Sám všechen život býti
Jan Opolský
Básnické dílo Jana Opolského (1875–1942) náleží k těm, která dnes nejsou zapomenuta, ale přesto stojí na okraji literárního povědomí. Až křečovitě vypjatá strnulost, uvězněnost ve světě vlastní obraznosti, zaujetí sebou samým, vlastním nitrem a jeho vyděleností ze světa, téměř vše prostupující skepse, jejíž škleb je sycen ironií jen v některých polohách, a později také nostalgie za mizejícím časem, ukotvení ve ztemnělé krajině Podkrkonoší a zvláštní rovnováha vidění balancujícího mezi krásou a jejím zánikem, jedinečností života a osvobodivostí smrti, jsou charakteristické znaky Opolského tvorby. Žádná z jeho sbírek básní nevyšla v reedici, kterou by si první dva tituly, Svět smutných (1899) a Klekání (1900), zasloužily stejně jako jen o málo starší sbírky Hlaváčkovy či Březinovy nebo o málo mladší Gellnerovy nebo Tomanovy. Naléhavost sdělení a originalita básnického vidění se časem přesunuly do drobných próz, tvořících dnes známější část autorova díla. Některé charakteristické rysy se však znovu a v překvapivé proměně vynořily v pozdní básnické tvorbě, ve sbírkách Hory a doly a lesy (1931) a Čtení z hvězd a obelisků (1936), v nichž už atmosféře prázdna nedominuje uhrančivé zachycení děsivosti rozkladu, ale osvobodivé vyrovnání se s ním. Tento svazek připomíná Opolského jako básníka veršů, v neposlední řadě zpochybňujících potřebnost dobového kontextu pro osobitost díla; básníka z těch, kteří patrně nebudou nikdy šířeji známi, ale jejichž literární osud nemohl být šťastnější: čtenářská přitažlivost zůstává neměnná.... celý text
Přidat komentář
Teskně melancholické verše, veskrze smutkem oplývající.
Citace (ojediněle opačného zaměření) : " Nová země "
Tak silné podnebí vlást bude v zemi této,
že vlivem tajemným se smysly zocelí,
krev stoupne do varu, až blížící se léto,
pleť bílou sžíhajíc a kryjíc pocely.
Tak křehké ovoce nás šťávou svoji zmámí
a lázeň éterná v nás srdce omladí,
i bude sídliti klid nesmrtelný s námi
pod hvozdným klenutím a v chladu kapradí.
A bude stříbro hvězd, jež v zodiaku třeští,
svým zrakem záludným k nám mlčky zírati
a mana bílých par nám klesat v teplém dešti
do líchy zkypřené a čpící souvrati.
Pak rouno osení zem ošatí a zčeří,
vzdech vonný oprostí, jenž tane v jeteli,
a člověk, stanoven být králem zemské zvěři,
s ní žitím zamlklým se úzce spřátelí.
A vítr zvedne se, vše očistí a schvátí,
blesk temna rozdělí jak fosforečný had,
trůn duhy v obzoru kdes bledý bude státi,
mír vážný, povděčný nad duší panovat.
Tu láska zrodí se jak Afrodita z moře,
vše smysly mužovy jed sladký omámí,
a bude matkou pak všech rozkoší a hoře,
jsouc požehnána mezi ženami.
I smrti dlaň, vždy vlídné a vždy něžné,
z všech věcí světa stálé jedině,
když dospěl čas , svou úrodu si sežne
na roli nové, volné otčině. "
Život nebyl peříčko a dílo je tím poznamenáno.
Jsem rodák mrtvého světa, černý rytíř v černém lese. Jdu shrben se svým stínem k rybníku Bethesda, ty předejít, již vodám těmto věří, však vzít kámen, bych šťastně ke dnu pad... --- Jsa ve tmy pohroužen on nikdy neobjeví, že je tak bílo ve světě.
Autorovy další knížky
1989 | Vteřiny duše |
1980 | Příběhy o lidech a zvířatech |
1926 | Upír a jiné prósy |
1935 | Čtení z hvězd a obelisků |
1900 | Klekání |
Verše, které se hodí k podzimu. Je to letos divný podzim. Příroda si sice dala záležet, ale člověk tak nějak víc myslí. Na ty, co má kolem. Na ty, co už kolem sebe nemá.
Pokud máte sklon k podzimním melancholiím, zabezpečte se na čtení něčím, co vám zvedne náladu. Verše jsou to totiž krásné, libozvučné a bylo by škoda čekat do jara.