Satanské tango
László Krasznahorkai
https://www.databazeknih.cz/img/books/14_/14631/bmid_satanske-tango-I4c-14631.jpg
4
64
64
Tísnivé bezčasí, prázdnotu a beznaděj v životech posledních několika obyvatel opuštěné vesnice rozvíří příchod dvou bývalých rodáků, které nikdo nečekal. Kdesi v maďarské pustě žije v chátrající nevlídné vsi, v nevlídném počasí a nevlídné neurčité době (i když v současných kulisách) několik posledních obyvatel. Jejich životy, zabředlé do depresivního plesnivého bezčasí a prázdna, jsou na sobě vzájemně závislé, všichni se sledují, dokonale se znají a jsou plni zloby nebo alespoň nelásky - nebo naopak zcela prázdní. Příchod dvou bývalých obyvatel, kteří podle dosavadních zpráv měli být mrtvi, do této nehybnosti zasáhne, roztočí kolotoč vztahů a dějů, ale z beznaděje nikoho z protagonistů nevyvede. Precizní sondy do myslí a duší jednotlivých postav podané košatým knižním stylem v kontrastu se zcela hovorovým jazykem dialogů vytvářejí velmi sugestivní, působivý a silně depresivní celek. Brilantní text neposkytne oddech a důsledně nikde nenabízí ani řádku pozitivní emoce, vztahu nebo alespoň vzhledu krajiny.... celý text
Přidat komentář
Tak toto bola parádna pecka! Románový debut. Ponurosť, dážď, zima, beznádej, depresia, bezvýchodiskový stav, alkoholizmus a temnota, dej tajomný, zahalený závojom neurčitosti....čítalo sa mi to ľahšie ako Melanchólia vzdoru, treba pomaly, sústredene, vety sú často veľmi rozvinuté, členité, ak si človek nedá pozor, na konci vety sa mu môže stať, že nebude vedieť, ako začala, hehe... sedemhodinový film Bélu Tarra som nevidel, ale chcel by som, vraj jeden z najpodstatnejších filmov kinematografie, hm...
Beznaděj a deprese v celé knížce, ale i přesto mě děj zaujal a se zájmem si jí přečetla.
Kniha, z které každým písmenem vyzařuje pochmurná atmosféra beznaděje, nedovedu si vůbec představit, jak vypadá ta sedmihodinová filmová adaptace, to už musí být teprve totální psycho. Všude je déšť, bláto, rozklad a marasmus a mezi tím se potácejí alkoholem nasáklé postavy jako vytažené z Gormenghastu. Na můj vkus příliš pochmurné a depresívní, bez nějakého příběhu, soustředěné jen na tu chmurnou atmosféru bez šance na změnu.
Román obrovské síly, po jehož přečtení si člověk není jist, zda žije ve skutečnosti nebo ve fikci. Líčení zmaru je dokonalé, četba trýznivá. Jediná "světlá scéna" - oddělená odstavcem - jsou pasoucí se koně na náměstí.
Román nevídané hloubky,podmanivý,přinášející čistý čtenářský prožitek,je ale
třeba číst pomalu a pečlivě.
Autor virtuózně pracuje s časem-jak během těch několika dnů,kdy se odehrává
exodus ztracenců,tak i v závěru,kdy se znovu objevuje doktor,obnovuje své
pozorovatelské úsilí a tím vše/protože nevíme,jak dlouho přerušení trvalo/
relativizuje.Geniální závěr stírá hranici mezi fantazií a skutečností.Výsledkem
tohoto pečlivě zakomponování času do příběhu je nakonec -paradoxně-skvěle
zachycené bezčasí.
Nejdříve jsem viděl film od Bély Tarra a tou depresivní ponurostí a beznadějí jsem byl doslova pohlcen. Nejinak tomu bylo i u této knihy, kde už začáteční věty dávají jasně najevo, že pochmurnost, bezvýchodnost pohybující se v alkoholovém hávu bude hlavní náplní této úžasné knihy. Neustálý déšť, depresivní, podmanivé a podivné až hypnotické výjevy, chlast, chlast a zase chlast. Těžko zařaditelné, ale originální a rozhodně nevšední. Ale asi ne pro každého. Já jsem se chytil hned na první stránku, tak jako u filmu na první záběr. Kniha je o skupince lidí žijící ve vesnici po pádu Železné opony, kde každý žije svým dá se říci skoro bezvýchodným životem. Po chvíli přijde zvěst, že se do vesnice vrací Irimiáš a jeho kumpán Petrina, kteří byli už prohlášeni za mrtvé a osada je z jejich příchodu na nohou. Dohodnou se, že osadu opustí a budou se stěhovat do města...Celou situaci sleduje za svým špinavým oknem ve svém zatuchlém a polorozpadlém domě doktor, který nevytáhne paty z domu, pouze ve chvíli, kdy jde dotankovat kořalku. Nejvíce mě v hlavě utkvěla asi scéna, která ve filmu nebyla a to, kdy se Irimiáš, Petrina a mladý Horgos stanou svědky pekelně mysteriózní scény, kdy není jasno, zda se to doopravdy stalo, nebo to byla jejich halucinace. Úchvatně napsané, že jsem ani nedýchal a hltal řádek za řádkem. Hypnotické!! Těžko popisovat tuto knihu, vím ale určitě, že se k ní ještě někdy v podzimních dobách rád vrátím. Stejně jako k filmu, který za knihou rozhodně nezaostává a je na stejném levelu jako tato originální a působivá kniha.
Silné, silné, silné....
"Město dýchá přes šálu. Nepřívětivý vítr zametá ulice, v lijáku bezbranně moknou domy, chodníky i vozovky. Za okny sedí stařeny, zírají přes lehké krajkové záclony do šera a srdce se jim svírá, když vidí, že se venku na všech tvářích postav, prchajících pod okapy, zrcadlí stejná vina a stejný smutek - pocity, které už nedokážou zaplašit ani doma rozpálená kamna ani teplý moučník."
.... a počas čítania si pripadáte presne ako jedna z tých starien za oknom.
Román, jenž je psán s téměř nulovými odstavci, je prosycen ponurou atmosférou prázdnoty a beznaděje lidských trosek, jejichž realita je zachycena ve fantazii, která se transformuje do světa metafyzické všednosti.
Ale jo, špatné to nebylo. Jen se nemůžu zbavit dojmu, že zápletka byla až moc vágní. Jako by to autor neuměl pořádně promyslet. Co ovšem knize chybí na ději, to Krasznahorkai mocně dotahuje atmosférou a přesně tím druhem fraškoidní absurdity, která mě hodně baví. Je to velmi temné a hrdinové nejsou žádní hrdinové, ale katalogové exempláře úpadkové fáze homo sovieticus. Jenže jsou to pořád ještě lidé a tím pádem v cosi věří, mají jakousi naději a upínají se k ní s veškerou urputností ztroskotanců, kteří instinktivně tuší, že další šance už nepřijde. Co na tom, že je za onou bludičkou světlých zítřků vede policejní fízl, a co na tom, že se sice pravděpodobně změní kulisy jejich životů, ale nikoliv kvalita...To jen věčně ožralý doktor už definitivně propadl hnilobnému zapomnění a směšným psychotickým rituálům své dokonale vyprázdněné podstaty. Přesně jako dějinné údobí o němž tato kniha vypráví.
A ono tajemné zvonění rozléhající se nad rozblácenou krajinou není žádnou oslavou nevinnosti, nýbrž voláním prázdnoty.
„Stál tam bez hnutí, se zavřenýma očima a zaklonenou hlavou, protože se chtěl zbavit té zarputilé, znovu a znovu se objevující touhy – touhy, aby se alespoň teď, na konci života, konečne dozvědel ´k čemu tu byl takovej Futaki zapotřebí´. Nejlépe by udelal, kdyby se už smířil s tím, že pak žuchne do jámy se stejne tupým odevzdáním, s jakým sem jako řvoucí kojenec přišel.“
Kniha o márnosti. Ale nie o márnosti hlbokej, filozofickej, ale o ničomnosti, bezvýznamnosti a bezvýchodiskovosti o akej sa vlastne ani neoplatí hovoriť. Kniha, kde sa dážď leje po kýbľoch a blato čvachtá v rozpadnutých botách každého z hrdinov. Hrdinov? Práve toto je tá kniha, ktorá hrdinov ani nemá. Postavy – niekoľko pochybných škaredých, hlúpich, domýšľavých a večne ožratých pomätencov. Dalo by sa možno ešte rozprávať o nejakej diktatúre stojacej v pozadí, akomsi zvláštnom postapokalytpickom prostredí rozbahnenej maďarskej pusty či planých nádejách na nové začiatky. Ale načo, aj tak vlastne nič nemá význam... Ideálne čítanie do jesennej tmy a nečasu.
Když jsem se poprvé dověděl, že film Bély Tarra Satanské tango trvá 450 minut, nedokázal jsem si představit, o čem takový film může být. Pak se mi dostala do ruky předloha – kniha Lázla Krasznahorkaie. Přečetl jsem ji. Pořád mi nebylo jasné, jak je možné natočit podle této poměrně málo rozsáhlé knihy tak dlouhý film. Tak jsem si Satanské tango přečetl podruhé. Pomalu mi začalo svítat a ve chvíli, kdy jsem se pokusil o knize napsat poznámku, jsem to pochopil v plném rozsahu. Satanské tango je, přes svůj poměrně jednoduchý děj, kniha, ve které se skrývá mnoho vrstev. S malou nadsázkou bych mohl napsat, že popisem „o čem je“ a rozborem „co je pod povrchem“ by bylo možno popsat více stránek, než kolik jich popsal Lázlo Krasznahorkai. Upustil jsem tedy od pokusu vyhrábnou podstatu Satanského tanga tak jak na mě působí a jen jako malé přiblížení – opravdu velmi malé – se pokusím vyjádřit to co je na něm nápadné.
V krátkých popisech této knihy se většinou dovíme, že je to obraz zkázy, někdy „univerzální obraz zkázy“, někdy „obraz univerzální zkázy“. Oba výrazy jsou víceméně platné a neuděláme chyby, pokud tuto charakteristiku použijeme. Ale pokud si uvědomíme celý rozsah této zkázy a necháme na sebe působit její popis, začne před námi ožívat v každém detailu: špína, plíseň, připálený paprikáš, bláto, které se věčně lepí na boty, rozpadající se domy.
Ve obyvatelích osady, v těch ztracených existencích, se autor nepokouší najít ani náznak něčeho povznášejícího, nejsou to Hrabalovi hrdinové, ve kterých prosakuje lidskost i přes jejich ubohost a opilost. Naopak, je to agrese, pak otupělost a neklidný spánek s otevřenými ústy a odkapávající slinou.
A nejkrásnější a nejžádoucnější žena v celé osadě je vzápětí charakterizovaná jako „hloupá, tlustá, smrdutá, politá lacinou kolínskou“.
V té záplavě špíny a ubohosti zákonitě nemůže ani naděje na vysvobození přinést nic než zklamání a člověk si uvědomuje, jaké štěstí měli Vladimír a Estragon, že se Godota nedočkali.
Nemá smysl, abych dále zabředával do rozborů dalších aspektů Krasznahorkaiho díla. Jen si ještě neodpustím jednu poznámku nebo lépe řečeno drobnou otázku: je návrat Irimiáše a Petriny reálný, nebo to jen fantazie věčně opilého doktora?
Autorovy další knížky
| 2003 |  Satanské tango |
| 2008 | Od severu hora – Od jihu jezero – Od západu cesty – Od východu řeka |
| 2021 | Melanchólia vzdoru |
| 2024 |  Svet beží |
Díky uhrančivému a hypnotickému filmovému zpracování Satántanga jsem našel cestu i k autorovi knižní předlohy. A jsem opravdu vděčný, že se tak stalo. Bohužel u nás zatím vyšly jen dvě autorovy knihy a já pevně doufám, že se časem objeví i nějaká další.