S každou padající hvězdou
Susan Elizabeth McClelland , Sungdžu Lee
https://www.databazeknih.cz/img/books/40_/408173/bmid_s-kazdou-padajici-hvezdou-rZN-408173.jpg
5
139
139
S každou padající hvězdou je hutně podaná autobiografie severokorejského chlapce jménem Sungdžu, který se ve dvanácti letech musel naučit žít na ulici a postarat se o sebe. Aby vůbec přežil, vytvořil s několika dalšími dětmi gang, naučil se krást, prát se, žebrat i jezdit nákladními vlaky. Sungdžu barvitě líčí svůj drsný příběh a popisuje, jaké to je, když si nedospělý kluk musí najednou vystačit se skupinkou „bratrů“ z ulice, hladovět a prožívat strach z věznění nebo i popravy. Naděje je často jediné, čeho se dá držet. Tyto poutavé vzpomínky rozkrývají čtenáři odlišnou kulturu, kde mnohé z toho, co považujeme za samozřejmé, vůbec neexistuje. „V jedenácti letech jsem přišel skoro o všechno: o rodinu, o svoje sny i o vzdělání. Ale neztratil jsem úplně všechno. Pořád jsem měl naději, že se zase setkám s rodiči. A tohle přání jsem si opakoval vždycky, když jsem zahlédl, jak padá hvězda.“... celý text
Literatura světová Biografie a memoáry
Vydáno:
2018
,
Jota
Originální název:
Every Falling Star: The True Story of How I Survived and Escaped North Korea, 2016
více info...
Přidat komentář
Byla to má první kniha, která se týkala KLDR a byla jsem z toho celkem paf. Přečetla jsem spoustu knih na téma druhé světové války a byl to masakr. Jenže v této knize žádná válka (myslím světová či jiná) není a přesto mi bylo úzko. Je pro mne nepochopitelné, že ještě v 90 - tých. letech minulého stolení je možné, aby se tohle dělo....
Hlad, nezájem, pronásledování, děti, pro které je smrt normální věc....
Ač je kniha napsána a primárně zaměřená na mladší čtenáře, tak za mne je dobrá a dlouho ve mne bude rezonovat.
Nejedná se o literární skvost. Příběh je popsán poměrně jednoduše a je přizpůsobený i mladším čtenářům. Ale co je rozhodující, je téma. Myslím, že zájem o to, dozvědět se, jak to funguje v KLDR stále stoupá. Možná i vlivem knih Nini Špitálníkové. Tady se setkáváme s osobním příběhem ještě dítěte, které muselo čelit hladomoru, násilí a ztrátě rodičů. Autor se i v současnosti věnuje problematice uprchlíků a věří ve sjednocení Severní a Jižní Koreje. Buďme rádi za to, kde jsem se narodili a važme si demokracie a svobody.
Naprosto neuvěřitelné, že se něco takového děje.
První kapitola, která stručně shrnuje dějiny Koreje 20. století, mi hodně pomohla zorientovat se v historii Koreje a v situaci i myšlení lidí. Příběh samotný je šokující, i když už jsem něco o KLDR četla stejně mě překvapil a šokoval. Možná autor mohl pasáž s gangem trochu zkrátit.
Děsivé a nervydrásající. Která země může takový režim podporovat? Která země může jen tak stát a nic s tím nedělat?
I když jsem předem věděla o čem kniha je, doteď mi hlava nebere, že se příběh odehrál takřka před pár lety.
Knihy mi přišla podobná Hladovým hrám než jsem si uvědomila, že to, co čtu, není sci-fi, ale realita. Kniha vlastně ale popisuje Hladové hry v 21. století. Dost mě zamrazila skutečnost, že tento příběh není dávná historie, ale současnost. Malé děti se musí stát ze dne na den dospělými a dělat vše pro to, aby přežili.
Kniha pěkně plyne, je napsaná ze vzpomínek dospívajícího chlapce. S hlavními hrdiny sympatizujete, přestože s některými jejich činy nemusíte souhlasit. Jen jim fandíte, aby přežili. Jsem ráda, že autor knihy přežil, aby jeho příběh mohl šířit za hranice Severní K.
Někdy berete do rukou knihu s tím, že víte, že tohle nebude veselá záležitost. Ale občas prostě máme bizarní náladu si přečíst o utrpení jiných a ujistit se v tom, že ten váš život vlastně není tak špatný, jak si občas říkáte. A přesně takhle jsem to měl s touto knihou.
S každou padající hvězdou je vyprávění o životě v Severní Korei. V místě, o kterém ve zbytku světa kolují mnohé informace, u kterých si kolikrát říkáte, jestli je to vůbec pravda. Často máme pocit, že severní Korejci nejsou nic víc, než je banda bláznů s vymytým mozkem. Tady zjistíte, že je to přeci jen trochu jinak. Jde o uvěřitelný a lidský pohled na tohle prapodivné místo a zemi. Často jsem při čtení sklouzl do pocitu, že čtu knihu z druhé světové války a občasná připomínka, že jde o léta kolem roku 2000 mě vyloženě kopla mezi oči.
Problémy jsem měl jen miniaturní. Občas jsou slovní výměny mezi dvanáctiletými dětmi až příliš neuvěřitelné, třeba když si nadávají, že jsou příliš servilní. A tempo by také chtělo občas učesat. Ale jinak jde o skvělou knihu, kterou často seženete za pár šupů ve výprodejích. 4,5*
Už ani nevím, kdy naposledy jsem dokázala přečíst knihu na jeden zátah. Ráno začít a navečer skončit. Mezitím semtam přidat něco do žaludku, zahnat žízeň ale jinak vše kolem okázale ignorovat.
Tohle je reálný příběh, který se stal a stává snad denně. Čtenáře přenese do míst, kde se jakoby zastavil čas. Propast mezi těmi nahoře a těmi dole je nekonečná. Jeden život se zdá být zlým snem v jednu chvíli, aby se ze sna mohla stát skutečnost hned v zápětí. Člověka až mrazí, když se vžije do vzpomínek a vyprávění jednoho kluka, jehož dětství se velmi rychle změnilo v každodenní hru o přežití.
Jedná se o velmi emotivní čtení, kterému vládne čistý naturalismus.
Jsem ale nicméně šťastná, že alespoň tento chlapec je jedním z těch, kteří mohli promluvit.
Je těžko uvěřitelné, že něco tak otřesného, jako je stále přežívající režim KLDR, dokáže existovat ještě v 21. století. Zotročení lidé krmeni od malička stupidní propagandou, odříznuti od zbytku civilizovaného světa, umírající doslova na ulici hladem. A hlavně děti, ti tzv. "králové a královny Čosonu", které nemají žádnou budoucnost ani šanci na lepší život...
Skutečný příběh dvanáctiletého Sungdžua je ve své pragmatičnosti za srdce beroucí. Když si představím, že i daleko mladší děti tam žijí na ulici a kolik jich nepřežije jen proto, že nemají co jíst, je mi špatně. Do toho alkohol i jiné drogy a všudypřítomné násilí. Co s nimi takový život udělá, pokud přežijí? I autor knihy měl velké potíže změnit svůj pohled na svět a uvěřit. To utrpení je pro nás nepochopitelné a člověk se cítí úplně bezmocně.
"...Naše rodiny, naše minulost, jako by nikdy ani neexistovala. Nejsme teď o moc víc než zvířata...Vláda nás děti jednou nazvala králi a královnami národa...ale všichni nás opustili. Sebrali nám všechno, všechno kromě naděje. Tys mě, Mjongčule, naučil, že naděje se můžeme sami vzdát, ale nikdo nám ji nemůže vzít. A takys mě naučil, že právě naděje je to, co z nás dělá lidi. Naděje a láska...
Doporučuji.
Musím říct, že všechny knížky, rozhovory, dokumenty co jsem zatím četla / viděla o Severní Koreji, se týkaly pracovních táborů, útěků z pracovních táborů nebo KLDR (ale to byla jen střední nebo vyšší třída). Pak něco málo o historii.
Ale zatím jsem nikdy nenarazila na někoho kdo by byl přímým "účastníkem" nebo přeživším hladomoru, byl ze spodní (nejchudší) třídy a podařilo se mu utéct z KLDR.
Tedy u Sungdžua to bylo trochu komplikovanější.
Ale chci říct, že jsem zatím nenarazila na žádný materiál tohoto typu a aby nebyl zprostředkovaný přes někoho.
O to silněji to na mne po celou dobu četby působilo.
Pro mne je už takhle nepředstavitelné, že se Sungdžovi podařilo přežít hladomor, když přišel o oba rodiče a byl úplně sám a bylo mu sotva deset, jedenáct let.
Nebýt jeho kamarádů, vzájemné spolupráci a bratrství, které se mezi nimi vytvořilo, by tu dobu v KLDR nepřežil.
Je to pro mne velmi silný, neuvěřitelný příběh.
Jsem ráda, že jsem na knížku narazila. A svým vyprávěním toho co autor všechno přežil, je jedinečná (alespoň pro mne).
Tahle četba mě přiváděla k zoufalství ze dvou důvodů. Určitě to není nekvalita, četba je plynulá, přehledná, jednoduchá, poučná. Smutek na mě padal jednak z tragických osudů autorovy rodiny v sevření fanatického režimu, hlavně ale z cesty, kterou, zdá se, aktuálně kráčí naše západní společnost - cesty k bájné absolutní spravedlnosti, tedy v praxi do totality. Krásnými myšlenkami to vždy začíná (příklad Severní Koreje je typický, i my máme své zkušenosti), zoufalou chudobou a umlčením většiny obyvatel to končí, často navíc likvidací nepohodlných. A přežívající zoufalci jen zpoza ostnatého drátu závistivě a se strachem pokukují po společnostech, které svým občanům tolik nelžou a které své bohatství nepromrhaly v utopistických experimentech, pokud se k nim vůbec nějaké relevantní informace dostanou. Těch příkladů by mohli Evropané i Američané vidět ve dvacátém století desítky, jenomže tahle naše sebestředná civilizace, kde skoro polovina mladých si dnes myslí, že Země přece musí být placatá*, protože jim to říkají jejich hudební a basketbalové hvězdy a ty to přeci musí vědět nejlépe, když vydělávají milióny, si snad ani jiný osud nezaslouží.
Musím si teď přečíst něco pozitivního, abych tady přestal strašit.
95 % (aktuálně 65 hodnocení s průměrem 90 %).
...
„Chodím teď do práce jenom dva dny v týdnu, jenom na povinnou sebekritiku a na stranické schůze,“ řekl otec znenáhla, zrovna když jsem chtěl říct, že je pozdě a že půjdu spát. Zastavil jsem se jako ochromený a pomalu se k němu otočil. Otec upřeně hleděl do ohně. Musel vědět, že se na něj dívám, protože hned pokračoval.
„Stejně tady nedostáváme žádné příděly. Chodit do práce denně by bylo jen mrhání časem.“...
P.S. * https://www.novinky.cz/veda-skoly/clanek/stale-vice-lidi-veri-ze-zeme-je-placata-40308174
Jako bych cetla knihu ze stredoveku - tak vzdalene, tak cizi...tohle se mne preci netyka. Jenze tento pribeh je z roku cca 2000 a neni to sci-fi, je to realita milionu lidi na teto planete. My, ze zapadu, jsme nastvani, kdyz dostaneme studenou veceri. Tam jednu studenou veceri ji cela rodina tyden.
Pribeh chlapce, ktery zil v bubline propagandy, nez ta bublina praskla. A pak drsne probouzeni se do reality a boj o holy zivot. Zajimave bylo i sledovani vnitrniho boje chlapce, ktery propagande veril, protoze v ni byl vychovavany a pak stret s realitou, kterou si musel prozit. A i presto stale vnitrne bojoval, cemu verit ma a cemu ne.
Spoiler: a kdy vy jste videli svou prvni popravu?
Strašlivý příběh ze země, kde je myšlenka komunismu dotažena do příšerného konce. Vzpomínky na dětství hrdiny románu, který byl velitelem zlodějského gangu již ve 12 letech, ne že by ho to bavilo, ale protože by jinak bez rodičů chcípl hlady. Myslím, že je to dobré si přečíst nejenom pro ilustraci totalitního režimu, ale i pro to, že je to hlavně dojemný příběh malého hošíka, který si pomalu uvědomuje zač je toho v životě lidském loket.
Už jsem to psala vícekrát, ale pokaždé je pro mne těžké hodnotit knihu zobrazující reálné osudy skutečných lidí...
Faktem nicméně je, že osudy Sungdžu Leeho nejsou opravdu lehké na čtení a vnímání. Knihu, byť není zas tak dlouhá, jsem si musela dávkovat a prokládat i jinými tituly, protože číst o tom, co zažívají lidé v Severní Koreji, je prostě síla. Skoro to místy až působilo jako z jiného světa. Tahle kniha je tak dost deprimujícím svědectvím člověka o světě chudoby, hladu a všelijakých krutostí, které autor jako dospívající chlapec musel zakoušet.
Pokud má čtenář o Severní Koreji nulové či jen minimální znalosti, v této knize může načerpat alespoň nějakou základní (hodně obecnou) představu. Jednak úvod knihy obsahuje stručný přehled o historickém a politicko-společenském vývoji Severní Koreje po roce 1945, a jednak kniha na pozadí autorova životního příběhu poukazuje na reálný život běžných lidí v době 90. let 20. století a v počátku 21. století.
Kniha je určena především pro dospívající čtenáře - nejen, že na to autor sám upozorňuje v doslovu, ale i samotné provedení knihy tomu odpovídá. Kniha tak možná působí na některých místech trochu zjednodušujícím dojmem, kdy se v popisu jednotlivých událostí možná nejde tolik do hloubky a nezachází se do nějakých detailnějších spletitostí.
Pro mladší čtenáře to tak bude asi plusem a celá problematika bude možná díky tomu srozumitelnější a "snadnější" na strávení. Já jako dospělý čtenář bych možná ocenila naopak hlubší ponor do této tématiky, ale to asi bude spíše problém z mé strany, že jsem jako dospělá sáhla po knize pro mládež než po knize pro dospělé publikum.
Každopádně i tak kniha stojí za pozornost a zajímá-li vás toto téma, mohu knihu určitě doporučit.
Další kniha do mojí severokorejské sbírky. Popis reálná a děsivá dystopie opravdu sedí. Je až nepochopitelné, jak silná dokáže být lidská vůle k životu. Kam se hrabe Oliver Twist, tohle by měli zařadit do povinné četby.
Tuto knihu jsem si vybrala,protože mě lákalo číst příběh odehrávající se v Severní Koreji.
Neměla jsem vůbec představu o čem bude .Těšila jsem se,že se dozvím něco o životě v zemi, o které toho tak málo víme.
Nakonec jsem měla dojem,že jsem se ocitla ve středověké Anglii a čtu něco od Dickense.
Omyl , byla jsem téměř v současnosti ,ale příběh chlapce a jeho kamarádů tomu opravdu neodpovídal .
Vím,že takových dětí je po celém světě statisíce , miliony,přesto to bylo velmi silné čtení .Byly chvíle,kdy mi běhal mráz po těle ,neodvažovala jsem se doufat v dobrý konec .
To,že kniha byla napsaná ,ale takovým dobrým koncem je,alespoň pro jednoho z těch mnoha .
Naději pro ty zbývající, živořící za oponou šílené ideologie, moc nevidím
Nechcem sa baviť o literárnej hodnote tohoto diela, pretože táto kniha má iné poslanie. Ukázať nám trošku iný svet, iný v tom zmysle, že aj dnes ďaleko od nás, sú ľudia, deti....ktorí žijú, živoria, prežívajú, tak nepredstaviteľne, že my si to nedokážeme predstaviť.
Nikdy nie je na škodu o tom všetkom tak trošku vedieť, prečítať si autentickú spoveď, toho kto to prežival. A zvlášť keď sa o problematiku v Severnej Kóreji zaujímate, alebo aspoň vám táto téma nie je ľahostajná.
"Můj dedeček mi jednou říkal, že láska plane víc než jakkákoliv hvězda, tak jasně, že její světlo a žár jsou vidět a cítit ve všech koutech světa. Jednou, až se budou děti z jiných planet dívat na naší mrtvou Zem, uvidí tvoje světlo, ne Kim Ir-senovo nebo Kim Čong-ilovo. Uvidí světlo lidí, jako jsi ty."
3,5/5
Tak jsem zrovna dočetla tuhle skvělou knihu. A jen tak sedím a koukám a vůbec nevím co napsat.Jak vyjádřit všechny ty pocity co ve mě teď víří.Příběh malého chlapce,který je po relativně krátkém čase blahobytu nucen se o sebe postarat úplně sám,se vám doslova dostane pod kůži.Vůbec si nedokážu představit jak jak muselo být rodičům když museli opustit své děti aby jim sehnali něco k jídlu a jaké to bylo pro ty děti když se jim rodiče nevrátili.Jak se museli naučit sami přežít a vyrovnat se se smutkem a s pocitem že jim na nich nikomu nezáleží.
O Severní Koreji jsem četla už vice knih,ale tahle mě zasáhla přímo do srdce.
Už jen toto zoufalé přání:
"Kdekoli jinde než tady"šeptal jsem si pro sebe na odchodu."Kéž bychom se narodili kdekoli jinde na světě,jen ne tady."
Velmi doporučuji k přečtení.
Původně jsem chtěla hodnotit nižším počtem, jelikož z literárního hlediska mě knížka úplně nedostala. Byla hodně jednoduše napsaná a nebylo to z tohoto pohledu nic extra. Ten konec mě ale dostal a když jsem se zamyslela nad celým tím příběhem, změnila jsem názor. O KLDR už jsem četla knihu od Niny Špitálníkové, tudíž jsem nebyla tak v šoku jako poprvé. I tak to ale bylo velmi smutné a drsné. Ta přeměna spokojeného dítěte v bezdomovce, který přežívá jen díky krádežím a rvačkám. Strašné, člověku to rve srdce. Autora obdivuji, jak svou situaci zvládl. Určitě doporučuji.