Sama v Tokiu
Marie Machytková
https://www.databazeknih.cz/img/books/49_/493836/bmid_sama-v-tokiu-81K-493836.jpg
3
86
86
Fascinující příběh novinářky, která propadla japonské kultuře „Kdyby bylo Tokio chlap, vezmu si Tokio.“ Reportérka Marie Machytková se před mnoha lety zcela nečekaně zamilovala do Japonska a tahle láska převrátila celý její život vzhůru nohama. Kam až může člověka zavést jedno nenápadné rozhodnutí naučit se kaligrafii? Proč má Japonsko sílu vás zničit i zachránit zároveň? A jaké to je, být úplně sama ve světě, kde je intimním gestem i podání ruky? Vydejte se na životní cestu za poznáním odlišné kultury i vlastního já.... celý text
Přidat komentář
Autobiografie, a z toho titulu velmi osobní, osobité a subjektivní líčení vlastního života, a mj. Japonska. Sama milovnice Japonska jsem byla zklamaná dlouhatánským "rozjezdem", kdy autorka/hrdinka teprve v roce 2014 pojala prvotní zájem o Japonsko jako takové a až za dva roky na to se jí podařilo do Tokia odjet na třítýdenní kurz.
Z tohoto časového rámce jsem hned pojala poněkud nedůvěřivý postoj, protože psát (natož hovořit do rádia) zasvěceně o zemi, s níž má "služební vztah" tak krátce, je docela odvaha. A napsat o tom celou knihu, to už vůbec. Čím vzdálenější (ani ne tak zeměpisně, jako spíš kulturně a jazykově) země je, tím déle trvá našinci se s ní sžít natolik, aby subjektivní zážitky dokázaly dát základ objektivnějšímu vnímání (srovnávání a hodnocení, kterému se asi nikdo nevyhne).
Nicméně ve třetině knihy se tedy dostáváme s autorkou poprvé do Japonska a to už se mi začalo líbit, v tom jsem své oblíbené Japonsko už také poznávala (a mohla srovnat své první seznámení především s Tokiem), byť těch jí vylíčených zážitků vlastně nebylo moc.
Ale za chvíli jsme zase v Praze a řešíme dlouhé měsíce domácích peripetií, než se na otočku vrátíme s autorkou do Tokia a řešíme výhradně fronty. A pak zase dlouhé pražské období a v jediném delším pobytu v Tokiu 2019/20 se o městě a zemi nedozvíme nic nového, jen něco málo o změně na císařském trůnu a demografických změnách. A pak začne kovid, který se autorky, Japonska i světa drží ... aspoň do letošního vydání knihy.
Je to vše hlavně o autorce, pocity, bolístky, touhy, spíš než o Japonsku. Čím dál víc to v objemné knize vypadá, jako by měla autorka mnohačetnou osobnost, tak často a do hloubky rozpřádá se svým vnitřním Plamínkem, občas se Strávnicí nebo i Necudou. A všechny tyhle pasáže, pokud se striktně netýkaly Japonska, jsem prostě přeskakovala - tak se protivily.
Zato Haiku, která uvádějí každou podkapitolu, se mi líbila, nebyla asi tak vzletná a lehoučká, jak by striktní znalec vyžadoval, spíše mírně přízemní, ale to se mi právě líbilo, že byla všechna ihned srozumitelná a trochu té poetiky se v poezii objevilo. Co se mi ale nelíbilo, a to jde na vrub vydavatele, že každé haiku bylo na straně s celoplošným černým tiskem.
Autorka je novinářka, takže i když styl byl nečekaně mnohem méně zpravodajský, ale spíš se snahou o emoční vzletnost a nekonkrétnost, vyvaroval se povětšinou češtinářských prohřešků (ne však občasných a zcela zbytečných vulgarit), nicméně "pilová sezona" veškerý víceméně pozitivní dojem z formálních kvalit textu dokonale zničila.
Suma sumarum 50% Nedozvěděla jsem se o milovaném Japonsku nic nového (vyjma snad existence králičích kaváren) a hlavně kupodivu ani pozitivního, přestože to má být autorčina láska, na první pohled, poslech i natrvalo.
Poutavý a neuvěřitelně čtivý příběh o lásce. Bohužel také o těžkostech a překážkách. Hádám ale, že to už ke správné romantice tak trochu patří. Kniha Sama v Tokiu se nesnaží být nějakým cestopisem. Místo toho představuje velmi osobní příběh o životní změně, zapálení, odhodlanosti a pádech na dno. To vše je ale protknuto Japonskem. Jeho kulturou, historií, zvyklostmi i místy. A jsem vážně rád, že jsem mohl s Marií na tuto pouť vyrazit.
Videla som Marii v DVTV, kde ma svojím rozprávaním o Japonsku, z ktorého čišala skutočná láska k tejto zemi, nadchla a rozhodla som sa prečítať knihu. Radosť a nadšenie sa z knihy vytratili a zostal len smutný príbeh o tom, čo všetko musela autorka obetovať na ceste za svojím snom. Klobúk dole, ale zrejme som mala zostať len pri tom rozhovore.
Silne osobity (a zaroven osobni) pribeh mlade divky, ktera si jde za svym snem a ktera nam ukazuje, ze zivot neni cernobily a ze kdyz neco opravdu chceme, musime za tim jit naplno. Jedna se o takove denikove zapisky, ktere ctenare provedou nekolika roky v zivote hlavni hrdinky. Ze zacatku mi chvili trvalo si na zpusob vypraveni pribehu, ktery je protkan japonskymi realiemi a historii, zvyknout. Ale jakmile jsem pristoupila na autorin zpusob, pribeh me pohltil a byla jsem zvedava kam se hrdinka s laskou k cizi kulture dostane. Je to rozhodne neco jineho a osvezujiciho. Nuti vas to smat se, nebo se citit az trapne za samotnou hrdinku. A to vlastne od knizky tohoto typu chcete :)
Tahle kniha vám tak strašně klame tělem, že ji ani nemůžu hodnotit, když nevím, co jsem to vlastně četla :D
Už název by měl být spíš „Sama proti všem a občas v Tokiu“.
Asi tu čekáte… Prostě Japonsko. Autorka se tam vrhá po hlavě a navzdory osudu už před tou cestou, od jazyka přes dějiny až po unikátní kulturu. A ono tam je! Ale takové upozaděné. Hodně jde o cestu duchovní, hledání sebe sama, překonávání se, vymanění z pout problémového dětství a účtování s vlastním svědomím.
To byl za mě největší kámen úrazu:
Hlavní postava (určitě aspoň z velké části sama autorka) pochází asi z dost neutěšených rodinných poměrů, z dětství šrámy a kdo z příbuzných může, ještě jí naloží. To všechno ale v knize jen letmo naznačuje. Sama sebe prezentuje jako osobu, která má holou p…eněženku, dva umírající rodiče a řeší to tak, že je ještě zkasíruje, nechá jim na krku snoubence, který jí spíš překáží, a utíká do Japonska, protože „má Plamínek“.
Vy jako čtenář tušíte, že tak černobílé to není a že jí vlastně nic jiného nezbývá, ale zkuste jí fandit, když vystupuje takhle, já z toho mám normálně takové malé traumátko. :D
Tím pádem je to takový unikátní čtenářský zážitek, takže doporučuju (ať je nás v šoku víc!).
Sama v Tokiu
Japonská kultura mě něčím zaujala. Takže jsem s naprostou jistotou věděla, že mě tato kniha nesmí minout. Zároveň tento žánr pro mě není zrovna typický, takže doufám, že recenze bude i tak dávat hlavu a patu a třeba vás na knihu nalákám
Jednotlivé kapitoly zaznamenávají dlouhou a nelehkou cestu autorky k Japonsku, jako takovému. Rozhodně se nám díky tomu odhalí i detailnější fungování různých tradic, zvyků a učení japonštiny (tady jsem se dozvěděla mnoho nových informací). Kapitoly jsou poměrně krátké, což je něco, co jsem ocenila například při přestávkách ve škole. Občas mi ale přišlo, že autorka sepisovala jen nějaké ty strasti a nástrahy, které na ni čekaly a šťastné chvíle tam v podstatě nebyly zaznamenané vůbec. (Věřím, že by se tam nějaké našly) a pak by na mě kniha nepůsobila občas tak pesimisticky.
8⭐️/10⭐️ Pokud vás Japonsko láká tak jako mě, tak určitě této knize dejte šanci. Myslím, že si tak každý najde části, které ho o zemi naučí něco nového.
Za knihu děkuji Albatros media