Přidat komentář
09.07.2019
Žensky jemná, sebevědomá, přirozená erotika zachycená ve verších Nataši Černé obdivuhodně souzní s ilustracemi Františka Pašingra. A nepostrádá vtip. Hadí plémě: „Jsem středem všech svých podob, umanutá, pazourkem v skalní stěně vyklenutá do tvaru luku svíraného v pěsti, tětiva věčné pochybnosti, v Římě mě předhodili lvům a někde v temném středověku ohněm mne zbavovali dechu a vplétali mě do kola, dnes jsem jen pěkná potvora.“
1
Sebejisté a vyzrálé verše, působící naprosto samozřejmým dojmem. S nadhledem a jemným humorem, bez patosu a přehnané melancholie, a navíc nesmírně hravě a laskavě vykreslené vztahové peripetie. Rýmy působí nenásilně a vynořují se jakoby nic. Celá sbírka je lehká a jemná a navíc formálně dokonalá. Nehledejte v ní ale hluboké básnické metafyzično. Básně jsou naopak příjemně oddychové a uvolněné. Oceňuju také jejich úspornost - schopnost nebrebentit, ale soustředit se pouze na to podstatné: Jsem šedou eminencí/tvého vrcholení/a nepředstírej, prosím/že tomu tak není./I když ta jiná tě/do závratě žene/všechny tvé reakce/jsou u mě naučené. Nataša Černá má svůj osobitý styl básnění. To není běžné.