Sám proti osudu
Antonín Zhoř
Životopisné vypravování o největším z hudebníků - Ludwigovi Van Betthovenovi. Autor poutavě líčí Betthovenův život od útlého dětství až po poslední okamžiky života. 1. vydání
Přidat komentář
Sympatický soft životopis. Soft proto, že popisuje život L. van Beethovena v intencích toho, jak chtěli pedagogové a také umělečtí kritici v 19. a zejména 20. století, aby byli géniové popisováni. Nic špatného, nic negativního, obraz génia, bojujícího se nepochopením a zpátečnictvím bere svůj počátek v době, kdy se nepříjemné a negativní věci jednak ignorovaly, jednak tehdejší technologie neměly možnost zjistit leccos z toho, co víme dnes (viz. např. otcovství "synovce"). Na druhou stranu (pokud by oni pedagogové a kritici, o nichž mluvím) shlédli podle mně skvělý film Nehynoucí láska z roku 1994 v hlavní roli s Gary Oldmanem, byli by rozhořčeni na nejvyšší míru. Beethoven přece nemohl chodit do vykřičených čtvrtí Vídně a znát pomalu všechny vídeňské prostitutky, přece se nemohl chovat hrubě až násilnicky, byl to génius a takoví jsou zásadně kladní. Jenže ať už Oldman nebo Zhoř, je to jedno. Ona hudba je natolik geniální, že je jedno, kdo a proč ji stvořil. A člověk o Beethovenovi a ani o kterémkoliv skladateli nemusí vědět vůbec nic, nemusí znát noty ani vědět, jaké nástroje tvoří které hudební těleso, aby mu hudba - to nejemocionálnější ze všech umění, přinesla pocity, které potřebuje.... že ta nesmrtelná milenka byla každou chvíli jiná, je v zásadě vzhledem k dlouhé řadě jeho naprosto výjimečných opusů úplně jedno.
Knížka se mně líbila, ale připadá mně, že autor styl vyprávění přizpůsobil společenským poměrům, které u nás v době jejího vzniku panovaly. Šlechta a duchovenstvo vykořisťují poddané, naprostý obdiv Velké francouzské revoluci apod. Knížka spíš určená mládeži, ale zase si nedovedu představit, kdo z dnešních náctiletých by se do ní s chutí začetl.
Nestačí přečíst si toto vyprávění jednou už proto, že je to opravdový koncert slov. A bude to znít pateticky, ale já jsem při čtení tohoto krásného díla Antonína Zhoře slyšela znít Osudovou...
Krásná kniha, dokonce jsem se u ní rozbrečela a to se mi snad u žádné další knihy dosud nepovedlo... do Beethovena jsem se zamilovala kvůli jeho hudbě a paličaté nátuře - povahový rys, který mi je blízký z vlastní zkušenosti :-)
Tuhle knihu jsem musel číst ve škole, nakonec mě velmi překvapila. Asi po padesáti stranách jsem se od ní nemohl odtrhnout. Od té doby mám rád knihy s osudy lidí, kteří v životě nedostali nic zadarmo, přesto něco dokázali.
Autorovy další knížky
1962 | Tvrdohlavá Marie |
1987 | Hořící kámen |
1962 | Sám proti osudu |
1970 | Učedník kouzelníka Čaryfuka / Dorotka a mořští loupežníci |
1970 | Poctivý Abe |
26. března 1827 umírá ve Vídni jeden z největších velikánů hudby - Ludwig van Beethoven. Smutečního obřadu se účastní více jak 2000 truchlících Vídeňáků, kteří ho považovali za největšího klavírního virtuosa a společně s Mozartem a Haydnem za nejvýznamnějšího hudebního skladatele všech dob. Antonín Zhoř popisuje Beethovenův život s pokorou a úctou k mimořádné osobnosti, a současně s osobitým zaujetím a nadšením pro člověka a dílo, které stvořil. Jeho styl je hravý i vážný, prodchnutý hlubokými emocemi, vášní i smutkem. Oslavuje umění, lidskost i touhu po svobodě, lásce a kráse. Životní tragédie Ludwiga van Beethovena - jeho hluchota - mu nezabránila stvořit nesmrtelná hudební díla, vrcholem jichž je jeho devátá symfonie d moll, op. 125, která bezpochyby předčí všechno, co bylo dosud mezi orchestrálními skladbami napsáno. Tato Óda na radost je odkazem, ke kterému se hlásí i Zhořova kniha. V závěru se píše: „Došel jsem na vrchol hory. A zde budu stát, viditelný po věky celému lidstvu.“ Nezbývá než souhlasit, vložit do přehrávače některou z Beethovenových skladeb a zaposlouchat se…