Sanitní vůz
Ladislav Ptáček
https://www.databazeknih.cz/img/books/30_/306309/bmid_sanitni-vuz-q0o-306309.jpg
4
4
4
Sanitní vůz je logickým zakončením literární práce spisovatele, jenž většinu své tvorby věnoval otázkám lékařské etiky a vztahům mezi lékaři a pacienty. Autor prožil třináct let po osvobození v jihočeském pohraničí a odtud čerpal látku k velké části příběhů této knihy. Příběhy, „které vytahoval za cípeček ze své napěchované paměti“, vznikaly na sklonku autorova života. Jsou moudré, čas od času v nich zazní ona profesionální bodrost, vlastní lidem obdařeným schopností odhalovat neduhy těla i duše, nebrání se však nostalgii tam, kde vypráví třeba o dosluhujícím sanitním voze, ve kterém strávil stovky hodin a najezdil desetitisíce kilometrů po šumavských cestách i necestách. Jedno však cítíme z každé jeho věty zcela zřetelně: hluboký a upřímný vztah k lidem, kterým dával posilu, i těm, jež klamal milosrdnou lží, k povolání, „které nepřestal milovat od chvíle, kdy si je na osudu a své chudobě vyvzdoroval“. Tečka za poslední větou poslední Ptáčkovy literární práce je tečkou za krédem člověka usmířeného, člověka, který prožil nelehký, ale plný život, člověka, který nebyl ani ve svých posledních dnech ničeho ušetřen právě proto, že byl lékař a se smrtí, tou černou krasavicí, se za ta léta znal až příliš dobře. (nakladatel)... celý text
Přidat komentář
Čtivé autorovy vzpomínky na dobu provozování lékařské praxe v Pražských nemocnic, v nejmenovaných pohraničních nemocnicích i coby obvoďák v pošumaví, kdy na lékařské návštěvy lesních samot dojížděl sanitním vozem s řidičem a zbytek cesty musel(i) i pěšky, kvůli množství sněhu, v období po druhé světové válce. Knihu jsem si vypůjčila v knihovně - je z roku 1977 a představte si, že ji nikdo vůbec nečetl, neboť listy měla ještě slepené.
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 1941 |  V klopě růži |
| 1944 |  S andělem v náručí II. |
| 1944 | S andělem v náručí I. |
| 1977 |  Sanitní vůz |
| 1944 |  Manželský omyl |
Úlovek z českobudějovické nádražní knihovny. Útlá knížečka, vzpomínky lékaře na období na sklonku druhé světové války a těsně po ní, zejména na jeho praxi v jihočeském pohraničí – hlavně na Šumavě a v Pošumaví. Milé povídky, někdy hřejivé a dojemné, někdy chmurné, nechybí krásná líčení přírody. Trochu mě mrzelo, že vesměs nejsou uvedena jména konkrétních obcí, ale jen obecně "jedna vesnice" nebo "městečko", případně zkratky (pod H. P. jsem rozluštila Horní Planou, ale co je H., netuším, snad Husinec?).
Samozřejmě autor se jako lékař nemohl vyhnout popisu některých svých případů – a zde je patrné, že mnohé názory a někdejší postupy jsou dnes již zastaralé. Například pohled na tradiční medicínu. Pan doktor by se dnes možná divil, jakou renesanci zažívají léčivé byliny a přípravky z nich (včetně moderních forem jako jsou kapsle nebo pilulky), ale dokonce i užití takových postupů, jako je přikládání pijavek. Samozřejmě za přísné hygieny a pod lékařským dohledem, nikoli jako samoléčba. Po druhé světové válce se lékaři nemohli nabažit "zázračného" účinku antibiotik – dnes tu máme antibiotickou rezistenci mnoha patogenů. I přesto, že tento postoj do určité míry chápu, mě mrzelo, jak autor ostře vystupoval proti bylinkám (např. řepík na bércové vředy - přitom s tímto neduhem si ani současná medicína neví moc rady), protože si myslím, že pokud by chtěl, byl by se mohl přesvětčit, že rostliny mnohdy představují minimálně stejně účinnou a rozhodně bezpečnější alternativu k některým předepisovaným lékům. Za to odebírám jednu hvězdičku.