Satanské verše
Salman Rushdie
Poté co letoun indických aerolinií na lince z Bombaje do Londýna exploduje při teroristickém útoku, řítí se indičtí herci Džibríl Farišta a Saládín Čamča spolu s troskami letadla k zasněženému anglickému pobřeží. Výbuch i pád z výšky téměř devíti kilometrů oba jako zázrakem přežijí, tím však jejich podivuhodný příběh nekončí. Překvapivá fyzická proměna, kterou oba projdou, i jejich další dramatické osudy ukazují, že byli vybráni, aby sehráli roli ve věčném zápasu mezi dobrem a zlem - ale kým vlastně? A na které straně kdo z nich stojí?... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2015 , PasekaOriginální název:
The Satanic Verses, 1988
více info...
Přidat komentář
Rok jsem se odhodlával k přečtení Satanských veršů. Nebál jsem se ani tak skutečnosti, že nad autorem je vyhlášena fatwa, jako spíše velkého rozsahu díla.
Před několika týdny jsem se konečně rozhodl knihu přečíst a vypůjčil jsem si první vydání z roku 1994.
Teď mé hodnocení. Sice rozhodně nelze popřít, že kniha je rouháním doslova prosáklá (Mohamed jako Muhamák, obecné zesměšování vzniku a šíření islámu, prostitutky se jmény Mohamedových manželek atd.). Dílo ovšem přesto něco do sebe má. Nicméně děj je velmi zdlouhavý, takže po určité době jsem se začal nudit. Proto dávám 3*.
Ze svého nadšení, že si přečtu jednu z nejkontroverznějších knih posledních desetiletí, jsem poměrně rychle vystřízlivěl. Jako první mě zarazilo, že kniha(Paseka, 2015) je vysázena jako by šlo o slabikář pro malé děti. Druhý šok přišel ihned po přečtení první stránky knihy. Tu jsem si pro jistotu přečetl třikrát, protože jsem nechtěl uvěřit tomu, co je tam napsané. Skoro mi to až připadalo, že jsou to nesouvisející věty náhodně pospojované do odstavců.
Po překousnutí prvních pár stránek mě nadšení z knihy už zcela opustilo. Stránek a odstavců, které jsem si přečetl vícekrát, postupem času jen přiývalo. Ani skripta matematiky na VŠ mi nedala tak zabrat.
Knihu jsem s velkým odporem po 3 týdnech vnitřních bojů dočetl. Dle mého názoru nejde o nejkontroverznější knihu posledních desetiletí, ale o nejpřeceňovanější knihu. Kdyby na autora nebyla vydána fatwa, sotva by si jí někdo všimnul.
Jistě, kniha je svými částmi rouhačská (muslim přecpávající se vepřovým, prostitutky se jmény Mahounových žen, floutek Džibríl diktující obsah Koránu ...), ale čekal jsem od toho trochu víc.
Přístě si dvakrát rozmyslím, jestli se pustím do čtení knih orientálních autorů pouze na základě marketingovému taháku jménem 'fatwa'.
Je možné, že to co napíšu je v knížce uvedené- v tom případě je můj příspěvek naprosto zbytečný, pokud tam neí, tak to může být zajímavé.
Ivan Hrbek (náš přední arabista, překladatel Koránu), kdesi psal, že ještě před vydáním fatwy proti Rushdiemu, asi půl roku před, vyšla v Iránu recenze na tuto knihu, ve smyslu, že je to hrozná kniha. Ale nikdo to tehdy neřešil. Kniha se stala známá až po pů roce, když byl Irán zabředlý ve vnitřích konfliktech a potřebovali obětního beránka- jak tu píše Thanyss.
Ke knize
Knihu jsem četl asi před dvěma lety, a ohromně jsem si ji užil, obrazy libozvučnost jazyka, prostě nádhera. Četl jsem v prvním českém, údajně "nekvalitním" překladu. Ten "kvalitní" český překlad jsem nečetl, ale přišlo mi to jako urážlivé vůči původnímu překladateli to použít jako reklamní tah.
Pro komplexnější pochopení knihy, bych doporučil přečíst předmluvu k Koránu od Ivana Hrbka, je to asi 80stránek, ve kterých popisuje historii vzniku Koránu, soudobou arabskou společnost...nebo první kapitoly z Tauerova (pro změnu překladatel Tisíce a jedné noci) Světu Islámu.
Kniha, kterou jsem měl tehdy půjčenou z knihovny byla v hrozném stavu, měl na sobě skvrny, které vypadaly jako šlápoty od bot, vždy se mi líbila (a děsila mě) představa, co za člověka to mohl udělat.
Přátelé, abych této knize mohla dát pět hvězdiček, to bych toho musela zatraceně víc vědět o Koránu a islámu vůbec. Kdybych dala pět hvězdiček, to bych si moc blahopřála k vlastní inteligenci.
Jinak to, že Džibríl se choval spíš jako Šajtán....a naopak, toho jsem si všimla. Proto čtyři hvězdičky.
Nebudu si nic nalhávat, než jsem se do Satanských veršů začetla a začala je chápat, připadala jsem si jako při procházce očistcem. Bylo to bláznivé a vířivé, ale postupně se mi odkryla úžasná freska několika příběhů, které se nenásilně prolínají. Ano, je to rouhačské, Rushdie se koránu nepokrytě vysmívá, předkládá čtenáři svou verzi vzniku kontroverzního náboženství, jež je pro zrozence západního světa dodnes plně nepochopitelné, ale že by to byl příběh hodný trestu smrti, to si nemyslím. Spíše mi přijde, že v roce 1989 potřeboval Chomejní nějakého obětního beránka, na kterého by se zaměřil vztek islamistů a Rushdie se svými Satanskými verši mu nahrál do karet.
Dost ale politiky, tu hoďte za hlavu, raději se soustřeďte na dvě lidské bytosti, které se po letecké katastrofě stávají živoucími obrazy anděla a ďábla a pak pochopíte, že dobro a zlo není jednoznačně dané a definované, jedno nemůže být bez druhého – i ďábel může mít ušlechtilé myšlenky a anděl se může ocitnout na pokraji nervového zhroucení.
Kdokoli se dostal dál než za prvních dvacet stránek, tomu musí být jasné, že ty masy požadující Rushdieho smrt tuhle knížku neviděly ani z rozjetého vlaku. Ne proto že by nebyla rouhačská (sekvence z bordelu, kde prostitutky nesou jména Mohamedových žen, je rouhačská přímo orgasmicky, zrovna tak otevřený výsměch vzniku Koránu), ale protože takhle surrealistická, symbolická a intelektuální próza zrovna čtivo pro masy není. Něco tak báječně nactiutrhačského a nekorektního by dneska už nikdo nevydal.
Ornamentální styl je trošku zvláštní pro evropského čtenáře, ale o to barvitější, když najde tu linii, umí ji sledovat a zároveň vnímat ornament jako celek, :o)
Autorovy další knížky
2009 | Děti půlnoci |
2015 | Satanské verše |
1990 | Hanba |
2018 | Zlatý dům |
2010 | Čarodějka z Florencie |
Přečetl jsem si hned zkraje první (anonymní) vydání a třebaže bylo hned po prvních stránkách jasné, že překlad je velmi chabý, knihu jsem (asi po necelém roce) opravdu dočetl, protože obsah je naprosto mimořádný. To rouhání a vše skandální je vlastně až druhým, ne-li třetím plánem celého díla, za rozhodující považuji, že je to možná i ojedinělé skutečně hluboké zamyšlení nad tím, co člověk opravdu je, za co je považován světem a co si sám přeje, aby byl. V tomto smyslu Rushdie sestoupil snad přímo k samotnému Aristotelovi a jeho teorii "přirozeného místa" věci, aby dokázal, že v případě člověka je "přirozené místo" naprosto nedosažitelná meta. Anebo by to šlo také charakterizovat jako konečně plné odhalení té těžce nefér hry, kterou s námi svět, osud, nebo bůh hraje. Člověk nese až příliš plnou odpovědnost za své činy, zatímco reálný svět kolem něj vlastně docela drze a hanebně zneužívá své převahy nad ním a neustále ho staví do absurdních a nepochopitelných situací. Takový je příběh dvou indických herců, kteří se zpočátku ani neznají a najednou se octnou v situaci, ve které není ani trochu jasné dokonce i to, jsou-li vůbec naživu, natož pak kde jsou a co vlastně jsou. Přestože jim osud, realita, nebo bůh (ani tohle není vůbec jasné) uštědří nekonečný řetěz naprosto smysl nedávajících proměn, zázraků a přesunů v čase, do samého konce se to nedovědí a čtenář samozřejmě také ne. Ouha, právě jsem prozradil celou závěrečnou pointu!