Šalamounův koberec

11.05.2019

Déjà vu jak kráva. Jsem si skoro jistá, že "Šalamounův koberec" měl své nepříliš čestné místo v mamčině rozsáhlé knihovně, možná jsem jí tu knížku dokonce koupila já. Matně si vybavuji, že maminka asi nedočetla, nebavilo ji to, a já tehdy na autorčino široké kroužení plíživým cupitáním určitě neměla trpělivost. Přesto jsem v uplynulých dnech při čtení některých pasáží zažívala pocit "tohle neabsolvuji poprvé". Pravděpodobně jsem před sedmnácti lety knihou listovala a několik stran mě zaujalo: jízda na střeše metra, školní zvon, jestřáb Abelard.
"Šalamounův koberec" je znepokojivou tapisérií lidských osudů, více či méně spojených s bývalou školou v blízkosti podzemní dráhy. Majitel budovy, pošuk přes systémy metra, zde poskytuje azyl různým existencím: své nezodpovědné sestřence a jejím dětem, pouličním hudebníkům, samozvaným strážcům ve vlacích, ženě na útěku... zkrátka všemožným nevyrovnaným jedincům, z nichž polovina je k politování a ten zbytek těžce na přesdržku.
Houpala jsem se na vlnách fascinace a nudy, střídavě nahoru a dolů, atmosféra nabírala temné odstíny a v očekávání kataklyzmatu jsem se přiměla hltat stránky stále rychleji. Když tedy místo ničivého výbuchu zatřaskalo akorát pár kapslí, jak už to v životě chodí, trochu mě to zklamalo, ale vlastně ne příliš. Někdy je prostě cesta cílem.
Bonusem jsou rozmanité informace o londýnském metru. Naštval mě (zřejmě překladatelský) bordel v hloubce: nejdříve se píše o slaňování 18 m (což je do útrob podzemí nějak málo, když se začíná na střeše činžáku), o pár stran později je z toho náhle 180 metrů (úplná peachovina, nejhlubší stanice v Londýně leží 58,5 m pod povrchem, jak jsem si dohledala, a dotyčný lezec by nesliboval návrat za 20 minut).
Maminčin výtisk "Šalamounova koberce" při stěhování asi skončil ve formě daru pro knihovnu (dost možná jde o ten samý, co jsem si zapůjčila) a teď toho docela lituji. Navzdory faktu, že se po zdolání tří set stran cítím, jako bych se prodrala jejich dvojnásobným počtem, určité scény ve mně ulpí nejspíš na dlouho. Čtvrtou hvězdu bych mohla přidat, kdyby autorka ubrala zhruba třetinu nezáživného balastu (například tolik nepitvala repetetivní duševní pochody a choré vztahy ústředního trojúhelníku největších otravů).