Šebestián ve snu (140 básní)
Georg Trakl
Výbor z poezie předčasně zemřelého rakouského básníka (1887–1914), významného představitele raného expresionismu. V jeho originálních verších se ozývá hluboká melancholie, smutek ze života a nostalgie, ale zároveň také hluboké soucítění s člověkem a jeho údělem. Trakl je příslušníkem generace, která se musela vyrovnat s traumatizujícím zážitkem 1. světové války a jeho poezie citově vrcholí právě v básních, psaných na haličské frontě. Jeho tvorba významně ovlivnila českou poválečnou básnickou generaci.... celý text
Literatura světová Poezie
Vydáno: 1995 , Arca JiMfaOriginální název:
Sebastian im Traum, 1915
více info...
Přidat komentář
U Georga Trakla můžeme být pyšní na řadu věcí – na pověstné české zřece mezi překladateli a nakladateli, kteří nám Trakla zprostředkovali dávno před tím, než se o něm dozvěděl zbytek světa; na různá vydání jeho díla, od Reynka přes L. Kunderu a skvělé (myslím, že ale bohužel málo známé) překlady Ivana Wernische, až po nejnovější počin od Radka Malého; na inspiraci českých umělců jeho dílem (viz. knihu Radka Malého Spásná trhlina) – jednoho autora hry o Traklovi, velkého M. H., mám dokonce tu čest znát osobně, a tak dále.
Pokud byste se s tímto básníkem rádi seznámili (Trakl měl, mimo jiného, onu fascinující schopnost, jíž je synestesie), Šebestiána ve snu lze doporučit možná nejvíce: tradičně skvělý překlad L. K. je oproti jeho dřívějšímu odeonskému vydání opraven a doplněn dle kritického vydání originálu, obsahuje – opět typicky pro L. Kunderu – inciační doslov a mnoho, mnoho faktografických materiálů; v obrazové příloze pak naleznete mnoho fotek a také díla českých výtvarníků Traklem inspirovaná. Ukázku, Traklovu báseň, dám do samostatného komentáře.
Štítky knihy
rakouská literatura expresionismus antologie poezie
Autorovy další knížky
| 1995 |  Šebestián ve snu (140 básní) |
| 1995 | Básně |
| 2005 |  Podzimní duše |
| 1965 | Básně |
| 2017 | Prokletí básníci německé poezie |
KLID A MLČENÍ
Pastýři pohřbili slunce v lysém lese.
Rybář vytáhl
v žíněné síti z mrznoucího rybníka lunu.
V modrém křišťálu
bydlí bledý člověk s tváří opřenou o svoje hvězdy;
anebo sklání hlavu v purpurovém spánku.
Vždy však toho, jenž hledí, dojímá
černý tah ptáků, svatost blankytných květů,
vždy myslí blízké ticho na věci zasuté, na zhaslé anděly.
Opět se smráká čelo v měsíčném kamení;
sestra, zářivý jinoch,
zjevuje se v jeseni a v černém tlení.