Samá voda
Ludvík Souček
https://www.databazeknih.cz/img/books/39_/392911/bmid_sama-voda-q9H-392911.JPG
4
27
27
Uprostřed hlubokých lesů je objevena mrtvola muže s ústy plnými zlata, záhadnými předměty v brašně a srdcem probodnutým kůlem. Případu se ujímá kapitán Pros za asistence civilního pomocníka, zubaře s rozsáhlými profesními i encyklopedickými znalostmi a fortelem zapáleného fotoamatéra. Společně začnou rozplétat nitky záhady, která je postupně zavede do východoslovenské vísky i hlavního města. Případ se však nečekaně zkomplikuje, když dojde k další vraždě. Začíná se ukazovat, že jde možná o něco mnohem temnějšího… Detektivní novela z psacího stroje autora Cesty slepých ptáků a Tušení stínu a souvislosti, vychází poprvé v knižní podobě.... celý text
Přidat komentář
Jste-li Součkovým fanouškem, dozajista vás potěší, protože budete schopni jí odpustit i dobovou propagandu, hemžící se diverzanty a individui štítícími se práce. Souček totiž i přes poněkud plytký příběh zůstává mistrem slova. Přečetla jsem ze zvědavosti, vracet se k ní na rozdíl od jiných však nebudu.
Dovedu si představit, že nakladatel chtěl využít autorova slavného jména a trochu vydělat, ale už vůbec si nedokážu představit, že by s vydáním Souček souhlasil. Okolnosti, proč nedošlo k vydání ještě za jeho života, nejsou vysvětleny, ale celé to vypadá na prvotinu, kterou je nejlépe zasunout hluboko do spodní zásuvky.
Živý darebák
má pro bezpečnostní orgány
desetkrát větší cenu
než darebák mrtvý.
Musím přiznat, že od mistra Součka jsem čekal lepší příběh. Je to sice pohled do minulosti, kdy si každý říkal soudruhu, ale to pojetí, zápletka a vyvrcholení, to bylo velmi slabé. Navíc, pocit, že soudruh Vlček, jako dentista (zubař), je chytřejší než vrchní vyšetřovatel soudruh kapitán Pros, vás doprovází celým příběhem. Těžko říci, zda to pan spisovatel pojal jako výsměch české kriminálce, ale faktem zůstává, že vyšetřování bylo pomalé a sem tam i nedovysvětlené.
Citát: Jde-li o vraždu, nelze oznámení, byť i nepodepsané, jen tak hodit do koše.
Jediné, co jsem si z příběhu odnesl, byl opravdu jen pohled do komunistického Československa. Příkladem pak je třeba připomenutí, že se v té době k autu nedostal každý a na auta byly v té době pořadníky. Aut bylo prostě málo. Hlavní podezřelí si „koupil auto Opel-Olympie, která mu byla přidělena bez ohledu na značnou nouzi o vozy“. Jo, doba, kterou dnešní mládež už nechápe. Vlastně je to faktem, že jen bohatí a zloději si v té době žili jako prasata v žitě. (změnilo se něco?)
Malá ochutnávka:
To myslíš vážně, Vašku?
Smrtelně – ale abych se tak moc neblamoval, řeknu ti raději až později, proč mě to zajímá.
Tak se podívej, milý soudruhu doktore, takhle si na mne nepřijdeš. Buď spolupracujeme, nebo toho necháme. Já ti poctivě předkládám všechny výsledky vyšetřování, vezmu tě dokonce s sebou k ohledání, a tohle je vděk za všechno! Styď se!
Případ vrcholí podle pravidel výstavby klasického dramatu po expozici, peripetii a katarzi dochází ke katastrofě. Jedná si sice o špionážní příběh se zajímavou úvodní mrtvolou, ale to je asi tak vše. U příběhu jsem se nudil a horko těžko jsem jej dočetl. Vlastně v určité fázi už mě ani nezajímalo vyvrcholení. Asi v tomto smyslu podávám tedy závěrečný souhrn, nad jehož průklepem se uzavřou desky s nápisem „Samá voda“. Avšak jako milovník Součkových příběhů jsem se rozhodl pro dva a půl Hetešáka, což je na hvězdy převedeno na celkové tři kusy.
( Ƹ̵̡Ӝ̵̨̄Ʒ Ƹ̵̡Ӝ̵̨̄Ʒ Ƹ̵̡ )
Citát: Jsme lidé smrtelní.
Drobná detektivní novela od mého oblíbeného spisovatele. Souček v ní mimo jiné využil svoji praxi ve stomatologii a znalosti techniky fotografování. První dvě třetiny jsou parádní, v poslední trochu došel dech. Fanouškům autora tohle drobné dílko doporučuji.
Fajn krimi, páči sa mi štýl písania aj zápletka. Len škoda, že autor nenapísal viac detektívka s touto dvojicou.
Přečteno ze zvědavosti a také z "povinnosti" mít načteno celé Součkovo dílo :-) V knize se nachází vše, co se mi na Součkovi líbí, ale také vše, co mi na něm vadí. Nicméně na svoji dobu slušná "Magnetovka" na objednávku soudruhů.
Ano, okaté nedostatky knihy můžeme ospravedlnit dejme tomu začátečnickým hledáním cesty – ale na druhou stranu nesmíme zapomenout, že autorovi bylo v době psaní románu už 37 let a omlouvat tenhle jeho literární nedodělek "začátečnictvím" by mohlo vyznít lehce alibisticky.
Tenhle řiďounký a za vlasy notně přitažený příběh, točící se kolem záškodnické diverzní bandy, je spíchnut opravdu hodně amatérsky. Zapojení "soudruha doktora" Vlčka do pátrání je násilné a nevěrohodné a zápletka se povážlivě viklá na slaměných nohách. A celé to horlivé a prorežimně okaté "soudruhování" („…Musím vlastně ještě všem vysvětlit,“ končil předsedající soudruh, „proč vůbec byl zde přítomný soudruh doktor Vlček… atd.) přesahuje rámec únosnosti. Osobně si myslím, že v roce 1963 už autoři nemuseli na pilu stranické servility tlačit až takovou silou – tuhá padesátá léta byla v té době už přece minulostí. (Možné vysvětlení: Ludvík Souček to v šedesátých letech dotáhl nejenom na Ministerstvo obrany, ale i na stranický Olymp, tedy do samotného ÚV KSČ.)
Nicméně ty tři hvězdičky (s odřenýma ušima) si dovolím nadělit – možná kvůli určitému nostalgickému vztahu k autorovi…
Docela dobré, přestože se zdá, že tenhle příběh pan doktor psal jakoby pro detektivky Magnet. Svého času to nebylo špatné čtení.
Vůbec to nebylo špatné, dílo mělo už všechny charakteristiky další Součkových děl.
Detektivní příběh psaný archaickým stylem, který osvěží. Pan Ludvík S. byl skvělý vypravěč s obrovským rozhledem a zřídkavým darem řeči. Češtině dokáže dát více rozměru, než si dokážeme představit. Nedoporučuji těm, kterým vadí mírná poplatnost době.
Tohle byla radost číst. Už jen pro nádherná souvětí, rozepsaná třeba i na půl strany, kdy každé druhé slovo je nějakým způsobem rozvinuté. Chce to ovšem stylistického virtuóza, jenž umí pracovat s češtinou a nebojí se to použít. Což Ludvík Souček bezesporu uměl. Ale uznávám, že ze mě mluví osobní zaujetí - pro tvůrce Bratrů Černé planety budu mít vždycky slabost.
Detektivní novela Samá voda vyšla původně v roce 1963 na pokračování v časopise Svět v obrazech. Je na ní znát autorovo oťukávání žánru, kdy mu spíš než na promyšlené zápletce záleželo na blýsknutí se znalostmi o fotografii, zubařině či bakteriologii. Ostatně celá koncepce vyšetřování sice kráčí ve stopách pravidel literární kriminálky, ale zároveň si z nich krapet utahuje. Některé zvraty tak fungují, jiné ne, přičemž Sherlock Holmes by tomu asi jedničku nedal. Hlavně v poslední třetině je znát, že už není o čem psát a tak se jen opětovně sumarizují zjištěná fakta a dávají se do krkolomných souvislostí. Přesto mě to bavilo moc.
......hodně soudružské..... já asi na rozdíl od jiných od této knižečky nic nečekal.... taky jsem se ničeho nedočkal......jenom jsem byl zvědavej co mystik vymyslel .....nevymyslel nic..... kde nic není, tam se ani nehodnotí...........
Štítky knihy
detektivní a krimi romány české detektivky a krimi
Autorovy další knížky
| 1979 |  Tušení stínu |
| 1980 | Tušení souvislosti |
| 1964 | Cesta slepých ptáků |
| 1983 |  Bohové Atlantidy |
| 1970 | Případ jantarové komnaty |
Pro Součkofily naprostá povinnost. Jasně není to taková pecka jako trilogie slepých ptáků, jantarová komnata a další, ale pořád je to super čtení. Jen je potřeba se trochu povznést nad tu dobovou propagandu. Ostatně jako u jiných Součkovo knížek.