Sedmiramenný svícen
Josef Škvorecký
https://www.databazeknih.cz/img/books/35_/35596/bmid_sedmiramenny-svicen-M8B-35596.jpg
4
188
188
Na malém městečku K. žijí drobní lidé jako všude jinde. Nejsou ani zvlášť dobří, ani zvlášť špatní, jsou jenom různí - a pak je najednou patologická horečka dějin zažene pod společný jmenovatel, který je zároveň vizitkou násilné smrti: židé. Fašismus, ona nejhlubší „noc lidskosti", zalije v krvi prostou poezii a drobná dramata obyčejných lidských životů ... A právě o těchto obyčejných lidských životech, na které se zákeřně snáší stín fašismu, vypráví Skvorecký v „Sedmiramenném svícnu". Je to vzpomínková kniha, říká o ní autor. Napůl skutečnost, a napůl — snad sen, snad symbol. Proto také nejsou všechny příběhy knihy realistické. Ale, píše autor v jedné z povídek, v téhle historii nejde o realismus. Což není válka spíše fantasmagorie než skutečnost, a je-li to skutečnost, jsme my skutečně lidé? Odpověď na tuto otázku ovšem v knize není. Tu vůbec nelze nalézt v knihách, ale jenom na dně vlastního svědomí každého z nás.... celý text
Přidat komentář
Takový typický Škvorecký, moc se s tím nemaže, ať už v kulisách holocaustu nebo na malém městě, všude to odlehčeně odvypráví a je to tak fajn. Bavilo mě to číst.
Škvoreckého přesná práce s dialogy i jazykem činí tohle dílko ukázkovým pro ty, kterým se nechce do „povinných“ Zbabělců. I když právě ve Zbabělcích je hlavní hrdina poněkud bližší těm, kdo ještě trpí na povinnou četbu. Tady už je hlavní hrdina poněkud starší (Legenda Emöke). Typizace postav tu jde ale tak daleko, až se projevuje i ve jménech (učitel, pásek, tlustá paní…), i když právě tohle může být také znakem oné legendy. Závěrečná scéna se hrou, kdy se odhaluje záporná postava, je v něčem až kunderovská. Ale to by to nemělo mít tu příchuť sladké pomsty.
Krásně napsaná nostalgická kniha, spíše soubor tématických vyprávění než-li souvislý příběh, přestože je zde jistá pojící myšlenka a příběh. Zvláštností je, že příběhy jsou vždy opředeny jistou nedořečeností, tedy vždy zůstane něco, co není dovysvětleno nebo dořečeno, čtenář si může stále klást otázky na věci, které nebyly rozřešeny. Ne ve smyslu, že by autor začal vyprávět o něčem a potom ono dějové vlákno opustil. Mnohokrát je čtenář informován, že autor o dalších osudech neví, nebo je někdy přerušen samotnými postavami, někdy autor spekuluje nad neznámou informací, někdy ne. Celý soubor zanechává jistý patos, jistý smutek nad chováním a osudem lidí, kteří někdy byli sousedy a přáteli a sledem událostí byli svým okolím opuštění ne ze zloby či nenávisti, ale jen a prostě z lidského strachu.
Jde o nenásilnější formu seznámení s hrůzami holocaustu pro čtenáře toužící si rozšířit literární obzory.
"Vlastně mě ani nepodváděla; polyandrie byla pro ni normálním stavem. Jenže to já neuznával. Chtěl jsem ji mít, tu růži sáronskou, mít sám pro sebe, šest nebo sedm měsíců, na kolik mi v tom věku obvykle vydržela láska, ale - a to jsem nevěděl, protože jsem byl pitomý - ji děsila blízkost smrti a ubíhavé nožky vteřin, ona prostě neměla čas věnovat šest nebo sedm drahocenných měsíců života výhradně jednomu špatnému tenorsaxofonistovi s charakterem odpovídajícím osmadvacetiletému nočňátku."
Danny je moc fajn kluk a já byla moc ráda, že je vypravěčem i v této knize. Jenže abych byla opravdu a úplně spokojená, měl tím vypravěčem zůstat a ne se pomalu stát zase hlavní postavou. Tady se to opravdu nehodilo. Proto jen průměrné hodnocení.
Tuto knihu jsem vytáhla z knihovny rodičů jako....náctiletá (to už byla zakázaná) a jenom si pamatuji, jak strašně a přitom krásně mě zasáhla. Není třeba číst o holocaustu jenom podrobné popisy zrůdností prováděných v koncentračních táborech. Je to otřesné, ale daleko víc se mi dostalo pod kůži vyprávění o tom, jak zapůsobil holocaust na malém městě v naší protektorátní republice. A byly to hodně příběhy mladých lidí, takže jsem se s nimi ztotožnila. Nyní je na databázi navrhováno jako jedno z témat holocaust. Tak bych tu knihu všem moc doporučila.
Čím jsem starší, tím je pro mě holocaust nepochopitelnější, neuvěřitelnější. Hlava mi nebere tu tichou organizovanou likvidaci jedné části obyvatel – nejdřív pěkně odevzdat majetek, pak spořádaně na shromaždiště, pak do Terezína, pak ještě dál… A ostatní okolo na to organizované odcházení koukali, sousedé, kamarádi, co si asi mysleli? Ještě že to nejsem já? Vnímali tu hrůzu? I když nevěděli vše, co víme my dnes, přeci to muselo být i tak děsivé…
Portréty obyčejných židovských lidiček a jejich hromadné mizení z městské komunity očima gymnazisty Dannyho. A smutné návraty těch opuštěných osamělých, co pro ostatní nečekaně přežili…
Ano, tohle mě velmi zaráží. Chování lidí bezprostředně po válce. Místo toho, aby se Židé vrátili živí a šťastní do svých domovů, setkávají se s nepochopením a nepřátelstvím.
Velice smutné.
Výborně napsaná kniha, vyprávění o těžkým věcech bez patosu, se Škvoreckého typickým odlehčeným stylem.
Působivá a opět výborně napsaná kniha, o hrozných událostech, přitom lehkou rukou, jak to Škvorecký dokázal ve všech knihách s Dannym Smiřickým.
Přijde mi, že Škvorecký jako jeden z mála našich spisovatelů (a lidí vůbec) si vždycky zachoval ke všemu dějinnému zdravý přístup - snad nikdy netrpěl obdivem k jediné skupině lidí či národu. Příběhy židů jsou podány naprosto bez patosu, židé jsou nazíráni s chybami a slabostmi, přesto vidíme, jak jejich osud autora zasáhl. Rebečin osud je silný svou obyčejností (opravdu výborný úryvek vybral RobertRoberts - jedna dívka jde do kina, druhá, úplně stejná - vždyť jaký je mezi nimi rozdíl? - jde do koncentráku). Mě ale téměř stejně zasáhl Rebečin návrat: "Že se na mě všichni dívají jako na obtížnýho židovskýho spratka, kterej si dovolil se vrátit, když všichni slušný židi šli spořádaně do plynu." Tak se na ni dívali Češi, kteří si už zabrali byty a domy po židech - vždyť z nich přece vyhnali okupanty...
Škvoreckého mám ráda a jeho knihy s Dannym nejradši.
Líbilo se mi uchopení této knihy, jak příběhy do sebe zapadly. Také jsem byla ráda, že Danny byl opět vypravěčem a dozvěděla jsem se zase o něco víc z jeho života. Kniha je úzká, takže se čte velmi rychle a ač všechny povídky spojuje smrt hlavních hrdinů, tak se mi kniha moc líbila. Danny příběhu někdy dodá vtipný nádech, což není vůbec na škodu.
Skvěle napsané povídky z židovského prostředí. Občas smutné, občas vtipné. Nicméně se mi knížka velice líbila a mohu ji jen doporučit.
Příběhy z 2. světové války mám ráda. Předtím jsem od Škvoreckého nic nečetla a upřímně mě překvapilo, jak je kniha čtivá už od první strany. Nedokázala jsem se odtrhnout, snažila jsem se ale zároveň strany šetřit. Nicméně nepovedlo se a za jeden večer jsem knihu přečetla. Měl by si ji přečíst každý.
Musím se pořád utvrzovat v tom, že klasika není nic moc pro mně. Já po ní občas zatoužím a mockrát nejsem vlastně spokojená. Ale ke knize: Nebylo to špatné, místy i docela vtipné, ale ještě, že je kniha docela krátká. Nemusela jsem se dlouho trápit. Také tam bude i nějaká ta síla příběhu, to nepopírám. Ale snad mě příští vlna touhy po klasice více nadchne.
Do letošního roku jsem si mimo jiné slíbil, že dám šanci i autorům, kterým jsem až do této doby nevěnoval příliš velkou pozornost. A to těm českým. Náhoda tomu chtěla, že jako první se mi do ruky dostal soubor těchto krátkých povídek od pana Škvoreckého a musím říci, že to byl vstup na pole české literatury se vší parádou. Tak citlivě a lidsky napsané příběhy obyčejných lidí navíc poznamenaných válkou se totiž jen tak nevidí. Tento úryvek na který hodně dlouho nezapomenu (jestli někdy vůbec) jest toho snad důkazem:
„Šla jsem,“ vyprávěla, „a najednou proti mně jde Andula Malinová, holka, s kterou jsem chodila do školy. Hnala se jak splašená, s deštníkem, a v ruce držela Kinorevui. Asi na rande. A já do koncentráku. Ona do bijáku, já do koncentráku, víš, Danny, já jsem najednou — a proč já? Proč já? Proč ne Andula Malinová? Chtělo se mi otočit se a jít taky. Ani ne na rande. Domů. Do toho našeho zasmrádlýho, ponurýho bytu, kde se jenom fotr potil strachem. Ale ne tam. Ale sotva mi to projelo hlavou. Věděla jsem, že prostě musím jít do koncentráku, i když Andula Malinová může jít na rande, že já musím do koncentráku a ona ne, protože takhle to na světě je, vždycky jeden jde na rande, druhý do koncentráku, a tak jsem se táhla dál a před sebou jsem viděla strejce Ohrensteina v nejlepších šatech, v koverkotovým svrchníku —“
Doháním resty a čtu si autory, kteří byli u nás před revolucí zakázaní (jo, byly i takové časy). Porevoluční euforie, antikvariáty plné úžasných knih, které lidi prodávali, aby uvolnili místo zakázané literatuře a můj neodbytný pocit, že největší devizou těchto knih je, že už jsou zase u nás v prodeji. Ale kvalitu a koně neschováš a tak jsem jako jednoho z mála četla Josefa Škvoreckého už tenkrát.
Seznámil mě s ním Dany Smiřický, který dodnes dokáže každou mojí sezonu udělat prima, ale pak jsem na dlouho tohoto autora odložila ("Tankový prapor" ze 125. kopie na cyklostylu a s polovinou chybějících stránek jako první přečtenou nepočítám). A děkuji za návrat právě skrze tuto knihu, protože je v ní Škvorecký tak, jak ho mám ráda - on prostě vypráví, jak staří bardové, co dokázali ponuré večery při svíčkách oživit svými příběhy. Nejenom, že její hrdiny vidím, citím jejich pocity, rozkoše a zklamání, ale navíc - a to je na jeho knihách to nekrásnější- já přitom slyším jazz.
Škvorecký tuto knihu sám charakterizoval jako vzpomínkovou a najdeme zde autobiografické prvky, čímž se pro mě stala ještě zajímavější. Opět se zde setkáváme s mladým Dannym. Autorova základní idea byla: "Hranice mezi lidmi nejsou národnostní, ale morální."
Štítky knihy
koncentrační tábory Židé druhá světová válka (1939–1945) povídky holokaust, holocaust maloměsto povídkové rományAutorovy další knížky
| 1964 |  Zbabělci |
| 1990 | Prima sezóna |
| 1990 |  Tankový prapor |
| 1991 | Mirákl |
| 1965 | Legenda Emöke |
Vůbec nevím jak tuto knihu hodnotit a jak ji komentovat. Pár příběhů, možná z minulosti Škvoreckého a možná si je jen tak vymyslel.