Sbohem, armádo!
Ernest Hemingway
https://www.databazeknih.cz/img/books/12_/129869/mid_sbohem-armado-2wl-129869.jpg
4
1233
1233
Ernest Hemingway zde popsal své válečné zkušenosti. Je to autobiografický román. Protiválečný román, ve kterém se prolínají hrůzy první světové války s tragickým příběhem lásky italského dobrovolníka a anglické ošetřovatelky.
Literatura světová Romány Válečné
Vydáno: 1999 , Knižní klubOriginální název:
A Farewell to Arms, 1929
více info...
Přidat komentář
Bylo by mi hloupé Hemingwayův román popsat suše a neplasticky jako protiválečný. Bezpochyby je válka zvěrstvo a velký zločin páchaný člověku člověkem – to líčí nejen kniha Sbohem, armádo! ale i spousty dalších, avšak i přes to nemůžu být spokojený s označením protiválečný. To označení se mi nikdy nelíbilo. Příliš jasně předem definuje, jaký by ten či onen román měl být, jaká v něm bude vládnout nálada a jaké pohnutky k jeho napsání vedly.
Ano, Sbohem, armádo! popisuje všechny ty hrůzy, pokřivené lidské osudy, škody a promarněné životy, ale to dokáží i učebnice dějepisu nebo třeba počty mrtvých v statistikách. Proto neupírejme románu kvality již nevhodným označením a nesnižujme jeho estetickou funkci na obyčejnou antimilitaristickou proklamaci.
Hemingwayův román je bezpochyby ovlivněný existencionalistickým myšlením. Veškerá vůle k životu je nakonec stejně odměněna pouze tragickým koncem. Jednou umřeme, jednou umřou naši blízcí a co nám potom zbude.
Citace:
„Svět zlomí každého, a mnoho jich je pak silných tam, kde je zlomil. A ty, které zlomit nejde, ty zabije. Zabije ty velmi dobré a ty velmi jemné a ty velmi statečné, jednoho jako druhého. Jestli nepatříte mezi žádné z nich, můžete se spolehnout, že vás zabije taky, ale nebude na to nijak zvlášť spěchat.“
Po prvních sto stranách Sbohem, armádo! jsem byl rozhodnutý dát knize jednu, maximálně dvě hvězdičky. Nečekal jsem, že nejčastěji používaným slovem první třetiny knihy bude "miláčku". Catherine je postava neuvěřitelně naivní a infantilní, nad jejími promluvami jsem často jen kroutil hlavou a otáčel oči v sloup.
Po první třetině se mi ale kniha začala líbit a ke konci druhé třetiny jsem z ní už byl nadšený. Obecně, dění na frontě bývá zpravidla zajímavější než dění v zázemí, ale i epizody v Miláně nebo ve Strese stály za to. Možná jsem se s Hemingwayem víc sžil a naladil se na jeho vlnu.
Poslední třetina byla taková Hemingwayova emocionální horská dráha, na které čtenáře svezl z euforie nad zmizením z nesmyslné a zbytečné války, přes harmonický život, až do závěru, který ve svém důsledku není v individuálním měřítku o nic lepší, než hrůzy války.
Hned od začátku jsem kroutil hlavou nad tím, jak se někdo může dát jako dobrovolník k italské (!!) armádě, i když na to možná pohlížím prizmatem výkonu italské armády ve třicátých a čtyřicátých letech 20. století. Hezky to vystihla Catherine (ke které jsem jinak žádné velké sympatie neměl): "Miláčku, prosím tě, buď rozumný. Nedezertoval jsi z armády. Je to jen italská armáda."
Protože jsem zavřené knihovny, začala jsem číst knihy z mé knihovny, které mi někdo někdy daroval. Na škole jsem literatuře asi chyběla nebo si nepamatuji žádné podrobnosti o této knize. Domnívala jsem se, podle názvu, že to bude něco hodně o válce.
Byla jsem překvapena (zatím nevím, jestli pozitivně, to mi ještě musí dojít), že to je spíš takový trochu tragický dámský románek.
Také mě překvapil autorův styl, díky kterému nevím, jestli se k němu ještě vrátím nebo ho naopak vyhledám, že se mi po něm bude stýskat. Část kniha napsaná jedním dechem v přímých řečech o "ničem" a část knihy popisující relativně zdlouhavě události a situace.
Už ti "padá listí." Už tě odzbrojili, ale... bílá vedle černé, v jedné řadě. Černá bílou objímá. Umíráček klávesnice míru hraje. Ztracená blízkost tebe dojímá.
Příjemná změna po zklamání z "Komu zvoní hrana". Nechal jsem se úplně unést příběhem a vcítil jsem se do problémů hlavní postavy, který mi byl něčím blízký. Slzička na konci ukápla
Bohužel mi moc nesedly některé pasáže s Catherine, ale jinak se to četlo krásně (navzdory těžkosti děje). Nejvíc jsem si užívala pasáže z fronty.
,,Cizí národ nemůže z lidí udělat vojáky," řekl Manera. ,,V první bitvě všichni utečou." ,,Jako Češi."
Knihu jsem se snažila číst už na gymnáziu, ale odložila jsem ji a raději se vrhla na Remarqua. Nicméně po letech jsem se rozhodla pro druhý pokus. V prvních kapitolách jsem opět měla chuť knihu odložit, ale vytrvala jsem a dočetla ji. Bohužel pokračování nebylo lepší než začátek. Děj se vlekl, rozhovory byly opravdu divné - hlavně všechny, které byly s Catherine, která mi zde připadala jako desetileté dítě. Navíc autorův styl psaní mi od začátku nesedl a dlouho trvalo, než jsem si na něj zvykla. Nemůžu ale říct, že to bylo úplně špatné. Četla jsem i horší knihy. Nicméně dočíst tuto knihu trvalo věčnost. Mám jedinou jistotou, že se k ní už nikdy nevrátím. A pravděpodobně ani nic jiného od Hemingwaye nebudu zkoušet číst, bez ohledu na to, jak je to slavný autor.
Je to sice smutné, ale krásné. Láska umístěna do prostředí války vytváří zvláštní kontrast.
Smutný román o lásce vzniklé uprostřed války. Klasický Hemingway, krásné dílo.
Krok do neznáma sa mi v tomto prípade nevyplatil. Chcela som klasiku a tak som siahla po tejto.
Príbeh z vojnového obdobia, v ktorom je veľa pre mňa nudných dlhosiahlych opisov. Dej sa rozbiehal pomaly, zo začiatku sa točil dookola o tom istom.
Asi v tretine knihy sa konečne začalo niečo diať - zranenie, láska, útek...
Kniha končí tragicky - “nečakane”.
Knihu jsem četla k povinné četbě po knize Na západní frontě klid ... a v tom byl asi ten největší problém ... čekala jsem akci, napětí, pocit sounáležitosti s postavami ... tento příběh byl na mě moc romantický a přeslazený.
Ani nevím, jak tohle dílo ohodnotit. Četlo se to sice snadno, ale dialogy byly spíše k smíchu, postavy úplně bez charakteru, u čtení jsem často usínala... velké zklamání.
Taky mám výhradu k výtisku z roku 1965, kde se vyskytovalo více chyb, než je zdrávo - často chyběla interpuknce, někdy písmeno, taky jsem narazila na chybějící uvozovky, či na malé písmeno na začátku věty. (Což nezahrnuji do hodnocení, neboť chápu, že to nemá co dočinění se samotným příběhem).
Sbohem, armádo jsem četla již před delší dobou, ale pořád na tuto knihu mám moc příjemné vzpomínky. Bavily mne ty postavy, dějově to bylo děsně smutné, ale přesto tak krásné a tak dojemné. Užila jsem si to a určitě se k této knize ještě někdy vrátím. :)
Na této knize je zvláštní to, že se hlavní hrdina "motal" kolem zásadních situací své doby, ale ze všeho je cítit ta marnost bytí, to zrnko písku v písečné duně a to se mi líbí. Být ve válce neznamená jen válčit a nachomýtat se u všeho co se kde stane, člověk prostě žije svůj život i přes ty hrůzy o kterých kolikrát jen čte a snaží se žít a přežít. Je vidět, jakou sílu má láska, jak umí osvobozovat a posouvat lidi jinam. Je vidět, že i armádě jde dát sbohem a prchnout a nechat vše za sebou a být šťastný, ale jedné věci člověk stejně neuteče i kdyby se schoval nevím kam a dožene ho a o to víc to potom bolí ...
Autorovy další knížky
| 2015 |  Stařec a moře |
| 1974 |  Sbohem, armádo |
| 1966 | Pohyblivý svátek |
| 2016 | Komu zvoní hrana |
| 1985 | Fiesta / Stařec a moře |
Srdcová záležitost. Vybrala jsem si ji jako jednu z mnoha knih z povinné literatury na SŠ a vůbec nelituji. Jako jediná ze všech knížek mě opravdu zasáhla a zanechala ve mně emoce. Má krásný příběh, avšak smutný konec.