Sadako chce žít
Karl Bruckner
https://www.databazeknih.cz/img/books/28_/28501/bmid_sadako-chce-zit-ArU-28501.jpg
5
43
43
Sadako Sasaki byla japonská dívka, která žila v Hirošimě v Japonsku. Byly jí dva roky, když dne 6. srpna 1945 byla svržena atomová bomba na Hirošimu. Bombardování přežila bez viditelného zranění a vyrůstala v silnou a zdravou dívku. Ve věku 11 let (9 let po svržení atomové bomby) náhle dostala závratě. Diagnóza zněla leukémie, nemoc způsobená ozářením z výbuchu atomové bomby. Skutečný příběh popisující události bezprostředně po svržení atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki. Odhaluje mimo jiné původ a důvod vzniku legendy papírových jeřábů, tzv. origami. ::: Roku 1958 byla v Parku Míru v Hirošimě odhalena socha malé Sadako držící v rukou zlatého jeřába. Každý rok je k jejímu památníku posláno nespočet papírových jeřábů. Sadako se stala známým symbolem důsledků použití jaderných zbraní. Někdy bývá označována jako „japonská Anna Franková“. Sadako má také památník v Parku míru v Seattlu.... celý text
Literatura světová Romány Válečné
Vydáno: 1964 , SNDK - Státní nakladatelství dětské knihyOriginální název:
Sadako will leben, 1960
více info...
Přidat komentář
Knížku jsem četl už velmi dávno, v dobách kdy jsem přestával být dítětem a začínal být mladíkem, ale na to, jak silně na mne zapůsobila si vzpomenu dodnes. Tehdy jsem z celého srdce přál Sadako, aby mohla žít (a přeji jí to dodnes).
Očekávala jsem více detailů z proběhlé tragédie i života po ní.. Nakonec však dávám plný počet hvězdiček za Sadačin příběh a odkaz celé knihy: Na špičce pomníku symbolické atomové bomby v Zahradě míru v Hirošimě se tyčí postava Sadako Sasaki, ulitá z bronzu. V rukou vztažených k nebesům drží zlatého jeřába. Pomyslete na své děti! Neříkejte, že je moudřejší nevypravovat dětem o tom, co se stalo! Není to moudřejší! Neboť kdo nezná nebezpečí, zahyne v něm.
Knížka podle všeho popisuje osud malé Sadako trochu jinak, než se ve skutečnosti odehrál, ale to vlastně nehraje roli, protože takových dětí bylo mnoho a jednotlivé rodinné tragédie jsou jako kamínky ve výsledné mozaice. Když jsme se o jaderných útocích učili ve škole, neuměla jsem si představit podrobnosti z doby, která následovala. Například skupinky lidí žijících na spáleništi, hledajících vše, co bylo ještě k použití, bojujících mezi sebou a očekávajících, co všechno horšího může ještě přijít. Když jsem si v den 70. výročí svržení bomby na Hirošimu přečetla v novinách zprávu začínající slovy "Japonci si připomínají...", zatrnulo mi z toho, že tam nebylo "Celý svět" - a o to víc si cením snahy pana Brucknera na příkladu nemocné dívenky ukázat zrůdnost těch událostí. Do knihy zároveň zapracoval i pohled "z druhé strany", a ať už tato knížka je, nebo není tendenční (asi je tak na ni nahlíženo, ale za sebe to tak neberu), je myslím škoda, že není dnes už běžně dostupná.
Nakladatelství dětské knihy vydalo knihu, která na mě působila velmi dospěle. Pro mě nové literární téma doteď známé pouze z dějepisu. Tragédie, která je zde vykreslena, na mě ale působila zkratkovitým dojmem, Sadako by si zasloužila mnohem více pozornosti. Její duši nepoznáme, protože příběh Sadako je v rámci knihy omezen cca na třetinu.
Normálně válečnou literaturu obcházím velkým obloukem, ale u této knížky jsem udělal výjimku. Přečtenou jsem ji měl za pár cest vlakem a možná mi utekla i nějaká ta slza.
Nic smutnějšího jsem nečetl. Brečel jsem jak želva ještě než jsem se dostal na konec.
Kniha poutavě popisuje život v Nagasaki před i po katastrofě. Čte se to jako pohádka, ale pohádky končí šťastně.
Tak tahle knížka mě v dětství dojímala. Přála jsem holčičce Sadako tolik poskládaných jeřábů,aby jí to navrátilo k životu. Když jsem se později setkala s origami a sama jsem si jeřába podle návodu složila, vzpomněla jsem si na Sadako i když to bylo o mnoho let později.
Tahle knížka ,psaná podle skutečné události, na mě udělala v dětství velký dojem. Do té doby jsem myslela, že všechny dětské knížky končí zákonitě dobrým koncem a najednou...tato ne. Protože to nebyla fantazie. Byla velmi dobře napsaná, bez zbytečných patetických emocí, na jaké jsme teď u všeho zvyklí - bylo to poctivé vyprávění o tom, jak ani velký sen a urputná touha žít někdy nevyjdou. O tom , jak se všední den lidí v jednom městě změnil v horror.
A já to četla pořád dokola, běhala jsem si ji půjčovat do knihovny, jen abych si vždycky myslela, že TENTOKRÁT poskládaní jeřábi zafungují.
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) Japonsko japonská literatura válečné zločiny origami Hirošima
Sadako chce žít
Tuto knížku jsem četla v dětství, což je už mnoho a mnoho let, ale nikdy na ni nezapomenu. Nemohla jsem pochopit, jak mohli lidé udělat toto jiným lidem. A nechápu to do dneška.