S láskou k vlasti nejdál dojdeš
Johannes Mario Simmel
Tento román je víc než vzrušující, dobrodružný příběh Bruna Knolla, víc než jen pestré panorama Berlína roku 1964 na jedné i druhé straně Zdi, víc než jen osudy těch, kdo stavějí a financují tunely pod ní, tajných agentů a kriminalistů, boháčů i chuďasů, ostrých hochů a lehkých holek. Celé to mnohovrstevné, veselé i smutné dění zhušťuje autor do trpké obžaloby velikánů naší doby, kteří ke svým obřím plánům zneužívají lidi malé a jim přičítají vinu mocných.... celý text
Literatura světová Romány Historické romány
Vydáno: 1994 , Naše vojskoOriginální název:
Lieb Vaterland magst ruhig sein, 1984
více info...
Přidat komentář
Jeden z povedených románů tohoto autora, sice poněkud rozvláčný děj, ale na druhou stranu dostatek napětí a příjemný čtenářský zážitek.
Příběh se odehrává v Berlíně rozděleném zdí. Východní tajná služba SSD vydírá lidi, aby se stali jejich agenty. Dostane je třeba i tunelem pod zdí do západního Berlína, aby jim donášeli a plnili pro ně různé úkoly. Ovšem na druhé straně to není o moc lepší, tam zase vládne americká tajná služba CIC.
Zajímavý špionážní román, odehrávající se v šedesátých letech v rozděleném Německu.
Kniha byla dost napínavá.
Výborná kniha. Nejvyšší hodnocení neuděluji jenom kvůli tomu, že jsem od Simmela četl i lepší.
Jeho knihy mám rád a když si vybere politické téma, k tomu přidá zajímavé postavy s opravdu těžkými osudy, je to plnohodnotný čtenářský zážitek.
Pro mne zatím třetí setkání s tvorbou JMS (Po Láska je jen slovo a Všichni lidé bratry jsou) a zatím nejsilnější zážitek.
Napsané je to opět skvěle, čte se samo. Zasazení do jen pár let Zdí rozděleného Berlína přidává na zajímavosti a napínavosti příběhu, který pro mne osciluje někde mezi špionážním románem a obžalobou společnosti ve stylu Victora Huga. Hlavní hrdina Bruno Knolle, prostý, leč ne hloupý, drobný kriminálník, zažívá při střetu nejdříve s východoněmeckým establishmentem a jeho tajnými službami mnoho těžkých chvil, aby si následně vyzkoušel to samé na druhé straně Zdi v Západním Berlíně. Během příběhu, ve kterém si osud, byrokratické orgány a agenti znesvářených stran pohrávají s nevinnou a optimismem naplněnou duší hlavního hrdiny, potkáváme a sledujeme vývoj mnoha postav, jejich motivy a cíle, a postupně odkrýváme nepěknou pravdu o tom, jak si oba ideologické bloky mohou být ve svém uvažování blízké.
Co pro mne bylo velikým zážitkem byla postupná a dobře dávkovaná gradace děje. Bezstarostnou víru v ne až tak tragický konec ke konci knihy nahrazují neblahé předtuchy dalšího vývoje a rezignovaná bezmoc, postavy, kterými čtenář ze začátku opovrhoval nyní spíše lituje, a naopak ti, kdo vypadali nedůležitě či neškodně, ovlivní neblaze osudy Bruna i dalších. Bruno sám je ukázkou toho, jak i dobře míněné činy a snaha neublížit nikomu dalšímu mohou mít tragické následky, a jak obyčejný člověk - byť pln elánu a odhodlání -, nakonec v boji se systémem zůstane sám a bezbranný.
I přes všechny dějové zvraty, jichž není málo, nenastal moment, kdy by mi to či ono přišlo přehnané, nelogické, moc zkratkovité, vše má své místo a důvod, psychologie hlavních i vedlejších postav je vykreslena bravurně.
Rozhodně doporučuji, kniha je nejen výborným řemeslným dílem, ale nabízí prostor pro zamyšlení nad množstvím velkých témat.
Uf. Myslela jsem, že to snad nedočtu, a to ze začátku vypadalo tak napínavě! Ke konci jako by autor lepil – jako vlaštovky na hnízdo – tu i onde ještě kousek „domazat“, aby byl příběh ještě nabalenější a konec ještě víc vzdálený. A nevím, jestli to bylo překladem, ale hrozně se mi protivily některý hlášky a dialogy. Zkrátka historicko-politický témata nejsou pro mě.
Ale ať jen nehaním, tady jsem se viděla...
„...ležel kriminální rada Berthold Prangel skutečně už hodinu v posteli a četl si. To byl pro něho ten nejkrásnější stav! Ležet a číst, dokud se mu nezavřou oči.“
A ještě dvě věty, který bych podtrhla...
„Vždycky musíte znát Včerejšek člověka, než začnete posuzovat jeho Dnešek.“
„Nejstrašnější nepřítel člověka – člověk.“
Zajímavý příběh, přitom žádná kladna natož sympatická postava. Atmosféra ponurá, vykresleni motivů jednotlivých postav perfektní. Žádné hrůzy, přitom byly cítit z každé stránky. Vse velice gradující. Musím vyzdvihnout střídání perfektně zpracovanych emoci u Bruna. Strach, pochybnosti, odhodlani, euforie, vztek, vytrvalost, unava, deprese, rezignace...jedna postava projde uplne vsim na co si jen člověk vzpomene a to se mi opravdu líbilo.
Do třetice můj Simmel znamená konfrontaci s obrovským množstvím reálií a souvislostí odvozených z německé historie a zasazených do širokého řečiště nepochybného vypravěčského (ba upovídaného) umu. Že Simmel bývá vždycky takhle rozšafný, napovídá tloušťka jeho knih, a jestli je standardně hořkosladký, to zatím neumím posoudit. Pouze hádám, že každý jím navozený úsměv bývá dříve či později vykoupen pořádnou kapkou trpkosti. 33/15
Devátá kniha JMS, která se odehrává na zajímavém podkladu rozděleného Berlína několik let po postavení Zdi. Další důkaz hry osudu, jak lehce se člověk díky své minulosti a vyhlídce na lepší budoucnost zaplate do koloběhu událostí, které stejně vedou, přes veškeré sliby a závazky, tam kde musí skončit. Minulost nezvrátíš, dokud se s ní nevyrovnáš a nezaplatíš za ni. Myslím, že to je pro mě poučení z knihy.
Zajímavý příběh o tajných službách Východu a Západu, důkaz o propletenosti všech tajných služeb, a jejich vlivu na obyčejné lidi, o náhodách, které obyčejné lidi vedou k amorálnímu chování. Je toho hodně co tento příběh vypraví.
Autorovy další knížky
1976 | Láska je jen slovo |
1998 | Všichni lidé bratry jsou |
1992 | Nemusí být vždycky kaviár |
2001 | Svůj kalich hořkosti |
2007 | A s klauny přišly slzy |
Tento román (jako paperback v němčině) jsem koupil v 70. letech min století v Budapešti v prodejně zahraniční literatury (Váci ut.). Přečetl jedním dechem s povzdechnutím "no tak toto u nás nikdy česky nevyjde". Jsem moc rád, že jsem se mýlil. Doporučuji všem, co se chtějí dozvědět víc o německo-německých vztazích v době, kdy se ještě Němci v obou státech toužili spojit do jednoho...