím, že jsem chtěla umřít a nechat Kolombínu a mamku a taťku trpět, protože jsem zatím nikdy opravdu netrpěla. Nebo spíš - trpěla jsem, ale nikdy mě to nebolelo, a teď najednou vypadají všechny moje plány jako srandičky bezproblémového, zajištěného puberťáka. Bylo to jenom plané rozumování bohaté holčičky, která se chtěla udělat zajímavou." Tímto děkuji autorce za alespoň špetku soudnosti, díky tomu snad ta druhá hvězdička v hodnocení.
Celý ten příběh - nepříběh je prošpikován filozofickými vsuvkami a úvahami jako králík česnekem. Místy to s dějem ani nesouvisí (nebo jsem to ve svém ježčím alter egu nepostřehla) a přišlo mi to jako taková malá duševní exhibice autorky - heč, já jsem vystudovala filozofii, koukejte, co všechno vím!
A do této neuvěřitelné směsice předsudků, přetvářek a filozofie najednou Barbery vchrstne zápletku obšlehnutou z laciné červené knihovny. Tak! Aby si užili opravdu všichni - jak nižší dělnická třída, tak ženy milující romantiku, tak japanofilové (ještě jsem se nezmínila o tom, že vše, co je dobré, je dle Barbery jedině japonské) a samozřejmě filozofové.
Nicméně, jak jsem psala na začátku - chyba musí být jednoznačně ve mně (a mé natvrdlosti), tudíž bych případné další čtenáře nerada odradila.
Ježkům zdar!
jednoduchá a přitom složitá, dlouho jsem se u knížky nenasmála tolik nahlas :)
Nádherná, okouzlující kniha. Dárek a neskutečné překvapení. Netušila jsem, neznala jsem. Teď tuším a znám. Díky za tu něhu, průzračnost a naději.
Krásný příběh bez příběhu. Muriel Barberyová se minimálně soustředí na zápletku a jde po vnitřních monolozích, které jsou nápadité, trefné a humorné. Celé vyprávění se pak točí kolem střetnutí dvou atypických osobností, které sice dělí věkový rozdíl, myšlenkově jsou si však bližší, než by se mohlo na první pohled zdát. Ovšem očekávaná konfrontace starého s novým se nekoná, protože obě hrdinky jsou si v důsledku dost podobné. Takže se hraje především hra: „My intelektuálně na výši se snažíme pochopit obyčejné lidi kolem nás, kteří se tváří hrozně šťastně a nám jednoduše uniká proč, a tak se to společně pokusíme odhalit“. Problém spočívá v tom, že nenaladíte-li se na stejnou vlnu jako autorka, může se stát, že se začnete nudit. Ono těch tři sta stran je totiž víceméně na jedno brdo a pseudofilozofických odkazů je možná až příliš. Jako kdyby Amélii z Montmartru natočil Jim Jarmusch. Má to bezesporu své melancholické kouzlo, ale člověk se do toho musí opřít všemi smysly, aby občas neusnul.
Ježek se pro mě stal snad nejlepší knihou, možná je to tím souzněním s hlavními postavami v mladém i starém věku. Možná už jsem měla dost všech těch několika dílných fantasy bichlí. Nebo prostě stárnu a začínám tíhnout k realitě, psychologii a neobyčejným příběhům obyčejného lidského života. Tuhle knihu bych doporučila snad všem lidem, kteří mají alespoň trochu rozumu, ale zároveň bych si ji někam schovala, aby zůstala navždy jen moje.
Tak tohle mi vůbec nesedlo. Většina textu bez příběhu, s tím, že postavy brojí proti předsudkům apod. ale samy si jich nesou plný pytel.. Všichni bohatí jsou v podstatě vyhořelé trosky na antidepresivech, nemající ani špetku soucitu pro prosté a chytré proletáře (až na dítě s 160 IQ a Japonce, které autorka očividně nekriticky miluje). No nevím, nemám zkrátka pochopení pro tyto černobílé moralitky. Co ale vím je, že se autorka snažila napsat nezvyklý román ALE stejně nakonec skončí (SPOILER) u klasických klišé románů pro ženy.. viz Reneé si zajde ke kadeřnici, hezky se obleče a je z ní krasavice → romantická linka s bohatým, dokonalým chlapem (KONEC SPOILERU).
A poslední věc - nějak pořád nechápu, co Reneé vedlo k tomu, aby se navenek chovala jako stereotypní domovnice? Brojí proti hlouposti nájemníků, že si jinou domovnici ani neumí představit, ale přece se tak chová? Tak co si mají představovat? Jistě, chtěla mít klid, ale to se nevylučuje s tím, že se bude chovat.. normálně. A její panika, když měla být objevena její záliba v četbě mi přišla už naprosto směšná.
Jedna z nejlepších knih, co jsem letos (a vlastně kdykoli jindy) četl. Psána brilantním jazykem, myšlenkově bohatá, vtipná i dojemná. Škoda toho závěru - vůbec ne proto, že by byl špatný, ale proto, že se člověk tak náhle, z ničeho nic musí rozloučit se všemi těmi úžasnými hlavními postavami, i když je náramně zvědavý na další vývoj jejich vzájemných vztahů.
Po přečtení (prvním i druhém) jsem seděla, koukala do zdi a přemýšlela. Autorka pojednává vskutku s elegancí o tématech, jako jsou předsudky o určité skupině lidí ( v tom to případě o domovnicích), o důvodech k sebevraždě, i o lásce. Do této knihy jsem se zamilovala hned na první straně a tak by to mělo být u většiny knih.
Ak chcete mix Kočičího hosta a jeho pôžitkom z malých, všedných vecí, ak chcete komerčnejšie filozofické úvahy o živote a zmysle ako je Pascal Mercier v Nočnom vlaku do Lisabonu, tak to tu nájdete...
(Audiokniha). Úžasná kniha, nadšeně jsem poslouchala o osudech obyvatel pařížského činžáku. Celkem mi kniha potvrdila francouzské kastovnictví s rádoby sociálním nádechem. Konec smutný, ale ne ošklivý. Po přeposlechnutÍ Čtenáře z vlaku v 6.27 už nebudu v Paříži koukat jen po obsluhách WC, ale nově i po domovnicích.
Trochu intelektuální pokrm, ale sedla mi. Chuťově bych ji přirovnala ke kvalitní hořké čokoládě. Není pro každého.
Poslouchala jsem jako audioknihu a T. Medvecká je skvělá interpretka. Není to snadný poslech, zejména díky filosofickým vsuvkám v první polovině knihy, ale za mě tam krásně sedly. Škoda, že jsem knihu nemohla číst/poslouchat před zkouškou z Filosofie...
Mám z toho docela smíšené pocity. První polovinu knihy jsem pořád přemýšlela, co tím chce sakra básník říct. Teprve až přišel Japonec (nakonec, ha), začalo to pro mě být zajímavé. V celkovém součtu se mi vlastně moc líbily postava a příběh Renée (v moc hezkém audio podání Tatiany Medvecké), Paloma mě moc neuchvátila.
Takže druhá půlka a propojení příběhů to nakonec zachránilo, ale kdybych to neposlouchala, ale četla, nevím, jestli bych to nevzdala, než bych došla do poloviny. Hluboce filozofické úvahy šly prostě občas nějak mimo mě. :-)
Moc pěkné, sice jsem se ze začátku nějak nemohla začíst, ale pak mě to zasáhlo.
Hlavnú líniu tejto knihy tvoria životné svetonázory dvoch úplne odlišných hrdiniek, vlastne susediek z jednej luxusnej bytovky v Paríži. Autorka vsadila na ich vzájomné kontrasty, či už vekové, sociálne, vzdelanostné, či materiálne. Jediné, čo obe postavy spája okrem bydliska, je inteligencia a snaha o kamuflovanie svojich myšlienok a názorov na svoje okolie. Tieto ich mimikry sú predmetom úsilia tak úpenlivého, že obe nerobia celý čas prakticky nič iné, len rozmýšľajú, ako sa neprezradiť. A samozrejme filozofujú...
Nechcem tvrdiť, že všetky myšlienky tejto knihy sú blábol. To rozhodne nie. Tu a tam, sa v texte mihne zaujímavá myšlienka, niekedy aj celý odstavec. Treba si však uvedomiť, že niekedy ľudia pre množstvo drobných vecí neuvidia tú jedinú kolosálnu. Jedna podstatná vec totiž autorke neustále unikala - menej je niekedy viac! A tak som trpel ďalej a čakal... Zrazu „cink“, ako keď minca zapadne do hracieho automatu a rozbliká sa vám bonusová prémia: objaví sa v tom samopale myšlienok jedna pekná, neónom nasvietená. Bohužiaľ rýchlo zhasne a stratí sa pod nánosom ďalších. Som presvedčený, že to je kameň úrazu. Nie kvôli samotným myšlienkam, ale pre ich presýtenie, pre ich umelé dolovanie z príbehu.
Negatívom pre mňa osobne, bol veľmi triviálny, povedal by som až prchavý sujet. Celú dobu som mal nutkavý pocit, že autorka svoju knihu nekoncipovala ako príbeh. Iba narýchlo učesala svoje myšlienky a poznámky k čomukoľvek, ale hlavne k literatúre, filmom, výtvarnému umeniu, architektúre - primiešala politický svetonázor a do tejto zmesky prepašovala slabunkú dejovú a prekvapivo romantickú dejovú linku.
Viac mojej kritiky nájdete v recenzií tu na DK:
http://www.databazeknih.cz/recenze-knihy/erinaceus-elegantis-7681
ODPORÚČAM: Inteleguánom, ktorí nájdu pôvab v 15-minútových litániach, ako sa hostiteľa spýtať, kde má WC; študentom filozofie ako praktické cvičenia: koľkokrát nájdeš Kanta, či Nietscheho na nasledujúcich 20-tich stranách? Priaznivcom japonskej kinematografie 30-tych rokov minulého storočia ako aj velikánov ruskej literatúry 19.storočia. Nakoniec aj tým, ktorí majú radi pod povrchom sarkazmu a povýšenosti, predsa len nejakú tú romantickú linku. U mňa má toto dielo síce elegantných, ale pichľavých: 45% a tak 2,5*
Štítky knihy
humor zfilmováno francouzská literatura ironie
Autorovy další knížky
| 2008 |  S elegancí ježka |
| 2021 |  Růže sama |
| 2009 | Pochoutka |
| 2019 |  Život elfů |
| 2023 | Nesčetně hvězd |
Keby som bola spisovateľkou, tak by som napísala práve takúto knihu. Úžasná dokonalosť, inakosť príbehu ma fascinovala. Nesmierna hĺbka, dojatie, porozumenie, spätosť s hlavnou postavou, vychutnávanie si umeleckej krásy ma sprevádzalo počas čítania. Práve o takýchto obyčajných ľuďoch, skrytých pred svetom, o ľuďoch, ktorí navonok pôsobia nudne alebo až nepríjemne, ale pritom majú úžasne bohatý vnútorný svet, treba písať viac a viac. Máloktorý spisovateľ sa zameriava práve na takýchto pre mňa výnimočných ľudí. O to viac treba písať o nich, pretože s vnútorným svetom svojho vlastného ja, svojho bohatstva, sa človek nedelí s hocikým a chráni si ho, pretože vie, že bude nepochopený a možno ho aj vysmejú. Ak za celý život nenájde spriaznenú dušu, ktorej by vyjavil na dlani svoj duševný svet, tak si všetko nechá pre seba a nik sa nedozvie, aký hodnotný človek to v skutočnosti je. Jedina kniha nám môže priblížiť tieto fascinujúce svety. Veľmi ma chytila za srdce a môžem ju kľudne rátať medzi najlepšie knihy, aké boli napísané.