Scény z venkovského života
Amos Klausner
Znepokojivý portrét izraelské venkovské komunity, který předkládá ve své poslední knize světoznámý izraelský prozaik, se vetře čtenáři pod kůži hned v prvním příběhu podivné návštěvy u místního rodáka Arjeho Celnika. Kdo je muž, který Arjeho přesvědčuje, že se má zbavit své staré matky a dům výhodně prodat? Jaký původ mají záhadné zvuky ozývající se zpod domu bývalého politika Kedema? A kam zmizela starostova manželka poté, co manželovi zanechala vzkaz, aby se o ni nebál? Cyklus místem i postavami propojených povídek upoutá výstižným obrazem lidské samoty a nejistoty, traumat dnešní izraelské společnosti i mistrně navozenou atmosférou.... celý text
Literatura světová Povídky
Vydáno: 2013 , PasekaOriginální název:
Tmunot me-chajej ha-kfar, 2009
více info...
Přidat komentář
Už dlouho jsem se u knihy necítila tak nekomfortně. S každou další povídkou jsem užuž chtěla knihu odložit, ale něco mě vždycky donutilo číst dál. A nelituji, byl to zajímavý čtenářský zážitek.
Vida kam mě čtenářská výzva zavála :-) Sbírka povídek z izraelského venkova vykresluje na pozadí jednoduchých příběhů několik svérázných charakterů obyvatel jedné vesnice, spolu s celkovou atmosférou své doby. Autorův styl je taky svérázný, hraje si s jazykem a své povídky nechává zásadně jakoby neukončené. Dílko mi svou strukturou připomnělo Povídky malostranské, úplně si dovedu představit, jak ho děti ve škole rozebírají a nacházejí v něm další významy.
Povídky ze života jedné židovské vesnice mají velmi sugestivní atmosféru s náznakem tajemna. Prostředí vesnice a jednotlivé postavy jsou vylíčeny tak barvitě, že čtenář získá dojem, že to místo a všechny ty lidičky důvěrně zná.
Hlásím se jako překladatelka knížky s vysvětlením stran té poslední povídky. I mně přišla zvláštní a úplně jiná než ostatní v knize. Když jsem se na ni Amose Oze ptala, říkal mi, že se mu prostě zdála a že tam celý ten sen přepsal tak, jak si ho pamatoval. Prý si nemohl pomoct a musel ji tam dát. :)
Nikdy jsem nic podobného nečetla. Čtete a jste tam v té vesnici, cítíte vůně i pachy, cítíte vítr, déšť, horko. Příběhy zdánlivě všední, někdy hororové. Většinou nedopadnou nijak a o to větší je prostor pro vaši fantazii. Jen z poslední povídky jsem na rozpacích, její zařazení jsem nepochopila. Někdy se ke knize vrátím, protože postavy z příběhů se objevují v dalších povídkách a já si špatně pamatuji ta hebrejská jména. Třeba tam najdu pointu předchozího příběhu.
Mistrně napsané povídky, které svou tajemností, nejednoznačností a neukončeností jitří čtenářovu fantazii. Všechny (až na poslední, která je hodně specifická) se odehrávají v izraelské vesnici Tel Ilan. Postavy přecházejí z jednoho příběhu do druhého, všechny se znají a setkávají. Žijí své obyčejné a navenek nudné životy, které ale skrývají své třinácté komnaty plné traumat a existenciálních úzkostí. Povídky rozhodně překračují realitu izraelského venkova a lze v nich vidět obecné lidské vlastnosti, zklamání, strach, bolesti, noční můry, pocit osamocení a odcizení. Sice se nedozvíme, co se odehrávalo jen v mysli postav a jak to bylo ve skutečnosti, ani nezjistíme, jak to všechno dopadlo, ale ta úžasně vykreslená atmosféra ve čtenáři ještě dlouho zůstane.
Oz je pravdivý. Člověk mu věří. Tak prostě běží život... Se svými složitostmi, záhadami.
A zároveň má Oz odvahu říkat věci, které se jeho čtenářům asi nečtou lehce: "Oni nás přece nenávidí. Všichni. Copak mohou jinak? Být na jejich místě, taky bych nás nenáviděl. A vlastně nejen na jejich místě. Nenávidím nás, i když na jejich místě nejsem. Stačí se na nás chvilku dívat zvenčí, a hned je jasné, že si zasluhujeme nenávist a pohrdání. A možná trochu soucitu, toho se nám ale nedostane od Arabů. Vždyť oni si zaslouží všechen soucit, co ho na světě je." (str. 43)
Pěkné a příjemné čtení, ale popravdě příběhy mi z paměti brzy vyprchaly a zůstala jen atmosféra rozpálených izraelských uliček a scéna, kdy neznámý návštěvník nakonec po kafkovsku přilehne k paní domácí pod peřinu a dům se ponoří do ticha. Bylo to tak?
Izraelská vesnice Tel Ilan žije poklidným životem, nic se zde neděj, ani místní drbny nemají o čem povídat a musí si vymýšlet. Ale to je jenom zdání. Odehrávají se zde rodinné tragédie, rozvíjí se příběhy o kterých se nemluví, postupně se odkrývá minulost obyčejných obyvatel. A to vše v klidu, nesnesitelném horku a v tichosti domovů a zahrad.
Napsat dobré povídky je umění, povídka musí mít děj, musí gradovat a končit pointou. To vše na několika stránkách. Amos Oz je mistr povídek. Ovšem tyto jeho povídky nekončí. Jako když utne a rozuzlení žádné. O to více vás napíná jak to bude dál. A dopátráme se vůbec konce???
Velice zajímavá kniha.
Neskutečně nádherné, spíše melancholické vyprávění z dnešní izraelské vesnice o jejich obyvatelích. Jednotlivé příběhy, nebo spíše scény, jsou okrajově propojené, ale každá má svůj vlastní děj. Děj, který ale jakoby neměl začátek, a vlastně nikdy nemá konec.
Štítky knihy
Židé povídky venkov Izrael venkovské povídky izraelská literatura
Část díla
- Čekání 2009
- Cizí lidé 2009
- Dědicové 2009
- Kdesi daleko v jiné době 2009
- Kopání 2009
Autorovy další knížky
2009 | Příběh o lásce a tmě |
2010 | Černá skříňka |
2017 | Jidáš |
2019 | Mezi svými |
2013 | Scény z venkovského života |
Někomu třeba absence pointy vadí, já to mám takhle rád. Činí to povídky ještě uvěřitelnějšími. Atmosféra venkova vystižena výtečně.