Schody zarostlé břečťanem
Elizabeth Bowen
https://www.databazeknih.cz/img/books/89_/89446/bmid_schody-zarostle-brectanem-BQl-89446.jpg
4
8
8
Dvanáct čechovovsky laděných povídek a novel anglické autorky irského původu, inspirovaných válečnými hrůzami i poklidnou atmosférou venkovských sídel, překypuje zjitřenou senzibilitou i břitkou ironií. Vystupují v nich vedle dospělých i děti, jejichž bezprostřední vnímavost je spisovatelce blízká (Pláč, marný pláč), a v neposlední době i neživé věci, které podněcují prozaičku k bizarním příběhům (Strach má velké oči).... celý text
Přidat komentář
Tato autorka bývá stylem svého psaní, nebo spíše vypravěčským stylem, přirovnávána k Jane Austenové a po přečtení jejích povídek tomuto tvrzení dávám za pravdu. Alespoň částečně. Samozřejmě že styl povídek není úplně totožný s romány Austenové, ale jistá podobnost se tam přece jen najít dá. Povídky se odehrávají často v období třicátých let minulého století, některé se odehrávají za války. Prostředí povídek je různorodé – válkou zničený Londýn, anglický venkov, byty válkou zchudlých lidí, domy bohatých vrstev ze zašlých časů atp. Postavy jsou zvláštní, nevzbuzují výrazné emoce, ani odpor ani sympatie. Lidé válkou stižení často přežívají ze dne na den, ženy jsou rozmarné a lehkomyslné, protože nic nemá vlastně cenu a kdoví, jak dlouhý bude jejich život. Muži jsou zádumčiví, objevuje se u nich občas střet se zákonem nebo sklon k příživnictví. Téma povídek je různé, ale všechny se zaměřují především na rozpoložení postav, některé mají lehký nádech hrůzy, či jsou s náznakem detektivky, jiné jsou trošku psychologické či se sklonem k romantice – ale ta není vůbec přeslazená, spíš jen zaznamenaná v nepatrných náznacích. Přesto občas mi u povídek něco chybělo, i když nebyly špatné, některé končily moc brzy, jiné zase mohly mít lépe propracovanou pointu atp.
Štítky knihy
Část díla
- Démonický milenec 1941
- Jako bych tě slyšela
- Pláč, marný pláč
- Podívej, těch růží 1941
- Procházka v lese
Příjemné povídky, které osobitým způsobem jemně přenáší čtenáře do válečné Anglie k háčkovaným ubrusům, čajovým dýchánkům, ale i propracovaným postavám a dobře vystavěným zápletkám. Jednotlivé povídky, které propojuje autorčin osobitý styl a postavy se objevují, aby následně zmizely a tím vytvořily prostor novým. Zanechávají však v čtenáři svůj otisk, který mu v mysli vyvstane při pohledu na (na první pohled) obyčejný kout zarostlý břečťanem nebo během tichého večera prosyceného vůní posekané trávy a chomáči mlhy. Onen prchavý pocit z krásné literatury se v tu chvíli opět zhmotní a člověk dostává chuť si znovu do této úzké knížky znovu začít na zapadajícím sluncem ozářené terase.