Schody zarostlé břečťanem

08.06.2013

Tato autorka bývá stylem svého psaní, nebo spíše vypravěčským stylem, přirovnávána k Jane Austenové a po přečtení jejích povídek tomuto tvrzení dávám za pravdu. Alespoň částečně. Samozřejmě že styl povídek není úplně totožný s romány Austenové, ale jistá podobnost se tam přece jen najít dá. Povídky se odehrávají často v období třicátých let minulého století, některé se odehrávají za války. Prostředí povídek je různorodé – válkou zničený Londýn, anglický venkov, byty válkou zchudlých lidí, domy bohatých vrstev ze zašlých časů atp. Postavy jsou zvláštní, nevzbuzují výrazné emoce, ani odpor ani sympatie. Lidé válkou stižení často přežívají ze dne na den, ženy jsou rozmarné a lehkomyslné, protože nic nemá vlastně cenu a kdoví, jak dlouhý bude jejich život. Muži jsou zádumčiví, objevuje se u nich občas střet se zákonem nebo sklon k příživnictví. Téma povídek je různé, ale všechny se zaměřují především na rozpoložení postav, některé mají lehký nádech hrůzy, či jsou s náznakem detektivky, jiné jsou trošku psychologické či se sklonem k romantice – ale ta není vůbec přeslazená, spíš jen zaznamenaná v nepatrných náznacích. Přesto občas mi u povídek něco chybělo, i když nebyly špatné, některé končily moc brzy, jiné zase mohly mít lépe propracovanou pointu atp.