Sám proti osudu
Antonín Zhoř
Životopisné vypravování o největším z hudebníků - Ludwigovi Van Betthovenovi. Autor poutavě líčí Betthovenův život od útlého dětství až po poslední okamžiky života.
Přidat komentář
Sympatický soft životopis. Soft proto, že popisuje život L. van Beethovena v intencích toho, jak chtěli pedagogové a také umělečtí kritici v 19. a zejména 20. století, aby byli géniové popisováni. Nic špatného, nic negativního, obraz génia, bojujícího se nepochopením a zpátečnictvím bere svůj počátek v době, kdy se nepříjemné a negativní věci jednak ignorovaly, jednak tehdejší technologie neměly možnost zjistit leccos z toho, co víme dnes (viz. např. otcovství "synovce"). Na druhou stranu (pokud by oni pedagogové a kritici, o nichž mluvím) shlédli podle mně skvělý film Nehynoucí láska z roku 1994 v hlavní roli s Gary Oldmanem, byli by rozhořčeni na nejvyšší míru. Beethoven přece nemohl chodit do vykřičených čtvrtí Vídně a znát pomalu všechny vídeňské prostitutky, přece se nemohl chovat hrubě až násilnicky, byl to génius a takoví jsou zásadně kladní. Jenže ať už Oldman nebo Zhoř, je to jedno. Ona hudba je natolik geniální, že je jedno, kdo a proč ji stvořil. A člověk o Beethovenovi a ani o kterémkoliv skladateli nemusí vědět vůbec nic, nemusí znát noty ani vědět, jaké nástroje tvoří které hudební těleso, aby mu hudba - to nejemocionálnější ze všech umění, přinesla pocity, které potřebuje.... že ta nesmrtelná milenka byla každou chvíli jiná, je v zásadě vzhledem k dlouhé řadě jeho naprosto výjimečných opusů úplně jedno.
Knížka se mně líbila, ale připadá mně, že autor styl vyprávění přizpůsobil společenským poměrům, které u nás v době jejího vzniku panovaly. Šlechta a duchovenstvo vykořisťují poddané, naprostý obdiv Velké francouzské revoluci apod. Knížka spíš určená mládeži, ale zase si nedovedu představit, kdo z dnešních náctiletých by se do ní s chutí začetl.
Nestačí přečíst si toto vyprávění jednou už proto, že je to opravdový koncert slov. A bude to znít pateticky, ale já jsem při čtení tohoto krásného díla Antonína Zhoře slyšela znít Osudovou...
Krásná kniha, dokonce jsem se u ní rozbrečela a to se mi snad u žádné další knihy dosud nepovedlo... do Beethovena jsem se zamilovala kvůli jeho hudbě a paličaté nátuře - povahový rys, který mi je blízký z vlastní zkušenosti :-)
Tuhle knihu jsem musel číst ve škole, nakonec mě velmi překvapila. Asi po padesáti stranách jsem se od ní nemohl odtrhnout. Od té doby mám rád knihy s osudy lidí, kteří v životě nedostali nic zadarmo, přesto něco dokázali.
Štítky knihy
životopisné, biografické romány Ludwig van Beethoven hudební skladatelé
Autorovy další knížky
1962 | Tvrdohlavá Marie |
1987 | Hořící kámen |
1962 | Sám proti osudu |
1970 | Učedník kouzelníka Čaryfuka / Dorotka a mořští loupežníci |
1970 | Poctivý Abe |
26. března 1827 umírá ve Vídni jeden z největších velikánů hudby - Ludwig van Beethoven. Smutečního obřadu se účastní více jak 2000 truchlících Vídeňáků, kteří ho považovali za největšího klavírního virtuosa a společně s Mozartem a Haydnem za nejvýznamnějšího hudebního skladatele všech dob. Antonín Zhoř popisuje Beethovenův život s pokorou a úctou k mimořádné osobnosti, a současně s osobitým zaujetím a nadšením pro člověka a dílo, které stvořil. Jeho styl je hravý i vážný, prodchnutý hlubokými emocemi, vášní i smutkem. Oslavuje umění, lidskost i touhu po svobodě, lásce a kráse. Životní tragédie Ludwiga van Beethovena - jeho hluchota - mu nezabránila stvořit nesmrtelná hudební díla, vrcholem jichž je jeho devátá symfonie d moll, op. 125, která bezpochyby předčí všechno, co bylo dosud mezi orchestrálními skladbami napsáno. Tato Óda na radost je odkazem, ke kterému se hlásí i Zhořova kniha. V závěru se píše: „Došel jsem na vrchol hory. A zde budu stát, viditelný po věky celému lidstvu.“ Nezbývá než souhlasit, vložit do přehrávače některou z Beethovenových skladeb a zaposlouchat se…