Sedmkrát upadnout, osmkrát vstát
Naoki Higašida
https://www.databazeknih.cz/img/books/38_/388644/bmid_sedmkrat-upadnout-osmkrat-vstat-JMq-388644.jpg
4
100
100
A proto skáču, zpověď autistického kluka, napsal Naoki Higašida, když mu bylo třináct let, a sklidil celosvětový úspěch. V Sedmkrát upadnout, osmkrát vstát čtenářům své myšlenky předkládá už čtyřiadvacetiletý autor, který se s autismem musí dennodenně potýkat. V hutných kapitolách popisuje své zážitky ze školy, rodinné vazby, nezkrotnou radost z cest i obtíže s řečí. Čtenář tak okusí, jak složitě se může autista vypořádávat s věcmi, které my ostatní považujeme za samozřejmé: třeba s tím, že venku prší nebo že je těžké ustřihnout papír, když vás nevede přerušovaná linka. Higašida čelí každé nesnázi s trpělivostí a humorem: už jsi sedmkrát upadl? Tak koukej vstát i poosmé! S vědomím toho, jak podivně může jeho chování působit na druhé, se Higašida snaží, aby společnost na lidi s jakýmkoli postižením pohlížela především jako na lidské bytosti, ne jako na problém. Sedmkrát upadnout, osmkrát vstát otevírá předmluva spisovatele Davida Mitchella.... celý text
Literatura světová Biografie a memoáry
Vydáno: 2018 , Paseka , PaspartaOriginální název:
Nanakorobi yaoki, 2017
více info...
Přidat komentář
Těžké hodnotit. Kdo má s autismem ve svém okolí zkušenosti, asi mu kniha pomůže nahlížet na nemoc jinýma očima. Ano, není úplně od věci si o této problematice něco přečíst...ale kniha, která by vás pohltila, to určitě není. Spíš takové čtení pro zajímavost.
Pohled na autismus očima autisty. Velmi zajímavá kniha, přečtená jedním tahem. Čtivá a jedinečná. Nejspíš nelze kriticky hodnotit. Podává množství skutečností, které běžně nejsme schopni zjistit. Jako další zdroj informaci týkající se problematiky PAS určitě doporučuji.
Pěkná kniha, pohled do hlavy člověka s těžkým autismem. Někdy velmi hluboké myšlenky, rada knihu doporučím dále.
Knihu je za mě velmi těžké hodnotit. Je skvělé, že se dostaneme do hlavy autisty alespoň pomocí psaného textu, ve výsledku mi ale přijde, že se do ní vlastně nedostaneme. Získáme díky knize pár instrukcí, co podle autora nedělat a co je z naší strany špatně, ale víc už nic.
Nejvíce přínosný mi přišel "rozhovor" na konci knihy, kdy má autor zodpovědět několik otázek, ty nás dle mého z hlediska poznání alespoň trošku někam posouvají.
Pokračování knihy "A proto skáču". Už k nám nepromlouvá 13letý autistický chlapec, ale dospělý muž. Kniha je obsáhlejší, těžkopádnější, vážnější a rozhodně je zajímavou exkurzí, kam se život toho 13letého kluka z minulé knihy ubírá. S čím se dokázal vyrovnat, do jaké míry se do sebe (ne)umí postarat a hlavně, jaké překážky mu v běžném životě činí činnosti, které jsou pro ostatní úplně běžné. A na závěr nás potěší velmi povedenou povídkou.
Druhá knížečka Naokiho Higašidy. Určitě přínosná četba pokud chcete trochu pochopit lidi s PAS. Jedině doporučuji
Za mě byla rozhodně první kniha A proto skáču rozhodně lepší. Tato také nebyla špatná, ale neudělala na mě takový dojem jako ta první. Přiznám se, že ke konci už jsem se do čtení musela nutit. Nicméně autora obdivuji, jak se ke své diagnóze staví a jak dokáže srozumitelně vysvětlit, co pro autistu obnáší jeden obyčejný den. Kniha byla zajímavá a za přečtení stojí.
Teda tohle bylo tak útlocitný a přecukrovaný, až mi z toho vyskákaly pupínky. A vyjma občasných naivně dětských mouder, je do té cukrové vaty zamotána jen hromada ukřivděných požadavkú. Buďte trpělivý, děláte to blbě, buďte laskavý, nehubujte mě, tohle nedělejte, musíte mě to naučit, je to vaše vina že něco nejde, atd. A já si myslel, že tahle kniha by mohla zvýšit mé porozumění autistúm, hm.
Ale i tak tomu musím tomu dát alespoň tři hvězdy, je to takové choulostivé téma (podobně jako holokaust nebo rakovina), že bych mohl být označen za bezcitnou zrúdu. Někdo by mohl říct, jako tu knihu napsal chudinka postiženej a tys bys tomu dal jen dvě hvězdy?!, si děláš prdel ne?!
Naoki Higašida má autismus těžkého a neverbálního typu. Časem se ale naučil se světem komunikovat pomocí kartonové tabulky, na které ukazuje jednotlivá písmena, a je tak schopen vyjadřovat svoje myšlenky, pocity, psát knížky a lidem tak ukazovat, že i když někdo nemluví, může jeho vnitřní svět být velmi bohatý.
Možná jste zaregistrovali Naokiho dřívější knihu A proto skáču , kterou napsal ve 13 letech.
Kniha Sedmkrát upadnout, osmkrát vstát pak obsahuje krátké postřehy a příhody napsané mezi osmnácti a dvaadvaceti, v nichž Naoki popisuje jak on kvůli autismu funguje a jak vidí svět.
---
Dřív mi vůbec nešlo vyrábět věci z papíru, ale teď už to zvládám sám, což mě moc těší. Kdykoliv něco vyrobím, mám si na to za odměnu nalepit nálepku. Napoprvé jsem z papíru vyrobil zajíčka, a tak jsem si na něj dal nálepku s obrázkem zajíčka. Jenže když jsem pak vyrobil šneka, žádnou nálepku s obrázkem šneka jsem nenašel. Zeptal jsem se maminky, co mám dělat, a ona řekla, že je to za odměnu, takže si můžu vybrat. „Nalep si tam, co se ti líbí," řekla mi, a já měl hned problém. To proto, že když se mi něco líbí, znamená to pocity. A ty se mi špatně vyjadřují, tím pádem mi dělalo potíže vybrat nálepku, která by se mi líbila. Sáhl jsem tedy po jedné nálepce. Byla na ní panda. Maminka řekla: „Přesně tak, Naoki, vyber si tu, která se ti líbí." Určitě je od té doby přesvědčená, že se mi líbí pandy. Nemluvící děti s autismem mívají taková nedorozumění asi často.
Když slyším „vyber si nálepku, která se ti líbí" nebo ',jakoukoliv nálepku, která se ti líbí", nedokážu si vybrat. Najednou mám v hlavě prázdno, stejně jako když nedokážu promluvit. To se mi děje, kdykoliv mám vyjádřit své pocity nebo myšlenky. Vyberu si pak obvykle to, co mé zaujme. Nemusí to být to první, co uvidím, ani něco hodně nápadného. Je to prostě něco, co jsem náhodou uviděl. Sám o tom nijak nerozhoduju. A když mě u toho navíc někdo pozoruje a řekne něco jako „tak tobě se líbí nálepka s pandou" nebo „tak je to správně”, vybírání nálepky a panda se mi propojí. A v duchu si utvořím vzorec, že zvolit pandu je správné řešení. Ten vzorec si potom dokážu vyvolat znovu, takže v podobné situaci si vždycky vyberu pandu. Takže vybírání pro mé není vůbec tak zábavné jako pro ostatní děti.
Vždycky je pro mě snazší vyvolat si nějaký vzorec než čelit neklidu plynoucímu z toho, že nevím, co mám dělat. Asi je to tak v pořádku, jen bych chtěl, abyste věděli, že takhle přemýšlím.
Tuhle jsem chtěl poděkovat svému asistentovi, že mě vzal ven a zase doprovodil domů, ale místo abych řekl „děkuji pěkně", řekl jsem „ahoj a přijď brzy". Jsou to tak jednoduchá slova a tolik jsem je trénoval, a stejně jsem to nezvládl. Mluvit je pro mě prostě těžké. Teď vysvětlím, co se mi odehrávalo v hlavě, když jsem se přeřekl:
1) Usmyslel jsem si, že asistentovi řeknu zdvořilostní frázi. (Slova „děkuji pěkně" mám v hlavě zařazená v kategorii „zdvořilostní fráze".)
2) Chci poděkovat, ale v hlavě mám najednou prázdno.
3) Nevím, co si počít.
4) Podívám se dolů a všimnu si bot mého asistenta, který se mnou stojí v předsíni.
5) Vzpomenu si na tatínkovy boty, které taky bývají v předsíni.
6) Vybaví se mi, jak tatínkovi říkám před odchodem do práce „ahoj a přijď brzy".
7) Vzpomenu si, že musím něco říct.
8) Z pusy mi vylétnou ta slova, na která jsem si vzpomněl: ',Ahoj a přijď brzy."
--
Z předmluvy Davida Mitchella, jehož syn má také neverbální autismus:
Co když je současná mainstreamová domněnka, že lidé s těžkým autismem trpí současně i těžkým intelektuálním postižením, největším omylem o autismu za toto desetiletí? Co když Naoki strefil přímo do černého, když v této knize vyjadřuje přesvědčení, že si pleteme komunikační dysfunkci s dysfunkcí mentální?
Má žena a já jsme dospěli k záběru, že neuškodí „doufat v nejlepší“ a brát to tak, že se někde v té chaotické změti autistických projevů našeho syna nachází bystrý a vnímavý - třebaže zoufale osamělý - pětiletý chlapec. Přestali jsme na základě toho, že v životě ještě neřekl jediné slovo, automaticky předpokládat, že nám nerozumí.
Asi nejpoučnějším zážitkem pro mě bylo, když mi jedna z mých spolupracovnic z rozhlasového programu na rovinu řekla, že A proto skáču nemůže být autentickou výpovědí, protože Naoki používá metaforu, a lidé s těžkým autismem ani nerozumí, co to metafora je, natož aby ji uměli použít. Ve skutečnosti jsem na vlastní oči při několika příležitostech viděl, jak Naoki vyťukává na svou tabulku přirovnání i metafory, ale toho dne jsem se ocitl v bezvýchodné situaci, kdy jsem ujišťováním o vlastní pravdomluvnosti své žalobce pouze přesvědčoval, že není kouře bez ohýnku. Syn mé kolegyně měl rovněž těžký autismus a já se usilovně pokoušel chápat její rozhořčení. Když se dozvíte, že jste celou dobu podceňovali potenciál svého dítěte, zní to jako obvinění, že se spolupodílíte na jeho věznění - a která milující a obětavá máma nebo táta by tohle dopustili? Zastřelit posla je o něco méně komplikovaná reakce.
"Musíme žít každý den naplno a ze všech sil se pokoušet prospívat v jakémkoliv prostředí. Nikdo by se neměl stydět jen proto, že jeho" naplno" a "ze všech sil" je jiné než u ostatních."
Další krásná kniha od Naokiho, líbila se mi stejně jako A proto skáču, určitě doporučuji.
Nejvíc mě překvapilo, jak pestrý a bohatý je vnitřní svět lidí, kteří se musí potýkat s těžkostmi autismus (nelze to brát pro všechny autisty stejně), jak velmi se musí snažit, aby s námi ostatními komunikovali, jak se v našem světě dorozumíváme my, přijde nám naprosto běžné psaní, déšť, hodiny, prostě všechno. Několikrát jsem si za dobu četby této knihy představovala, jaké by to bylo, kdyby to bylo opačně, my ostatní „normální“ jsme v menšině a snažíme se domluvit s ostatními, kterým by autismus připadal běžný. Velmi obdivuji jeho rodinu a okolí. Některé věci byly smutné, ale některé mě rozesmály, Naoki má velký smysl pro humor. Zábavná a poučná kniha, doporučuji.
Knížka pro mě s jinou tématikou než normálně čtu, ale každý se má jednou pustit do něčeho, co normálně nečte. Člověk se dozví něco zajímavého. Četlo se samo, bylo to velmi zajímavé.
První knížka mi přišla úžasná. Tuhle druhou jsem už dočítala jen proto, abych ji dočetla. Už mě tak neoslovila, i když i tady jsou zajímavé myšlenky a postřehy.
Zajímavé seznámení se světem autistů. Nejsilněji na mě působily ty části, kde nám autor na ukázkách přibližuje svou ztíženou schopnost vnímání a chápání, např. mluveného textu, nebo schopnost se sám vyjádřit. A vysvětluje proč. Člověk malinko porozumí tomu, v jak těžkém světě takový autista žije a jak složitě chápe své okolí a na druhou stranu jak těžko okolí chápe jeho. Něco jako mimozemšťan mezi lidmi, nebo možná i naopak, člověk mezi mimozemšťany. Záleží na úhlu pohledu.
Podívala jsem se na videa na YouTube, protože kniha je mým druhým setkáním s autorem.
Za jednotlivými kapitolami je znát mravenčí práce celé rodiny, včetně pečovatelů.
Opravdu se zdá až neuvěřitelné, že by autista byl schopen toto poskládat, ale zřejmě, když se nalezne klíč k sebemenší komunikaci, je pak na co navazovat a na čem stavět.
Nejvíc mě oslovilo Naokiho sebe pochopení.
Je to kouzlo individuální péče, které si zaslouží velkou podporu, ale v Naokiho myšlenkách se najde každý z nás a svět je hned víc lidský.
Otevřené vyprávění těžkého autisty, které ukazuje způsob myšlení člověka, jehož problémy spočívají v potížích dorozumět se s ostatními - jak on píše - normálními lidmi. Přitom tihle "normální" lidé se často nedokážou dorozumět ani mezi sebou. Naoki tak nastavuje svým vnímáním zrcadlo, ve kterém můžeme vidět sami sebe, lépe se pochopit. A to je hodnota, kterou buď využijeme, nebo nevšímavě projdeme kolem.
Nejironičtější věta, co jsem kdy četla: "Jsou i takoví, kteří vám řeknou, že všechno děláte špatně..." Ano, například autor skoro v každé kapitole! V první knize se s takovým kouzlem snažil ukázat svůj zvláštní svět nám, kteří si ho sami představit nedokážeme. Tahle mi přijde prostě ukřivděná, mrzí mě to, ale nemůžu si pomoct.
Zaujal mě název. Krásné myšlenky a pohledy na okolní svět. A člověk si uvědomí, co vše v životě má. Pro autisty jsou často naše běžné činnosti velice těžké.