Sebevraždy panen
Jeffrey Eugenides
https://www.databazeknih.cz/img/books/16_/165030/bmid_sebevrazdy-panen-lrO-165030.jpg
4
306
306
První román jednoho z nejoceňovanějších amerických spisovatelů současnosti, autora bestsellerů Hermafrodit a Hra o manželství. Podmanivý příběh pozoruhodných, předčasně zemřelých sester Lisbonových je vyprávěn s něhou i humorem. Když matka pouštěla svých pět dcer na jediné rande jejich života, všechno se zdálo být téměř v pořádku, přestože tragédie visela ve vzduchu. Na záhadné dívky vzpomínají dvacet let po jejich úmrtí chlapci ze sousedství. Tehdy, v křehkém období dospívání, je obdivovali a zbožňovali a ještě po tak dlouhé době si vybavují útržkovité podrobnosti, které s nimi mají spojené: podprsenku promiskuitní Lux přehozenou přes krucifix, úchvatné vzezření sester na plese, dům, který pozorovali z opačné strany rozpálené, ospalé ulice, aniž by tušili, že v něm dochází k postupnému rozpadu rodiny, jenž vyvrcholí vyhasnutím několika životů. Román dosáhl kultovního věhlasu a dočkal se také filmové podoby v režii Sofie Coppolové.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2013 , HostOriginální název:
The Virgin Suicides, 1993
více info...
Přidat komentář
Po této knize jsem sáhla ve svém černém období a rozhodně nemohu říct, že bych litovala. Sebevraždy panen jsou temný román plný melancholické a snové atmosféry, která perfektně kontrastuje s tématem sebevražd.
Eugenides vytvořil intenzivní obraz dospívání, izolace a rodinného rozkladu. Jeho styl psaní je poetický s realistickými prvky. Ano, mnoho věcí nechává nevyřčených, ale o to intenzivnější je tajemství a tragédie celého příběhu.
Snaha autora o vtipnost mi občas připadala křečovitá, jinak bych dala pět hvězd.
(SPOILER)
Ach bože....
Asi tu budu za černou ovci nebo bílou vránu, ale tohle se mi vůbec nelíbilo... Já vlastně nevím, proč tohle někdo napsal.... :-/
Hned na začátku se dozvíme, že se všechny sestry nakonec zabijí. Stejně je to i s informací, že nikdo neví, co k tomu dívky dohnalo (když opomenu, jak se o ně nestarala ani vlastní matka). Popisy byly zdlouhavé a kromě několika okamžiků, kdy se v životě dívek něco dělo (např. maturitní ples), nezáživné a připadalo mi, že se opakují.
Film jsem viděla kdysi dávno a přišel mi o stupeň lepší než předloha... Pokud někdo měl potřebu něco takového psát, vystačila by dle mého povídka a nebylo třeba tak obsáhle rozebírat to NIC, co se v knize dozvíme...
S čistým svědomím bych tuhle knihu nemohla doporučit...
Melancholické vyprávění rozpadu a dobrovolném ukončení mladých životů dívek Lisbonových očima jejich stárnoucích spolužáků a obdivovatelů.
Příběh řeší těžké téma sebevražd mladistvých, ale nezvykle jej čtenáři předkládá skrze oči pozorovatelů celého děje, stárnoucích mužů, kteří v dobách svého mládí dívky bezmezně milovali a bázlivě pozorovali zpovzdálí. Skrze vzpomínky a výpovědi všech lidí, kterých se skon děvčat dotkl, se snaží poskládat obrázek z jednotlivých dílků, ale stále jim část obrázku uniká. Naši vypravěči vědí, že s postupujícími léty už nikdy nebude možné sestavit kompletní obraz událostí, které vedly sestry k sebevraždě, ale přesto se snaží hledat vodítka, která by jim poskytla nějaké vysvětlení či útěchu. Ale podobně jako ve skutečném životě, ani zde se čtenář nedozví skutečné motivy, které vedly sestry k jejich činu.
Utrpení každého člověka je subjektivní; odchod z vlastního života je volba každého jednotlivce. Je to akt sobeckosti? Nebo jde o akt z ryzí beznaděje? Kdo je za jejich smrt vlastně zodpovědný? Rodiče, kteří necítí žádnou vinu? Společnost, jejíž rozklad je zrcadlením smrti dívek? Kniha pokládá spoustu otázek, ale neposkytuje mnoho jednoznačných odpovědí - tak jako v reálném životě, i zde si musí na své odpovědi přijít čtenář sám. Tuto nejednoznačnost nepovažuji za vadu, naopak, tento detail dělá příběh reálnější a surovější.
Knihu všem zájemcům vřele doporučuji - příběh je navzdory tématice tklivý a něžný; je to tragédie, ano, ale tragédie podmanivá, zabarvená růžovou rtěnkou, zahalená snovou atmosférou, tragédie melancholická, popsaná barevnými propiskami snících dívek, které tíží beznaděj.
Nikdy jsem nečetla knihu, která by ve mně vyvolala až tolik smíšených pocitů. I přes to, že styl psaní autora nebude vyhovovat každému, že tahle kniha není pro každého, já ji mohu s klidem v srdci doporučit všema deseti.
Děj je opravdu melancholický, proto by si měl každý rozmyslet, jestli je tato kniha právě pro něj (po dočtení knihy jsem se musela zamyslet nad popisem všech sebevražd - jako naprosto bezbolestného, uvolňujícího úkonu). Styl psaní, kdy staří mládenci vlastně vzpomínají na sestry Lisbonovy, je velmi zajímavý. I po letech je vidí, jako nepochopené bohyně, které viděly až příliš daleko, ale takové jsou za mě první lásky. Navždy idealizované.
Koneckonců můžu říct, že na tuhle knihu dlouho nezapomenu a určitě ji zařadím do repertoáru ‘co doporučit přátelům’.
Tahle kniha mě příliš nezaujala, můj dojem z ní byl poněkud rozpačitý. Postavy jsou takové nijaké, ve značné části knihy se řeší dokola vlastně stále totéž, nudné popisy v podstatě ničeho brzdí děj až do samého závěru. Asi nejsem ten správný čtenář pro tento typ knih, tato mi prostě nesedla.
Zvláštní, trochu unylá atmosféra postupné destrukce... Tím, že už název navede čtenáře na trajektorii tragédie, není šance. Sledujeme postupný rozpad. Je celkový. Nezabrání mu ani náznaky systematizace dokladů a vzpomínek jejich chlapeckých ctitelů. Dívky mizí a "už nikdy nenalezneme dílky, z nichž bychom tyhle dívky mohli znovu poskládat." (str. 244) A je to o to depresivnější, že vlastně netušíme, proč se vše stalo. Ne, nemusí mít vše racionální zdůvodnění.
Táto kniha nie je pre každého, príbeh bol silne melancholický až depresívny a písaný v náznakoch. Príbeh som prečítala a celkom som si ju aj užila, aj keď to nie je kniha, ktorú by som plánovala ešte niekedy čítať.
Kniha se četla dobře a splnila má očekávání. Doufala jsem však, že si třeba na konci příběhu autor najde alespoň malé okénko na to, aby nastínil původ Ceciliiných sebevražedných myšlenek. Možná by tak čtenáři umožnil sestry Lisbonovy a jejich činy více pochopit.
Autor svým osobitým stylem popisuje okolnosti, za kterých pětice sester spáchala sebevraždu. Vzpomínky chlapců - jejich spolužáků a tajných ctitelů jsou směsicí různých pocitů a postojů: najdeme zde nostalgii, místy neskrývaný obdiv, ale zejména snahu pochopit jaké důvody je vedly k tomu, aby skoncovaly se svými životy.
Knihu hodnotím jako lepší průměr, ve srovnání s Hermafroditem však její úroveň poněkud pokulhává.
Další z top knih, zakázal bych některé knihy převádět do podoby filmu :)...dosti atypicky podaný příběh ze standardního amerického předměstí, které je někdy horší než naše vesnice...konec je naprosto úchvatný
Muž popisuje pocity chlapců, kteří jsou správné americké předměstské drbny, co potřebují vědět vše o svých tajemných sousedkách, které ale ve své podstatě nijak výjimečné nebyly, a kteří se snaží pochopit pocity těchto dívek. Kniha je jedním dlouhým popisem, který je čtyřikrát přerušen dějem. Kdyby měla kniha o sto stran méně, ničemu by to neuškodilo, pocity chlapců se neustále opakují, podrobné popisy míst možná mají ve čtenáři vyvolat jakési vžití do děje, ale například pasáž s přestárlou italskou sousedkou čekající na smrt mi přišla vyloženě zbytečná. Pokud měla být kniha velkou polemikou o smrti, mládí a životě, nevím jestli se úplně povedla. Také mi přijde jako velká škoda fakt, že se chlapci neustále zmiňují o snímcích domů, dívek, relikvií, ale kniha nedisponuje žádnými ilustračními snímky. Když už působí jako sesbírané vyprávění z rozhovorů a fotek... No, čtenář je už tímto způsobem vtažen do děje, o životě sester víme akorát to, co si o nich vyprávěli jejich sousedi. Pokud si film správně pamatuji, tak ani kniha není žádným doplněním informací, ba možná naopak. K autorovi se nejspíš vracet nebudu, pozornost čtenáře při čtení knihy se podobá nestálému pulzu pacienta v kómatu. Začátek vás navnadí, pak nic, první sebevražda - pozornost stoupá, pak nic, ples - konečně zlom a pak celý rok nic, mrazivé finále, po kterém následuje zase nuda na předměstí, ze které vás zaručeně probudí dvě pravopisné hrubky nejtěžšího kalibru. Možná se nikdy nedozvíme skutečný důvod smrti Lisbonových dcer, ovšem pokud bych měla knihu číst znovu, nejspíš si to hodím taky...
To bylo něco! Čekala jsem že to bude mít rychlý spád, ale ono ne. Po rychlém začátku se prostředek knihy docela dlouho táhl a nakonec nám autor vyrazil dech závěrem.
Já absolutně nevím, jak hodnotit... Film jsem neviděla a asi jsem čekala něco trochu jiného. Víc drama, ale taky možnost víc sestry poznat. Ta kniha je pro mě strašný "bezpoinťák" nebo jsem já pointu nepochopila. A posedlost vyprávějících chlapců jejich sousedkami, mně připadá tak stejně chorobná jako sebevraždy. Nevím no, za mě ne, byť se to nečetlo špatně.
Stejně jako mnozí jiní jsem se i já s příběhem nejprve seznámila prostřednictvím filmu Sophie Coppoly a okamžitě si mě získal svou zvláštností. Kniha je psaná jako vzpomínky kluků ze sousedství, kteří sestry Lisbonovy znali, denně se s nimi stýkali, pozorovali je a díky jejich tragickému konci, jim navždy zůstaly v paměti. I po mnoha letech v nich zůstává ten zvláštní pocit namíchaný ze směsice nostalgie, útržků vzpomínek, zažloutlých fotografií, nádechu čehosi vzrušujícího, humoru a pocitu všudypřítomné tragédie. To vše spojené s rozjitřeným obdobím dospívání a probíhajícími změnami ve společnosti na přelomu 60. a 70 let. Velmi podmanivé.
Myslela jsem, jaká jsem ostuda, že film jsem viděla alespoň dvacekrát za posledních deset let a ke knize jsem se dostala až teď, ale všimla jsem si, že u nás vyšla teprve před čtyřmi lety.
Jak film miluju, tak knížka se mi taky hrozně líbila. Musím dokonce říct, že to, co mi ve filmu i po tolika shlédnutí zůstávalo s otazníkem otevřené, to mi kniha zodpověděla.
V knížce se prostě číst mezi řádky dá, ve filmu je to trochu složitější:-)
Příběh jsem tedy znala, ale přečtení knihy mě ještě víc utvrdilo v mém názoru, že to je naprosto geniální.
K Sebevraždám panen mne přivedl jednak dávno viděný (a tehdy zřejmě nepochopený) snímek Sofie Coppolové, jednak feministický zájem o "dívčí" záležitosti. Knihu sice napsal muž a navíc z výlučně mužské perspektivy, ale tím více jsme nuceni přemýšlet nejen nad titulním aktem, ale také nad "patriarchální" formou jeho prezentace, která sama o sobě podává podstatné sdělení (jak dívky vnímal vnější svět).
Třebaže je vyprávění podáno jako výsledek investigativní činnosti několika mužů, styl bohatý na lyrické popisy osob, prostředí a nálad, má daleko k věcnosti procedurálních detektivek. Celá kniha je vlastně hrou s žánrovými konvencemi, když nám již názvem prozrazuje svůj konec a pak namísto detailů vyšetřování rozkrývá vnitřní zmatení postav. Otázka, kterou si klademe od první stránky, tedy proč dívky spáchaly sebevraždy, není uspokojivě zodpovězena. O to víc ale nad možnými důvody musíme přemýšlet po dočtení.
Eugenides nám zúžením a subjektivitou vypravěčské perspektivy záměrně nedává návod, jak četná místa nedourčenosti zaplnit, po jaké linii vést interpretaci. Může tak jít "pouze" o příběh zachycující v nenucených črtách ztrátu nevinnosti (dívek, chlapců i Ameriky), inspirativnější mi ale přijde chápat Sebevraždy jako zamyšlení nad utvářením identity a genderovými rolemi, jejichž přijetí se od nás očekává. Proto jsou také vypravěčem muži jako skupina nikoli jeden jasně identifikovatelný hrdina. A proto také kniha více vypovídá o svých sebestředných vypravěčích, v podstatě vinících sestry za své neuspokojivé dospělé životy, než o zpovzdálí sledovaných dívkách, jež zůstávají až do konce mystériem, pouhými neurčitými a nikým nepochopenými přízraky. Pochopení nepřímo žádají od čtenáře, který snad bude vnímavější k tomu, že jsou v knize "dekódovány" téměř výlučně skrze svou sexualitu. Neměl jsem dojem, že by Eugenides nostalgické vypravěčské hledisko jednostranně obhajoval a nepřipouštěl čtení mezi řádky, při němž z knihy vyjdou jako oběti naopak sestry Lisbonovy, nikoli chlapci a muži, kteří si je (a jejich neposkvrněnost) neprávem přivlastnili.
Sebevraždy panen jsou knihou vyvolávající vedle posmutnělých vzpomínek na vlastní vykročení do světa dospělosti také úvahy nad konstruováním obrazů druhých nikoli na základě toho, jací jsou, ale jací by podle obecného mínění být měli. To jsou pouze dva z mnohých důvodů, proč chci znovu vidět film od Coppolové a proč Sebevraždy panen řadím do elitní kategorie knih k opětovnému přečtení.
Depresivní, dobře čtivá, kombinace chtíče, něhy, cynismu, naivity, bizarnosti, melancholie.
Štítky knihy
sebevražda zfilmováno americká literatura USA (Spojené státy americké) 60. léta 20. století psychologické romány sestry dívkyAutorovy další knížky
| 2009 |  Hermafrodit |
| 2013 |  Sebevraždy panen |
| 2012 | Hra o manželství |
| 2018 | Z první ruky |
Smrť panien bol onoho času filmová kultovka, ktorú som ako decko nemala možnosť pochopiť. Až o dosť neskôr som sa dozvedela, že film bol natočený podľa knižnej predlohy Eugenida.
Kniha je o piatich sestrách, ktoré sa z nejakého dôvodu rozhodnú zabiť. Avšak, samovražda nie je jediným motívom knihy. Jedná sa o alegóriu smrti americkej strednej triedy, o neschopnosti pochopenia starých a mladých navzájom, o veľmi zvláštnu percepciu rozprávača, ktorý hovorí v množnom čísle a sleduje život a osudy piatich sestier. Avšak, rozprávač je vždy len mužom, ktorý pozoruje dievčatá z diaľky. Tým pádom, čokoľvek vidí, je len skreslenie reality dievčat. Vníma ich len povrchovo, možno povedať sexisticky a síce sa snaží, ale skutočné hlasy žien k nemu nedoľahnú. Mužský rozprávač sa v rámci nostalgie, keď sa neustále vracia k smrti dievčat, snaží zbaviť zodpovednosti za svoj život, pretože čokoľvek sa s rozprávačom stalo, je len dôsledok smrti piatich panien.
A čo tie samovraždy spôsobilo? Spoločnosť? Prehnane kontrolujúci rodičia? Sexuchtivý mužský neosobný rozprávač, ktorý dievčatá znížil len na objekt túžby? Znížená hladina serotonínu? Náboženský okultizmus? Vysvetlenie už nechám na prečítanie každého z vás, respektíve na vytvorenie mienky každého z vás.
Veľmi zvláštny, nevšedný počin. Čítalo sa to ťažko, priam som cítila hnilobný zápach z domu Lisbonovcov, tak ako ho cítili aj neosobní mužskí rozprávači tohto príbehu. Z nejakého dôvodu mi kniha pripomínala Piknik na Hanging rock možno to bolo rádoby štýlom akoby sa jednalo o skutočný príbeh, alebo tou stiesnenou atmosférou, keď viete, čo sa stane, ale i tak do poslednej minúty veríte v opak. Rozhodne nie pre každého a ešte viac rozhodne odporúčam čítať medzi riadkami.