Scherzo capriccioso
Josef Škvorecký
Historický román Josefa Škvoreckého Scherzo capriccioso, který poprvé vyšel v Torontu v roce 1984, znamenal v autorově tvorbě překvapivý obrat. Několik let věnoval autor pátrání po autentických stopách, které zanechal český skladatel Antonín Dvořák ve vzpomínkách lidí, s nimiž se setkal během svého působení na newyorské Národní konzervatoři v letech 1892–1895. Na základě archivního bádání i setkání s posledními pamětníky pak Škvorecký vystavěl nejen literární portrét geniálního tvůrce, ale také působivý obraz americké společnosti konce devatenáctého století.... celý text
Přidat komentář
Vypadá to, že pan Škvorecký se pár let po emigraci podíval sám na sebe a viděl, že je osudově a doživotně přistěhovalcem. A tak napsal román ne zrovna o sobě, ale o českých přistěhovalcích. Jak se s tím vypořádali v devatenáctém století, kdy jich bylo nejvíc a neměli to vůbec lehké. A tohle je jedna linie románu. Druhá linie je o Dvořákovi a hlavně o tom, jak on prožíval Ameriku a jak Amerika tenkrát prožívala Dvořáka. Pan Škvorecký miloval hudbu a asi se v ní taky vyznal. Jedna kapitola románu je dokonale muzikologická, takže jsem jí nerozuměl.
Autor zvolil módní způsob psaní, v každé epizodě míchá prostý děj s líčením vzpomínek a představ jednajících osob, a k tomu ještě epizody nejsou seřazeny chronologicky, ale přeházeně jako když se rozdávají karty. Trochu jako by mi z toho vyčnívala prázdná manýra. Knihu zachraňují silně emotivní scény z prožívání hudby i osobních osudů, a samozřejmě Škvoreckého všudypřítomná jazyková virtuozita, ať jde o češtinu nebo angličtinu.
Tuhle knížku bych si sama od sebe určitě nepřečetla, ale doporučil mi ji brácha. Některé kapitoly se četly hůř a moc zábavné mi nepřišly, celkově ale nakonec hodnotím kladně. Bylo zajímavé a úsměvné se o historii A. Dvořáka a jeho doby dozvědět víc (byť řada věcí bude fabulace, nejde o literaturu faktu), než co si pamatuju z hodin hudební nauky na ZŠ :)
Jako kniha na jedničku, ale překvapila mě znalost jazzu některých postav. Jsem si jako říkal, wtf?
Možná trochu netypická kniha pro J. Škvoreckého, ale rozhodně pozoruhodná. Zase jednou se setkáváme s jeho životní láskou: muzikou, tentokrát v jiné podobě. Nesmírně čtivě sepsané historky ze života jednoho z největších klasiků české hudby mě nadchly. A příběh o soudním přelíčení, během něhož A. Dvořák a jeho kumpáni vypili celý předmět doličný (sud piva) - následně nemohli být souzeni - mě fakt dostal.
Dočetla jsem. Úžasné. A pak jsem si přisedla na lavičku k panu Škvoreckému (lavička se nachází na náměstí v Náchodě u kostela svatého Vavřince) a poděkovala mu za tu kaskádu hudebních příběhů, kde se mu podařilo vykreslit skladatele v barvách intimních, veselých i vznešených z té "druhé strany", prostřednictvím těch, s kterými žil, s kterými pracoval a tvořil a také těch, kteří s ním přišli do styku náhodně, ti všichni nesli v sobě otisk jeho osobnosti, byl jejich Dvořáčkem, Boraxem, jejich Divorceshakem.
Speciálně pro mne je určena historka, jak spillvillští chtěli postavit svatostánek (osm hospod už měli) a vzorem měl být kostel svaté Barbory v Kutné Hoře, což je roztomilé, protože kolem ní denně chodím. (Ale projekt moc nedodrželi...)
Teprve Josef Škvorecký nám v této knize odhalil pravdu o tom, proč bývalý stalinistický ministr školství a osvěty Zdeněk Nejedlý nenáviděl Antonína Dvořáka. V 50-tých létech preferoval pouze Bedřicha Smetanu (obdobně v literatuře uškodil i A.Jiráskovi). Mladej Nejedlý pálil za dcerou Mistra Dvořáka a ten mu to velice rychle zatrhnul ! A nastalo to, co známe ze současné doby: starej dědek, pln nenávisti, zloby a žluče se chtěl pomstít. Podařilo se mu na krátkou dobu vymazat z osnov mimo A.Dvořáka celou řadu dalších, třeba K.Čapka. Díky pane Josefe Škvorecký !
Štítky knihy
hudba životopisné, biografické romány česká hudba klasická hudba Antonín Dvořák, 1841-1904 historické romány hudební skladatelé
Autorovy další knížky
1964 | Zbabělci |
1990 | Prima sezóna |
1990 | Tankový prapor |
1991 | Mirákl |
1965 | Legenda Emöke |
Ne, už nikdy víc. Stejně jako knihy od pana Hrabala, nečetlo se mi to dobře.