Schýlené tělo

18.01.2024

S Dominikem Melicharem jsem se před lety setkal a vím, že je to člověk, který žije literaturou a pro literaturu, respektive minimálně v té době to tak bylo. Psal kritiky, vedl literární rubriku, pracoval jako redaktor, bádal v oblasti literární teorie a – jak jsem s odstupem let zjistil – tvořil i básnicky. Sbírku jsem si teď přečetl už podruhé (ale narovinu přiznávám: z prvního čtení ve mně zůstal jen obecný pocit lexikální bravury, mnohdy až slovní ekvilibristiky), protože se chystám ne jeho Mizanscény, jež mi naopak doposud unikaly.

Musím přiznat, že po druhém čtení se mi Schýlené tělo jeví jako lepší sbírka, než se mi zdálo původně. Pominu-li možnost (bezesporu právoplatnou) číst ji pro opojnou radost ze slov a potenciálu českého jazyka, knížka vyniká pozoruhodnou koncepcí (jež ovšem není bezezbytku dopracovaná, spíš jako by ji tam autor narouboval ex post a až příliš zvenčí), hravostí v mnoha podobách a určitým básnickým chameleonstvím (v dobrém slova smyslu) – tj. autorovou schopností psát v různých polohách a cítit se v nich zpravidla bezpečně, takřka doma. Mnohé z toho je sice – jak naznačeno – na různý způsob virtuózní, leckdy snad i v dílčí míře nějak zajímavé, ale celkově málo působivé. Tím básně tohoto typu nechci zcela zatracovat: snad je za nimi jakýsi autorův zážitek, prožitek, imprese či nápad, které pro něj mají svůj význam, ale ke mně to nepromlouvá. V první skladbě se opakuje aliteračně efektní obraz „mraveniště moudrosti“, v souvislosti s čímž mě napadlo, že celá sbírka je takovým mraveništěm – postupů a jazykových řešení. Některé uličky jsou plodné, vedou do nitra, ke královně, a jiné jsou slepé, prázdné.

Za nejzdařilejší čísla pokládám z prvního oddílu (Vykročení) básně oni, zahrada sv. františka, doma, tátovi; z druhého (Vybídnutí) vernisáž, přítomnost, signum diabolicum a schýlené tělo; ze třetího (Vyjádření) geppetto a vzpomínám; ze čtvrtého (Vyskočení) pak texty vlastní sníh a nahý. Povedený je i Epilog. A v podstatě by mi stačilo, kdyby sbírka obsahovala jen tyto básně plus řekněme čtyři pět dalších, u nichž jsem váhal, zda je taky nevypíchnout. Jako ukázku uvedu poslední báseň, nepočítám-li tedy onen (kraťoučký) Epilog.

nahý

sebral jsem cikánce karty
a rybáři prut
ukrad jsem všem telefony
přístupová hesla peníze
hráčům a básníkům
jsem odcizil jejich nicky
diogénovi sud
ukryl jsem u sebe
úplně všechny knihy
spálil jsem patenty
mocným sebral jsem hlas
nemocným naději
z jazyka smazal jsem zájmena
bohu poťouchle šlohnul jsem čas
a teď jsou všichni nazí
jako já

26.10.2023

Píše-li se v epilogu "jsem ochoten opsat všechna slova", prozrazuje na sebe autor, v čem je nejsilnější. A to je enumerace. Už v úvodní básni se buduje působivé theatrum mundi z drobnych obrazů, které se za sebe řadí bez ladu a skladu, ale dávají dohromady uchopitelný celek pochroumaného světa.
Práce s jazykem je uvědomělý, v básních není slovní vata, práce s figurami a vrstvami jazyka (např. vulgarismy) je funkční.
Navzdory Melicharově řemeslné zdatnosti je dojem z konkrétní básně málokdy tak silný, aby mi jako čtenáři utkvěl. Čtení mě tak sice baví, ale nejsem schopen sledovat žádnou linku napříč sbírkou. Nevidím žádné dominantní téma a název sbírky a jednotlivých oddílů tak pro mě zůstávají záhadné.
Nejsilnější básně se ojjeví v oddíle Vyjádření, kde se enumerativní pásmo obrací apostrofou k postavě s mýtickým jménem (geppetto, erató, svatý Martin), ale v důvěrném vztahu. Rozehrává se osobní drama s vnitřními pnutími, které se někoho osobně týká, o něco se hraje - a skvěle to funguje. Pokud autor dříve zmínil Blatného Terrestris, je nyní jasné proč.
Celkově: stojí za čtení, působivost kolísavá, ale občas klenot.