Sama v Tokiu
Marie Machytková
https://www.databazeknih.cz/img/books/49_/493836/bmid_sama-v-tokiu-81K-493836.jpg
3
86
86
Fascinující příběh novinářky, která propadla japonské kultuře „Kdyby bylo Tokio chlap, vezmu si Tokio.“ Reportérka Marie Machytková se před mnoha lety zcela nečekaně zamilovala do Japonska a tahle láska převrátila celý její život vzhůru nohama. Kam až může člověka zavést jedno nenápadné rozhodnutí naučit se kaligrafii? Proč má Japonsko sílu vás zničit i zachránit zároveň? A jaké to je, být úplně sama ve světě, kde je intimním gestem i podání ruky? Vydejte se na životní cestu za poznáním odlišné kultury i vlastního já.... celý text
Přidat komentář
Knížka je hodně osobní a tak je potřeba k ní takto i přistupovat. Je to cesta člověka, co se zamiluje do japonské kultury natolik, aby nakonec začal studovat japanologii. Ruku na srdce - ne všichni, co máme rádi Japonsko, bychom to chtěli studovat a navíc s takovým zájmem a zápalem. Marie to zvládla a o své cestě k této vášni napsala knihu. Někteří mohou namítnout, že se o Japonsku málo dozví a jak se o pobytu v něm píše v podstatě až od půlky knihy. A o to právě jde! Mně bylo letos 39, japonskou kulturu nasávám a zbožňuji plnými doušky od roku 2007 (s malou pauzou) a do Japonska jsem se dostal až letos... Marie ukazuje, že jsou sny a plány, na které se musíme připravit, uklidit si v hlavě i ve vztazích, abychom si je mohli vychutnat.
Letos v březnu jsem navštívila Japonsko, které jsem si velmi oblíbila. Sáhla jsem po této knize, abych porovnala své dojmy a zážitky s autorkou. Mrzí mě, že se kniha točila více kolem autorky než samotného Japonska. Což je škoda.
Chtěl jsem cestu vedoucí učením se japonštiny až do Japonska. A taky jsem se na ni dostal. Děkuji.
Knížku (tedy knížky, i pokračování ) jsem přečetla. Musím souhlasit, že nejlepší jsou nejspíš obálky, ty se povedly. O japonsku se člověk něco dozví, to zas ne, a sem tam nějakou příhodu jsem opravdu záviděla. I úvodní haiku jsou poměrně zdařilé. Jinak musím souhlasit, že je to dílko patetické, věčně si stěžující autorky. Ano, zřejmě to jednoduché neměla, na druhou stranu to vypadá, že tam byla docela podpora rodičů. Pokud jde o jazyk, nezapře, že psát umí, ale vadí mi vyšší frekvence neobvyklých slov (kňourat, prskat, macatý a tak- jednou je to fajn, ale vyšší frekvence stejného slova už zastak ne). Celkově mi knížky přišly jako výprodej soukromí (pokud to není umělecká licence), a já jsem si přišla spíš jako voyeur než čtenář, a to se mi fakt nelíbilo.
Knížku jsem přečetla, ale dost jsem s ní bojovala. Už na začátku jsem měla cukání ji odložit, nicméně četlo se to docela svižně. Musím ale dát za pravdu jiným čtenářům v tom, že se o Japonsku nedozváte tolik jako o autorce, což je škoda. Místy to bylo až zbytečně patetické, po přečtení mi slova Japonsko, japanistika a japanolog zněla v uších ještě hodně dlouho.
Jedním slovem strašné o Japonsku se nic moc nedozvíte za to se hodně dozvíte o egocentrické autorce která ze sebe dělá chudáčka kdy jen to jde, ani jsem knihu nedočetla asi po 100 stranách jsem to vzdala. Nemíním zahazovat čas s takovým brakem.
Knihu jsem dostala jako dárek, samotnou by mě nenapadlo si ji koupit, ale musím říct, že mě velmi mile překvapila. Kniha je velmi čtivá a vyprávění rychle plyne, musím říct, že mně se zhmotnění vášně v podobě Plamínka strašně líbilo, a to hlavně proto, že jsem s tím zosobnila a sama chápu, jaké to je, když se do něčeho bezhlavě zblázníte a najednou už pro vás nejsou ty logické a racionální rozhodnutí na prvním místě. "Nejsem doma ani v Japonsku ani v Česku", tak to mi promluvilo do duše. Tento sepsaný životní příběh mě prostě moc bavil až mám trochu pocit, že by to možná vydalo na další díl, kde budu spisovatelce moc přát třeba tu červenou knížečku. :)
Musím říci, že kniha nic nepředá. Kdybych ji nevyhrála v soutěži, ani bych nevěděla, že vyšla. Rozsah knihy byl zbytečně velký, natahovaný. Kniha mohla být tak o 150 stran hubenější.. Po celou dobu si jen autorka stěžuje na svoji rodinu.
Autorku jako rozhlasovou reportérku neznám, takže jsem ke knize nepřistupovala zaujatě. Rozsah knihy byl zbytečně velký, až teprve u 160 strany se autorka dostává poprvé do Japonska. Tři hvězdy dávám za to, že se člověk přece jenom něco dozví, ale nelíbilo se mi, jak si autorka neustále stěžuje na rodinu a jak to s ní měla těžké, v knize bylo celkově hodně sebelítosti.
Originální pojetí, i když bez neustále přítomného plamínku bych se docela obešla. Jinak se kniha četla dobře a obohatila mě o další zajímavosti z Japonska. Závěr knihy jsem si zpříjemnila dočtením pod rozkvetlými sakurami a zakoupenými sushi.
Jistý pocit (intuice?) mne přesvědčil, po této knize sáhnout a překvapivě mi příběh opravdu něco předal. Vyprávění uvnitř totiž není o prezentaci Japonska, ale cestě jedné osoby, se všemi radostmi i strastmi s ní spojené: jak se tam z naší republiky dostat, jak si Japonsko užít, popř. ho přežít, i jak se do něj vrátit. Bez nadsázky se jedná o knihu o lásce (v tomto případě k Japonsku), obrovském odhodlání i bolesti. Autorka ji totiž pojala značně transparentně a vypisuje své pocity, ať už pozitivní nebo negativní, díky čemuž zůstává její dílo autentické od začátku až do konce. Často vtipný přednes pobavil, došlo i k zamyšlení se nad vlastním směřováním a nelehkými, ale nutnými kroky v posunu vysněným směrem. Pro mne se jedná o Knihu, které přijde, když člověk požádá o odpovědi na otázky v životě a autorce tímto děkuji. Zdá-li se to být trochu ezo, mějte na paměti, že každý se směřuje dle svého uvážení.
Jakmile narazím na něco, co jen trochu zavání Japonskem, musím být u toho, což máme asi s autorkou a touto knihou společné. Myslím, že mám v knihovně všechno s Japonskem a o Japonsku a nic neunikne před mým ostřížím japonským zrakem. Pokud jde o literaturu, zatím jsem se ještě nesekla, ať už jde o japonskou hlavně, nebo i českou japonskou. Od knihy Sama v Tokiu jsem čekala přesně něco takového, co jsem dostala, takž ve výsledku jsem spokojená.
Myslím, že ve mně taky sídlí takový Plamínek, který zaplápolá vždy, kdy se jen zmíní něco související s Japonskem, proto mě kniha bavila a užila jsem si celou tuhle strastiplnou i radostnou cestu za Japonskem a snem. Možná to není literární senzace, ale ani si nemyslím, že by to byla autorčina ambice, je to od srdce a z duše, lidsky napsaná kniha, přirozeně a procítěně, což já vždycky oceňuju. Chce se mi až říct, pro nenáročného čtenáře, zlatá střední cesta, čímž to nechci vůbec nijak znehodnocovat, u knihy jsem si vlastně hezky odpočinula, ale na to tam bylo asi až moc niterných a těžkých myšlenek, které mě mnohdy zasáhly, což jsem u této knihy vůbec nečekala. Ale vlastně tím, že je to možná tak trochu jakási zpovědnice, mi to bylo tím bližší a měla jsem i jiný čtenářský zážitek než jen čistě japonský, což té knize dodává na čtivosti a autentičnosti.
Je krásné, že o Japonsku se člověk může vzdělávat stále a stále, jelikož jsou vždycky o krok, nebo i dva napřed před námi všemi, a tahle kniha byla plná reálií, faktů a bavilo mě poznávat známé, ale i neobjevené kouty, zajímavosti a pocity, které Japonsko nabízí a kterých v této knize bylo plno. Po celou dobu čtení jsem měla chuť sednout na první letadlo a procestovat a prožít si to tam s Marií, tak jsem ráda, že jsem se tam mohla vydat a nakouknout alespoň skrze její příběh.
Na knihu jsem narazila v knihovně náhodou. Byla jsem mile překvapena. Kniha je o cestě za svým snem. Zvlášť zaujme ty, kteří mají bližší vztah k Japonsku a japonské kultuře. Je napsaná velmi čtivě. Doufám, že to není poslední autorčina kniha.
Ačkoli s velkou láskou a vděkem přečtu všechno japonské i o Japonsku, toto mi nesedlo. Primitivní styl psaní, sebestředná vypravěčka, která neumí dohlédnout dál než na své ego, vlastně ani o tom Japonsku jsem se moc nedozvěděla. Škoda.
Kniha není pouhým cestopisem nebo průvodcem po Japonsku. Autorka zde do podrobna rozebírá svoje osobní pocity i soukromý život, včetně složitého partnerského vztahu nebo dlouhé cestě na vysněná studia japanologie. Nemusí to být pro každého, mně se ale tento poněkud neortodoxní styl psaní líbil. Knihu bych doporučila všem, kdo mají rádi autobiografie se špetkou humoru a hořkosti zároveň. Ale pokud vás kniha zajímá pouze kvůli Japonsku samotnému, tak bych asi spíše sáhla po něčem jiném.
S autorkou sdílím lásku a touhu objevovat Japonsko, takže její knihu jsem si prostě musela přečíst (...mi neustále našeptával ten můj plamínek, a tak jsem ho zas trochu přikrmila...) :D
Skvělé čtení. Líbila se mi kombinace upřímnosti a otevřenosti a faktografie, kdy jsem se dozvěděl spoustu nového o Japonsku a japonské kultuře. Doporučuji všem, které zajímá Japonsko a nebo si jen prostě chtějí přečíst zajímavý příběh mladé ženy, která hledá svojí cestu životem.
Sama v Tokiu je sice kniha, avšak při jejím čtení mi ani nepřišlo, že knihu čtu, ale že sedím s kamarádkou na víně a vypráví mi, co za poslední dobu zažila. A to je to největší plus, jaké tahle knížka má.
Marie je mladá žena, která v životě potřebuje jiskru a při náhodném večeru ji zažehne. Začne se učit japonsky. A to odstartuje milý příběh jedné vtipné holčiny, která nejen objevuje krásy Japonska, ale především samu sebe.
Všechno jde ale popořádku. Marie objeví krásu japonštiny, snaží se dostat na Karlovu univerzitu, skloubit svůj nový život s prací, rodinný a partnerský život udržet v nějaké rovině. A potom? Dostane se do Japonska. Ale to celé dobrodružství začne už tehdy, kdy poprvé vezme do ruky tužku a zkouší si japonskou abecedu.
Upřímně jsem se bála, že mě pasáže mimo Japonsko nebudou bavit, ale vůbec tomu tak nebylo. Autorka má neskutečný talent na psaní a její humor jsem žrala každou stránku. Bavilo mě to, zajímal mě jak život v Japonsku, tak i ten autorky v Česku. Bavilo mě poznávat různé kulturní rozdíly a tamní zvyklosti očima Češky jak poleno.
Bohužel přes to všechno má kniha jedno velké ale. Ještě jednou bych přečetla slovo "plamínek" a snad bych klidně vytrhla stránku. Chápu, že svému zápalu chtěla dát autorku nějaké fyzično, ale když to na jedné stránce čtete pomalu 3x a každou druhou stránku taky, fakt mě to vytáčelo. Stejně tak jako občasný až moc infantilní sebepojetí, když se k Plamínku přidala dušička apod.
Podtrženo sečteno, jsem hrozně ráda, že jsem si knihu přečetla. Takový Zibura v sukni. Pro autorčin humor žiju. Takže vřele doporučuji a doufám, že jednou budu číst další autorčinu knihu.
4,5/5⭐
Tohle je tak krásně napsaná kniha plná emocí a lásky k Japonsku, až se mi ani nechce věřit, že už jí mám dočtenou. Klidně bych četla ještě dál. Celé si to hezky pozvolna plynulo svým tempem. Ne vždy vesele - spíš málo kdy - ale ta láska k Japonsku a naděje v lepší zítřky na čtenáře dýchá z každého slova.
Jde vidět, že je autorka novinářka a se slovy to umí. Ty emoce, které do toho dává... Skvost!
Spíš než cestopisem, bych to nazvala deníkem. Náhledem do hlavy, srdce a života jedné novinářky, která se beznadějně zamilovala do Tokia a čtenář má tu čest projít si tu dlouhou náročnou cestu spolu s ní - a zamilovat se do Japonska spolu s ní. Nejednou jsem si během čtení vyhledávala knihy, které Marie studovala, místa, která navštěvovala. Mýty, o kterých tak poutavě psala a doplňovala je o vlastní názory, postřehy a zajímavosti. Mezi jednotlivými zápisky jsou navíc černé stránky s bílými verši haiku, které většinou stručně vystihnou danou část vyprávěnou autorkou.
Prostřednictvím této knihy má čtenář možnost nahlédnout ne jen do života mladé novinářky, která hledá své místo v pracovní branži, ale i do života studentky japanologie, která se nevzdává bez boje; dcery, která myslí na rodiče, jejich stárnutí a i přes nelehké vztahy i na starost o ně; obyčejné dívky, která si jde za svým nově objeveným snem a posláním i přes nepřízně osudu. Marie tu čelí spoustě nelehkých rozhodnutí, ale neztrácí naději! Ať situace vypadá sebehůř, nakonec najde sílu znovu vstát a bojovat dál!
Autorka je jednoduše silná žena, která vás prostřednictvím své cesty za poznáváním Japonska naučí neztrácet naději a jít si za svými sny!
Sama v Tokiu
Parádní příběh nejen o Japonsku. Marii jsem "objevil" na Animefestu 2023 kdy povídala své zážitky o cestě do a po Japonsku. Na Animefestu 2024 jsem si opět "našel" a vystál si (první) frontu na její přednášku o Japonsku, což bylo famózní a pak si vystál opět frontu (druhou) na podpis knihy. No vystál... Byl jsem 2. v pořadí :) :) :) Ale v knize mám uvedeno "Lukinovi Marie Machytková" a protože byl součástí křest i pokračování knihy Dva v šinkansenu, tak nejen, že mám věnování i zde, ale zároveň se těším jak se začtu do pokračování... A krátce ke knize. Velmi se mi líbí ten styl krátkých reportáží na cca 2-6 stran. Ideál.