A proto skáču přehled

07.12.2024

Knihu jsem chtěla přečíst už od vysoké… vlastně ještě před vysokou, než jsme se ve specce učili o autismu. A teda to, co jsme se učili a co jsem zažila na praxi s autistickými dětmi, se tady vůbec nepotkalo s realitou. Bylo to tedy velice zajímavé vnitřní setkání s autistou. A z kraje knížky jsem si říkala, to je jasný plný počet hvězd… ale pak mi začalo vrtat hlavou spoustu věcí. První: autisté mají v drtivé většině přidruženou mentální retardaci, Naoki je naopak nějak nadprůměrné inteligentní, dokáže používat výrazy, které zdravé dítě ve 13 letech nezná a nebo jim úplně nerozumí.
Zadruhé: neustále připomíná, že ne vždy se mu nahlas mluví dobře, ale nahlas dokáže číst, ne tedy vždy, ale přitom má tak silnou formu autismu, že nemůže mluvit? Jak to tedy bylo myšleno? Za třetí: neustále používá 'my autisté' ale dá se vše, co popisuje použít na všechny autisty? Bavil se s ostatními autisty, aby mohl vyjít z pocitů všech? Pokud popisuje pouze své pocity a ne i jiných autistů, nedá se věrohodně použít pojem 'my autisté' Za čtvrté: pojí se to s předchozí výtkou, třeba ten rozvrh dne, na praxi jsem se setkala snad se všemi autisty, kteří mnohem lépe reagovali na přesně předepsaný den s tabulkovým, obrázkovým rozvrhem a byli mnohem klidnější.
Nevím, kniha je dle mého hlavně pro rodiče, kteří bohužel nerozumí svému dítěti, protože co si budem, autisté jsou velmi složití a autor neustále opakoval, že mají autisté zájem o vše, ale nezvládnou to dát najevo a chce po okolí, aby pochopilo, co autisté potřebují, co jim chtějí říct, aniž by to dali najevo a pojmenovali. Těžké chtít po okolí pochopení, když nemůžete dát najevo, co přesně potřebujete. Sonda do jedné duše, ať si z toho každý vybere to své.

20.10.2024

Myslím, že tuto knihu mohou plně docenit lidé, kteří se s autismem potkali. Mám 5 letého vnuka autistu a kniha mi dala hodně odpovědí na jeho nestandardní chování jako neustálé skákání, opakování zvuků, záchvaty smíchu nebo naopak smutku bez zjevného důvodu, proč nereaguje na volání, proč se nedívá do očí atd. Velice mě zasáhla slova od jednoho čtenáře v předmluvě knihy: "N.H. mi udělil nakopnutí, které bylo třeba, abych se přestal litovat a začal přemýšlet o tom, o kolik obtížnější je život pro mého syna a co mohu udělat, abych mu pomohl". Proto by si měl každý, kdo má ve své blízkosti dítě nebo i dospělého s PAS, knihu přečíst. Vlastně asi úplně každý, pak by se možná lidé na děti s PAS nekoukali skrz prsty nebo dokonce neobviňovali rodiče, že mají nevychované dítě.
Já osobně mám po přečtení knihy zase ke svému milovanému vnukovi mnohem blíže.