S malým báglem velkou Čínou

17.08.2023

Poohlížela jsem se po tenké brožované knížce, která mi na cestách příliš nezatíží batoh a u které mě nebude mrzet, jestliže ji někde zapomenu. A městská knihovna právě vyřazovala tuhle. Tudíž jsem se, možná maličko bizarně, toulala po Rumunsku s cestopisem o Číně.
Herpetolog, ředitel zoo a fotograf V. T. Jiroušek se nezaměřuje jen na přírodní krásy (Měsíční hory, prales), města (Macao, Kuang-čou čili Kanton), kláštery a pagody. Do některých oblastí, zejména na zalesněných hranicích s Barmou, vkročil jako jeden z prvních bělochů (někdy vůbec první), a proto - alespoň fotografiemi - dokumentuje život tamních horských národů nečínského původu. Nechybějí dokonce ani dojmy z revoluce 1989, o které se do Evropy mnoho zpráv nedostalo.
Kromě toho čtenáře provádí i po čínské mentalitě. Jakožto člověka, který čínskou civilizaci obdivuje, mě některé rysy překvapily: především netečnost vůči utrpení bližních. (Náhodou jsem na cestách potkala Evropana, který žil dva roky v Šanghaji, takže jsem se na některé postřehy z knížky doptala; vesměs je potvrdil.) Na druhou stranu autor koriguje třeba stereotyp o čínské nečistotnosti. Číňané kolem sebe rádi plivou, ale zároveň se několikrát denně myjí a perou si šaty - a to i na cestě vlakem, jejichž vagóny tak bývají celé ověšeny šatstvem. :)
Tudíž je to poučná a zajímavá četba, tu a tam proložená úvahami (o cestování za minulého režimu, o neokolonialismu USA nebo o ochraně přírody). Bohužel se hemží chybami včetně i/y. Všechna čínská toponyma autor opsal z anglického průvodce bez ohledu na český úzus, což je jednak lingvisticky ignorantní a jednak po čertech matoucí. I to bych mu asi prominula, ale nastávaly chvíle, kdy jsem měla chuť knihou házet.
Jmenovitě u pasáží o zvířatech. Ty totiž prozrazují neskutečnou absenci kulturní sebereflexe. Hadí a želví jatka prý představují "krutost" a "kanibalismus", střílení na promyku zase projev sebestředné iluze, že smíme rozhodovat o životě zvířat. Zato biftek na autorově talíři svědčí jen o jeho obchodní zdatnosti, poněvadž ho sehnal v přepočtu za 15 korun *tleská*. A dále: Jíst ratufu je srdcervoucí cynismus, neboť ratufy mají krásné oči. Jíst psa je cynismus, protože psi jsou inteligentní (jinde pisatel přiznává, že sám v Číně psí maso konzumoval, kdyby toho pokrytectví náhodou nebylo dost). Jíst koťata je cynismus, protože jiné exempláře Číňané chovají jako mazlíčky. - Že by do písmene totéž mohl Číňan poznamenat o evropských jatkách (krutost), kravách (krásné oči), prasatech (inteligence) a králících (chov na maso i pro radost), je už zřejmě za hranicí autorovy fantasie.
Jirouškovi se při pohledu na uvězněné ratufy "chce křičet", že všude je přece k dostání "nadbytek masa hospodářských zvířat". Mně se zase chce křičet, že cestování má být příležitost ke zpochybnění zdánlivě samozřejmého, které nás obklopuje, a že autor tu příležitost zoufale propásl. Neodmítá kruté proto, že je to kruté, nýbrž proto, že to má kulturně nezvyklou formu. A to považuji u cestopisu za deficit, takže pardon, ale na pět hvězd to nevidím. Navzdory čtivosti, krásným fotografiím a záchvěvům sympatičnosti.