Sebevražda v nacistickém Německu
Christian Goeschel
https://www.databazeknih.cz/img/books/46_/468860/bmid_sebevrazda-v-nacistickem-nemecku-Wzl-468860.jpg
4
4
4
Konec třetí říše na jaře 1945 se vyznačoval nebývalým množstvím sebevražd. Hitler, Goebbels, Bormann, Himmler a později Göring – ti všichni spáchali sebevraždu. Jejich smrt představuje jen vrchol epidemie dobrovolných smrtí a je rovněž dokladem zvláštní sebedestruktivnosti Třetí říše a hloubky nacistického fanatismu. Na základě studia dříve nevyužitých archivních pramenů kniha zkoumá sebevraždy nacistů i obyčejných lidí v letech 1918–1945 včetně hromadných sebevražd německých Židů v době holokaustu. Ukazuje, jak počty sebevražd v různých skupinách obyvatel – ať stoupenců, odpůrců, nebo obětí režimu – reagovaly na kontext doby. Kniha rovněž rozebírá proměny individuálních a společenských reakcí na sebevraždu od Výmarské republiky až do období po 2. světové válce.... celý text
Literatura světová Literatura naučná Historie
Vydáno: 2021 , AcademiaOriginální název:
Suicide in Nazi Germany, 2009
více info...
Přidat komentář
Sebevražda v nacistickém Německu
Výborně, pečlivě a precizně sepsaná práce na téma sebevraždy v nacistickém Německu, ke které jsem se chystala již dlouho a konečně jsem měla možnost si ji přečíst. Jedná se (navzdory) tématu o velmi čtivě napsanou odbornou monografii, pokud se zajímáte o období nacismu a vše, co je s tím spojeno. Kniha je velmi dobře strukturována a rozdělena na čtyři hlavní části - sebevraždy v období výmarské republiky, které sloužily nacistům a komunistům ke svalování viny na novou vládu a uspořádání Německa po první světové válce, neboť sebevrahy k jejich činům dohnala hlavně ekonomické strádání, nezaměstnanost a tím pádem bezvýchodnost jejich situace. Na to navazuje část o sebevraždách v období nacistické vlády (od r. 1933 do r. 1939, tedy do začátku války), kdy nacistická doktrína de facto zakazovala sebevraždy, neboť jedinec nepatří sobě, nýbrž Volku (tedy národu) a holedbala se ve společnosti tím, že se sebevraždy podařilo vymýtit, protože už k nim není důvod (všichni mají práci a Německu se daří). Samozřejmě k sebevraždám docházelo stále a jednalo se hlavně o sebevraždy politických odpůrců, či vraždy z řad příslušníků SS, kteří tyto politické oponenty vraždili a posléze to bylo označeno za sebevraždu. Samostatnou kapitolou jsou samozřejmě sebevraždy německých Židů, kteří tak měli jedinou možnost, jak vlastně rozhodovat o svém životě a smrti, neboť smrt jim hrozila tak či tak (většinou spáchali sebevraždu v momentě, kdy jim přišel příkaz k deportaci). Sebevražda tak pro ně představovala důstojný odchod ze života. Autor v této souvislosti také zmiňuje důležitý poznatek, a sice, že k sebevraždám Židů v koncentračních táborech takřka nedocházelo, jelikož k tomu lidé buď neměli prostředky, nebo se pokusili zabít vběhnutím do drátů, což byl dost nejistý způsob smrti, za který je mohlo stihnout kruté umučení a také fakt, že lidé v krutých, životu ohrožujících podmínkách, v sobě mají jakýsi pud sebezáchovy, který je nutí přežít. V další části poté autor rozebírá sebevraždy obyčejných Němců v období války, ke kterým docházelo z větší části po porážkách Německa po roce 1942 a po vpádu do Sovětského svazu.
Práce pro mě byla opravdu přínosná a také velmi čtivá, byť se jedná o poněkud morbidní téma, nicméně z pohledu historika kvituji zpracování a plně doporučuji.