Sága rodu Herriesů díl I: Tulák Herries

10.12.2019

Ryšavec mě natolik okouzlil svou starou češtinou a styl autorův mi téměř učaroval, tak jsem hledala Ságu rodu Herriesů, ale nebylo to tak snadné. Chtěla jsem si ji jen půjčit. Ale v naší knihovně ji neměli. Nakonec mi ji do naší knihovny poslali až z Ústí nad Labem. Louskala jsem ji tři týdny! Ale stálo mi to za to. Opravdu jsem si užívala krásný jazyk, rozvětvené popisy, které někdy byly opravdu hodně dlouhé, až tolik, že jsem je sem tam i přeskakovala. Když se člověk smíří s tím starobylým pravopisem i slohem protkaným přechodníky, pak může vnímat opravdu krásné popisy krajin a vzhledu i povah lidí, jakož i kolorit tehdejších svátků.
Příběh sám je dojemný a napsaný tak, že jsem viděla do ledví každé z postav. Pomalé proměny v náhledu lidí na Františka Herriese byly pro mne úlevné. Tulákem byl nejen proto, že tolik miloval kraj, do kterého zavedl svou mladou ženu, aby v podstatě utekl od své původní rodiny, kde se s ostatními dobře necítil, a který měl prohozený skrz naskrz, ale také proto, že nejvíc se nachodil v době, kdy od něj odešla jeho druhá žena, milovaná Mirabella, která však Františka milovat tehdy neuměla, neboť její srdce zůstalo vězet u Jindřicha, její první lásky. Před očima měla stále situaci, kdy ho jeden muž zabil a ona se dívala, jak jí skonal v náručí. Františka měla ráda, ale milovat ho nedovedla. Myslela si, že ho činí nešťastným, a když ji tolik prosil, aby ho milovala aspoň trošičku, a dokonce kvůli ní byl býval opustil i svůj milovaný kraj, rozhodla se od něj odejít. Hledal ji snad všude. Býval pryč i několik měsíců, než se vrátil domů a nechal se obsloužit od svého sluhy Benjamina. Pak znovu vyrážel a všechny útrapy pěšího cestování vydržel díky svému silnému tělu a té touze zase ji přivést zpět. Nakonec ji našel, zuboženou, churavou, on již sedmdesátník, ona čtyřicetiletá. Jak ráda ho uviděla! Ano, chtěla s ním odejít. Jenže to by nebyl román, aby se tu nevyskytl ještě nějaký zádrhel. Nešťastný František byl opět ve svém polorozpadlém statku sám, byl velmi nemocný, zase vyzdravěl a opět se "toulal". Mirabella po nějaké době přeci přišla a nastala doba, kdy byli oba velmi šťastni. Příběh v tomto dílu končí narozením jejich dítěte, ale zároveň smrtí jich obou.
Mám ještě druhý díl, tak se podívám, jak to pokračuje, neboť Františkův syn David je poněkud z jiného těsta než otec. Davida měli lidé ve vsi odjakživa rádi pro jeho příjemnou povahu. Odešel se svou ženou Sárou, kterou získal tím, že ji unesl jejímu strýci, který s ní nezacházel hezky. Mají tři děti a o nich i o Davidově starší sestře Marii, která však byla docela jiná, a o jeho mladší sestře Deboře, která se šťastně vdala za faráře a také mají děti, o těch všech, ale hlavně o Davidově rodině se nejspíš bude psát v druhém dílu. Jistě také o dítěti, které zůstalo bez rodičů - bez Františka a Mirabelly.
V románu bylo zajímavé sledovat, jak v osmnáctém století lidé zacházejí s těmi, kteří se nějak liší - má-li Mirabella zářící hřívu rezavých vlasů (které Františkovi naprosto učarovaly), je označena za čarodějnici, stejně tak je čarodějnicí stará matka Benjaminova, když umí ledacos bylinkami vyléčit, a stejně tak je zpočátku, a to hodně dlouhou dobu, vesničany označován František za spojence ďáblova, neboť si neumějí vysvětlit, jakým kouzlem to působí na lidi, když zpozorní, kdykoli někam vejde. Samozřejmě ho odsuzují za jeho prostopášnost i za to, jak veřejně prodal svou milenku v jedné hospodě.
Líbil se mi popis střetu otce a syna, který ho doposud vždy následoval i poslouchal, ale nyní je to již jinak, a zároveň otcova otevřenost, s kterou obnažuje dospělému synovi své nitro.
Věty se mi četly příjemně i přes to množství přechodníků, které se patrně v té době užívaly běžně. Příjemné čtení to bylo i proto, že v době tisku této knihy (zima roku 1937) je pravopis naší řeči již lépe ustálen než v Ryšavci, který byl vydán několik let předtím.
Vůbec se nedivím, že Walpole byl ve své době velmi uznávaným a čteným autorem.