Sám nejsi nic
Ivan Hamšík
https://www.databazeknih.cz/img/books/50_/501714/bmid_ales-opata-sam-nejsi-nic-6uJ-501714.jpg
4
30
30
Příběhy z války aneb bláto, pot a vítězství. Necenzurované zážitky bývalého šéfa české armády. V armádě prožil téměř vše: válku, smrt, vítězství i zklamání. Armádní generál Aleš Opata otevřeně popisuje realitu zahraničních misí od Balkánu po Afghánistán, jednání před vstupem ČR do NATO i řízení operací při povodních či pandemii covidu. Vedle dramatických událostí vzpomíná i na dopis od britské královny a na různá setkání, která mu změnila život. Strhující zážitky ukazují kariéru Aleše Opaty ze všech úhlů a nechají vás nahlédnout i do armádního zákulisí.... celý text
Přidat komentář
Svižná, ale stručná a nepříliš konfrontační kniha, která snad vyšla příliš brzy po konci vojenské kariéry Aleše Opaty, aby měl větší odstup. Kdyby se týkala pouze jeho kariéry v bojových jednotkách, bylo by to něco jiného, ale takto mám pocit, že se snažil vyhnout kontroverzím. Když to hodně zjednoduším, skoro to vyznívá, že nebýt úředního šimlu a některých politiků, tak je armáda parta jen skvělých mužů (a čím dál více i žen) a je schopna bez větší podpory splnit všechny požadavky, které na ni společnost klade.
Nemám do dění v armádě vhled a jistě není náhoda, že armáda má z veřejných institucí nejvyšší nebo téměř nejvyšší důvěru společnosti, a posun od dob například Chlapců a chlapů i kvůli profesionalizaci musel být enormní, ovšem přece jen bych čekal u některých témat větší otevřenost. Proč armáda nemá dostatek personálu? Jak hodnotí stahování z Afghánistánu? Nezměnil se pohled na výsadkový pluk místo budování další střední nebo těžké brigády ani v kontextu války na Ukrajině, kde ruští výsadkáři utrpěli jako lehká pěchota na frontě obrovské ztráty? Jak by armáda fungovala v konvenční válce s vyspělým protivníkem a jakou roli by hrála společnost?
Zdá se, že nový náčelník generálního štábu Karel Řehka je v tomto ohledu otevřenější a stal se důležitou součástí veřejného prostoru, tak snad se do debaty o bezpečnostních otázkách jako odborník bude více v budoucnu zapojovat i pan Opata, byť kariéra diplomata tomu zatím moc nenasvědčuje.
Skvělá knížka. Věcně popsaná vojenská dráha Aleše Opaty od studií na vojenském gymnáziu až po kancelářské strázně na generálním štábu. Spousta zajímavých historek z misí, vážných i nevážných, které ilustrují titulní heslo. Jen kapitoly o působení na generálním štábu mi přišly slabší (ale taky asi těžko čekat nějaké vzrůšo od kancelářské práce, že?)
Od knihy čekal více, vše je popsáno jen povrchně, rychle. Uvítal bych mnohem větší počet stran, ale to je můj názor :-) Na druhou stranu mi kniha, jakožto člověku co se touto tématikou laicky zaobírá, hodně. Odnáším si hlavně pohled na vývoj naší armády, s čím se musela popasovat a zároveň i jak velký kus ušla za těch "pár let". Pro mne bylo nejzajímavější číst o tom, že nejmoudřejší byli jednotlivci a vizionáři, kteří naštěstí na některých postech byli a díky nim je AČR tam kde je, protože to mohlo být sakra horší. Osobně bych uvítal i klidně samostatnou knihu na téma propojování s NATO, jak funguje, proč je. A co mne hodně mrzelo byla právě velmi krátká závěrečná část od Krymu po současnost, jak NATO reagovalo a co se dělo. Tam jsem si odnesl nejvíce zajímavých informací. Díky za zajímavou četbu a nadčasový název knihy.
Skvěle a čtivě napsaný armádní příběh, po kterém budete na naši armádu a její představitele ještě víc hrdí než jste doteď byli. Vůbec by mě nenapadlo si takovou knihu koupit, kdyby na ní na Twitteru nedal doporučení Ivo Zelinka, který si mě získal věcnými a poutavě analytickými komentáři k dění na Ukrajině z pohledu vojáka a NATO. Zde v knize se postupně odkrývá postupný přechod z armády postsovětského bloku do armády západního stylu, začlenění do NATO. To jak pod různými druhy nasazení mohli nebo nemohli vojáci plnit úkoly, resp. vymáhat jejich plnění. Jak se v moderní armádě uvažuje, jak se přistupuje k plnění úkolů a cílů a hlavně vše je snad kromě dvoustránkové kapitoly o vojenském gymnáziu podané tak poutavě a čtivě, že se od té knížky nedá odtrhnout. Rozhodně doporučuju přečíst a to z mnoha důvodů.
Čtivě podaný životní (armádní) příběh Aleše Opaty, jemuž naše armáda, ostatně stejně jako celý stát, vděčí za mnohé. Příběhy z Balkánu, z Afghánistánu i ze studií byly zajímavé, v některých případech jsem měl pocit, že takový Ernest Goodbody nebyl jen vymyšlená postava, ale v úřednických pozicích spojených s armádou se sem tam opravdu mihne. Velmi zajímavý mi přišel popis vlivu politiky na armádu, hlavně co se týče modernizace, nákupů a stěhování jednotlivých brigád/praporů z jednoho místa republiky na druhé.
Trochu na škodu (alespoň z mého pohledu) bylo, že kniha nebyla chronologická, ale ze začátku přeskakovala. Také bych od knihy od osobnosti, která v české armádě zažila snad vše, co v ní bylo možné zažít, čekal nějaká hodnocení činěná s odstupem, takový makro pohled na dobu, českou armádu, její působení a její vývoj v čase, stejně jako pokus o pohled z odstupu na roli armády ve společnosti a (možná i kritický) pohled na éry jednotlivých vlád. Ani by mě nenapadlo to po Opatovi chtít, když byl ve funkci "ngoše", ale teď, když už je v civilu... zkrátka by mě to opravdu zajímalo. Tak možná příště.
Článek s generálem Opatou v příloze Pátek LN ve mně vzbudil zvědavost a tak jsem si koupila jeho knihu. Kdo čekáte nějaké drby či kritické pohledy na náš svět, asi budete zklamáni. Pan generál v ní čtenáře seznamuje se svými začátky v armádě, studiích v cizině, účast v sedmi misích a nakonec se svým působením v nejvyšší funkci velitele generálního štábu. Mně se naopak kniha líbila. A proč? Líbilo se mi odpoutání se od politiky, ačkoliv pan generál jako občan má svůj politický postoj. Vyprávění na mne působilo hodně pohodově, i když se týkalo velmi závažných událostí, které musely zamávat s psychikou všech zúčastněných a určitě pohodové nebyly. S úctou generál přistupuje ke svým kolegům i zahraničním vojákům a jejich velitelům. Vážil si rad zkušenějších a rád se s nimi setkával. Chrání se své soukromí. Líbil se mi jeho přístup: vyskytl se problém, musí se hned řešit. Láska k armádě a naší republice prochází celým jeho životem.
Jen ke konci knihy na mě trošku padl svěrákovský citát z Vratných lahví: Už tady nejsem rád. Ale to je možná jen můj dojem.
Jako člověk má můj respekt a věřím, že nezapadne a jeho obrovské zkušenosti budou i nadále využívány.
Autorovy další knížky
| 2023 |  Tak o co jde? |
| 2022 | Sám nejsi nic |
| 1998 | Tým nad zlato |
| 1998 | NAGANO 98 očima reportérů |
| 2024 | Happyend |
Je to dobře napsané, dozvěděla jsem se dost informací, ale celou dobu mi trochu vadila ta vojenská omezenost. Podle některých je to odvaha, ale já to tak nevnímám.