Sekyra
Ludvík Vaculík
https://www.databazeknih.cz/img/books/34_/342783/bmid_sekyra-NGT-342783.jpg
4
265
265
Druhá Vaculíkova kniha, román Sekyra, představuje vývojový skok; zařadila se mezi vrcholná díla naší současné prózy. Dějovou kostrou románu je návštěva hrdiny, pražského redaktora, u bratra na valašské vesnici. Cítí potřebu zrekapitulovat si po otcově smrti jeho život, uvědomit si, co od něho převzal a v čem se mu podobat nechce a nemůže. Výprava za tragikou otcova osudu je i cestou k sobě samému, k nejvnitřnější podstatě vlastní osobnosti. Vypravěčův otec je tu představen ve třech fázích svého života.... celý text
Přidat komentář
Nejsem spokojen, jedná se spíše o vzpomínky než o román. Vyprávění je chaotické, nepřehledné, schází výrazné pointy nebo nějaký výraznější oblouk. Ludvíka Vaculíka si vážím, ale toto se mi četlo špatně.
Když porovnám román SEKYRA s románem MORČATA, tak se mi rozhodně lépe četla kniha Morčata. Sekyra se mi četla docela těžkopádně.
Román Sekera vyjadřuje kritické zhodnocení skutečného stavu společnosti za vlády KSČ. Hlavní postavou je český novinář, který vzpomíná na mládí svého táty, který byl tesař a vykonával funkci v KSČ. Zajímavé bylo, že jeho táta pracoval určitý čas v Persii. Líbily se mi vzpomínky na mládí a různé události, které autor prožil s tátou a svými sourozenci. Měl 2 bratry a sestru. Bylo mi líto také jeho táty, komunisty, protože někteří lidé mu podrážely nohy a nacházel se ve složité situaci a upřímně věřil v ideály KSČ.
Střídají se části ze současnosti a z minulosti, které volně navazují na sebe. V tomto ohledu jsem musel být více ostražitý, o kom se vlastně píše. Stalo se mi totiž, že jsem se do toho někdy zamotal.
V románu se vyskytuje politika a kritika minulého vládnutí KSČ. Je zde také nastolena otázka vznikajících JZD. Byla to velmi složitá situace, jelikož někteří lidé chtěli vstoupit do JZD a někteří nikoliv a tím pádem si nad sebou a svými rodinami podepsali ortel!
V románu se nacházejí autobiografické prvky a slovácké nářečí.
Ačkoliv se mi kniha nečetla úplně jednoduše, nelituji, že jsem si knihu přečetl.
Autor napsal:
"Teď jsem si Sekyru musel přečíst v korektuře, a nechtělo se mi do toho. Čekal jsem nudu, jelikož to všecko přeci znám. Ale já jsem se divil! Já jsem to už zas neznal! A divil jsem se, jak velice dobře je to napsaná knížka. Je intenzivní a přesná. Realistická i fantaskní. Tu jsem mohl napsat jenom jednou. Ona je vždycky otázka, co autor napíše dál, když to hlavní napsal ve své první knížce… Neopakovat se! Proto jsem následující Morčata nasadil a táhl jinak. Knížky mají být každá jiná!"
"Sekeru jsem psal svobodně, bez ohledu na to, co jsem četl a jestli to čtenář pochopí."
Možná si ještě časem přečtu knihu ČESKÝ SNÁŘ anebo by mě ještě lákaly fejetony.
Citáty:
Já jsem člověk, který v první fázi svého politického života stranické školení poslouchal a v další fázi se ho zbavoval, když mi pořád kazilo originální vidění.
Dnes ovšem vím, jak mu ta myšlenka vskočila do hlavy a co bylo za jeho slovy, protože dnes už chápu nezměrně víc z poloh, do nichž nás dostává život. Poznal jsem, že někdy se člověk podiví sám sobě, jak mohl být malicherný k některým věcem i lidem, vždyť mě často mrzely věci, které se staly a stát neměly, že jsem nedovedl v souladu žít – a nyní? Prázdnota, duševní trýzeň, ale však čas utíká jak v drobném stroji hodinek, oblaka jdou nad hlavou, něco jest pryč, něco děsivého sedí na duši, pryč jsou vlahé večery. Tak zapadají dny do moře věčnosti a snad přijde i můj čas, je-li mi souzeno. Jsem dosud dosti zdráv, tudíž nemohou si na mne supové a šakalové činiti nároku… Až na to Kaspické moře, které nestojí před mýma nohama, jako před jeho stálo, a na ty šakaly, jejichž bezmezné nároky nemohly živým vadit.
Kdo je postižen, ten je zralý brát fakta na vědomí a udělá taky nejlíp. Kdo je však vytváří, nedozrál k jejich poznání. Vyzařuje svými činy ven, nemá žádnou vnitřní bolest a nemá smysl obracet ho k ní a říkat mu: Všeho do času!
Nebudu lhát, knihu jsem koupil za cca padesát korun na knihobotu a pak přes půl roku ležela v mojí knihovně ze strachu, že kdybych ji otevřel, skončí mezi mnohými rozečtenými, nikdy nedočtenými knihami…
A ono ne
Kniha se odvíjí pomalu, ale v záplavě chaotického asociativního vyprávění, kdy vypravěč hrabající se ze vzpomínky na vzpomínku přeskakuje z doby do doby, skoro žadná divočejší akce se přitom nestane a překvapivě to snad ani na chvíli nuda. Velmi příjemné překvapení
Tak to bylo velké překvapení, zejména v porovnání s Morčaty, což byla dosud jediná Vaculíkova kniha, kterou jsem četl. Sice jsem se dlouhou dobu v ději ztrácel, ale ke konci to do sebe najednou všechno zapadlo a zpětně složilo něco, co má v soudobé české literatuře jen minimum konkurentů.
kniha pro ty syny, co se museli vzbouřit proti svému otci a pak se s ním smířit, pro táty, kteří mají syny kteří se proti nim vzbouří aby se opět snad smířili. a pro ty ženy, které to všechno vidí kolem sebe. když jsem to kdysi četl jako student, tak jsem nechápal, a asi stále nechápu, co vidím na stáří, které mě snad čeká, jako pozitivní je to, že to snad pochopím.
a audiokniha namluvená janem kačerem je, oblíbeným cizím slovem, kongeniální.
Dílo malé rozsahem, ale velké obsahem. Každá věta má význam a vyprávění mnoho vrstev. Čtenářská lahůdka. Krásný jazyk, obdivuhodná schopnost autoura vyjádřit zamýšlené. LV nahlíží do svého nitra a nachází svoje dětství a život svých rodičů a příbuzných na venkově. Vyprávěním prostupuje všudepřítomná destrukce způsobená totalitním zřízením, dobou, v níž autor žil a režimem, jemuž byl zpočátku nakloněn. Svědectví doby, výstižný popis vesnického života. Nádherná knížka.
Uvědomuji si, že kniha patří do tzv. konfrontační prózy a tedy nabývá i náležitých prvků. Nicméně tento způsob vyprávění mi moc nesedl. Líbilo se mi, jak si autor pohrál s časovými rovinami a mezi první a poslední kapitolou, které na sebe navazují, přidal několik vzpomínek z dětství - možná výstižněji přidal dalších třináct kapitol vzpomínek z dětství :) - či ranější dospělosti. To samozřejmě ucelilo celý příběh a pomohlo čtenáři pochopit přemýšlení protagonisty. Co se mi také líbilo, bylo pojetí otce. Autor velice přirozenou formou poukázal na to, jak dětské oči vidí ve svých rodičích vzor. Tento vzor se však s postupným dospíváním deformuje, když se z role rodiče stává role dospělého člověka s odlišnými názory. V neposlední řadě oceňuji prolínání jazyka, spisovné češtiny a valašského nářečí, které mi pomohlo se lépe vžít do tamějšího prostředí.
Kniha určitě patří mezi cenné kousky české literatury a Vaculík jako takový je pro mne obrovskou autoritou vzhledem ke své historii, nicméně dílo mě tolik neoslovilo.
Jdete a přemýšlíte. Tok myšlenek ve vaší hlavě jede a jede na plný plyn. Vyskakují věci zapomenuté, nepříjemné, příjemné a zajímavé. A pak to někdo "jen tak" hodí na papír. A to je Sekyra. To musíte.
Na začátku avizovaná návštěva bratra řidiče se odehraje, jenže až o 200 stran později. Mezi tím jsme lapeni do vypravěčského proudu, v němž se mísí všechny časy (někdy i na bázi odstavce či věty), střídají se jazykové roviny a vkládají se dopisy a deníky. Spontánní vypravěčství však nedělá z díla neučesaný balast (i těch tropů a čehosi není moc, obrazná pojmenování typu "jako by čas byl nějaký stočený prostřelený pes" konvenují s předkládaným prostředím), ale pečlivě komponovaný proud asociací, které utváří paměť člověka. A je to dobrý proud.
Těch rovin je tam víc a samozřejmě jsou skrz na skrz provázané, ale mě nejvíc zaujal ten návrat do rodného místa – místa, které vypravěče nutně formovalo, odkud pocházejí jeho kořeny, traumata a nejvýraznější vzpomínky. Průchod stráněmi a ulicemi, kde už i psi štěkají jinak, vyvolává nutně vzpomínky na minulé časy. Paměť hraje zásadní roli – z jednoho vyprávění se vynořují vyprávění další, opakované průchody nutí vzpomínat repetitivně (několikrát zmíněný osud stolaře). A přestože už i na vesnici doléhají nešvary civilizace, je tam k nalezení něco jistého a klidného, něco, co dá životu řád.
Všudypřítomně je líčen vypravěčův vztah otcem, jenž na něj měl zásadně formující vliv – vliv, jehož se nelze zbavit, i kdyby chtěl (to dokazuje i jejich "fiktivní" rozhovor). Osobitost otce, který "při tazích krajem anonymně prořezával cizí stromy, když mu jich bylo líto tak zanedbaných a dušených", se vytrácí, ztrácí vnitřní svobodu, vztahy s ostatními se mu bortí a potlačuje své názory ve prospěch "vyššího dobra všech". Vypravěč si smutně uvědomuje tuhle smutnou slepou uličku a hrozící manipulaci se vyhýbá, přestože se jen těžko může od otce odpárat.
Kritika režimu není zpočátku patrná, postupně trochu graduje, pravda, v závěrečné kapitole už jsou explicitně líčeny neduhy socialismu (monumentalita, bída, nefunkčnost). Ale vždy je to pohled zespoda – od lidí, co mohou soudit z vlastní zkušenosti, co si nezakládají na ekonomických ukazatelích, ale od těch, kteří to prožívají. Vypravěč svými dialogy dává prostor i dalším osobám (bratrancům, bratrovi, otci skrz dopisy a deníky) – je to tedy próza polyfonní, nikoliv nadřazená, ale problémy předkládající z jejich vlastního prožití.
Výborných pasáží je tam nespočet – třeba ta, v níž se líčí otcovy poslední dny na světě ("enom dál od postele, která je nebezpečnější než křižovatka!"). Nebo ty, v nichž se kradou kláty z lesa – to ostatně značí svobodný čin, přestože možná morálně ambivalentní, tak svobodný a logický, což se jeví být v zkostnatělé době jako to nejdůležitější. Nebo jen ty, v nichž zazní "Foto Tatra Trenčín".
Na nové asfaltce je nový provoz, z něhož plyne méně kravinců. Naše ulice se začíná podobat té, kterou jsme si přávali mít. Jednotné ploty, podobné fasády, parčík definovaný betonovými obrubníky a železnými trubkami. Stala se do očí nebijící chyba: lidé příliš pomalu budují své sídliště, jaká si přejí mít, takže zpod rukou jim vyházejí taková, jaká si je mít přávali. Navíc svou tupou plánovitostí zavázejí mladším, kteří si už své obce představují jinak, ale než nabudou jakéhosi vlivu, zas počnou stavět něco, co si kdysi přávali. Očividně tu nabývá jedna generace a měla by zmizet, nebo bude svět škaredý. Generace tak silná jak býk před sklonkem mužného věku, prudký a navíc odporně žárlivý, protože ho v mládí k ničemu nepustili.
(s. 25-26)
Zhruba třetinu knihy jsem měl problém s prokousáním se a pochopením textu, až jsem skoro chtěl s knížkou předčasně skončit, pak jsem ale dílu přišel na chuť, až mě mrzelo, že jsem došel na konec.
Docela slušné hlavně pro toho, který část života prožil v době o které autor píše. Dost mi vadilo to neustálé přeskakování. Proto jsem se místy v knize ztrácel a musel jsem se i místy vracet. Ale jinak dobré,
Jsem bídák, že českou literaturu čtu tak pomálu, však v ní je nejeden světový autor, a Ludvík Vaculík zcela jistě autorem světovým byl a jeho dílo je stále aktuální. Sekyra vyniká nejen jazykovou vytříbeností, ke které překladová literatura jen může vzhlížet, ale též psychologickou a sociální sondou do hrůzné doby, vlastně se divím, že vůbec takováto kniha tenkrát vyšla. Škoda, že jsem takový blbec, který českou literaturou dlouhý čas opovrhoval a hrála u něj druhé housle. Teď pár pasáží, které mě zaujaly a snad sami za sebe budou mluvit, že Vaculíkovo díla, ať někdy složitěji psané, je přece jenom umělecký skvost, který si zaslouží váš čtenářský čas:
„Duše syrová novostavba, která měla být pevným obydlením teprve zpracována, a nikdy nebyla, takže neuzavřenými okny i dveřmi protáhlo vše, co táhlo prériemi písemnictví. Tak se čte pouze v první generaci, tak očarovaně, jak četl on.“ (s. 17-18)
„Nejvíc jsem žasl, jak se slovem, pouhým slovem, změní proporce věcí a postavení člověka mezi nimi. Dokonce mohou pouhým slovem vznikat věci nové, a kdo to přijme, žije ve světě chimér.“ (s. 93)
„To je vlastně celý ten český vynález: zterorizovat se tak demokraticky, až nemáš na koho udělat atentát.“ (s. 96)
„Moje dětská tušení byla správná. Člověk se nemá tak snažit poznat všecko, co ve světě mají a co dělají. Nemá se pořád srovnávat s jinými lidmi a diferenci vykládat vždycky ve svůj neprospěch. Nemá se tak starat, aby držel s čímsi krok, když většinou to kráčí do řiti.“ (s. 102)
„Vždyť možné je vše. Nemělo nám to ani napadnout, protože co jednoho napadne, to druhý úplně provede. Kdysi muselo někoho nejprve jen napadnout, že by se z lidské kůže daly dělat šrajtofle, než to druhý udělal. Jestliže mi teď napadá, že bych mohl rozkrojit slunce na dvě polovičky, odložit jednu vpravo a druhou vlevo, tedy jsem rozhodl, že jednou to kdosi udělá. Všecko je otázka technických prostředků a vhodné organizace. Jediná rada – včas zastavit mozek.“ (s. 109)
Příliš mě tato kniha nezaujala, přestože je napsaná zajímavým způsobem. Občas se čtenář může trochu ztrácet. I tak myslím, že pro poslední kapitolu stálo si přečíst i ty před ní.
Ludvík Vaculík, jedna z nejvýraznějších osobností české literatury druhé poloviny 20. století, se ve své autobiografické próze Sekyra stylizuje do role vypravěče, který se formou neuspořádaných vzpomínek vrací do kraje svého dětství, vzpomíná na svého otce, na dobu počátků „socialistické“ přeměny společnosti a na ztracené politické ideály. Prolínají se zde různé časové i prostorové roviny, vypravěč místy nechává skrze sebe promlouvat svého otce, a to bez upozornění, takže ne vždy si hned uvědomíme, kdo zrovna promlouvá (byť i otcova promluva je z velké části spíše vypravěčova představa). Způsob narace je v tomto velmi blízký modernistickému „stream of consciousness“ (osobně mi připomíná Faulknera). Kromě dobového hlediska, které je kritikou režimu nebo třeba pozorováním přeměny vesnického života a krajiny, kde se z lesů stávají fabriky a lidé si kupují suroviny, které dříve sami produkovali, je to dojemný příběh o dětství, o složitých, ale milujících vztazích v rodině a o cestě k sobě samému.
Doporučuji vydání z roku 2003 od nakladatelství Atlantis, které vydává Vaculíkovy spisy, aktuálně čítající 11 svazků, již od roku 2001.
Utrpení - vypravěč skáče z jednoho na druhé, velmi snadno se ztratíte, v jednu chvíli dokonce vypráví jiná postava, na což přijdete až notně později. Mně kniha nepřinesla žádné obohacení, spíše jsem to vyhodnotila jako ztrátu času.
"Žijeme v dějinné době." Na to nebyla odpověď, proto jsem mlčel. "Ale kruci, co bude dál?" (str. 126) Sekyra mne i při druhém čtení okouzlila jako mnohovrstevnatý obraz nedávné doby, ale také jako obraz hledání východisek konfliktů mezi nejbližšími lidmi i vnitřních konfliktů jednotlivých hrdinů knihy.
Nesnadné čtení. Matoucí, v čase neustále sem a tam poskakující, cosi postupně odhalující, na jednu stranu velmi upovídané, na druhou stranu ale plné pěkných myšlenek, které právě ta upovídanost skrývá, a krásně zachycené atmosféry přírody a dětství. Nebýt kolegyně, sám bych se k Ludvíku Vaculíkovi asi nedostal, a nejsem si jistý, jestli si od něj ještě někdy něco přečtu, ale rozhodně nelituji, že jsem ho poznal i jinak než jako toho člověka, který napsal 2000 slov a založil Petlici.
Troufnu si tvrdit, že Sekyru si užijí ti, kteří popisovanou dobu zažili. Generace, která žila v těchto groteskních dobách, které Ludvík Vaculík popisuje, v době, kdy jste si mohli žít dobře, ale vzalo vám to něco z vašeho morálního kompasu. Já se narodil až ke konci tohoto období českých dějin, a tak jsem v Sekyře našel zmatené, nudné a rádoby chytré čtení, které ale padalo na hubu více než málo.
Štítky knihy
Valašsko autobiografické prvky kolektivizace Slovácko nářečí, dialekty JZD komunistický režimAutorovy další knížky
| 1990 |  Český snář |
| 1968 | Sekyra |
| 2004 | Morčata |
| 1995 | Jak se dělá chlapec |
| 1990 | Jaro je tady |
Pane jo! Tohle mi tak nesedlo, že jsem se rozhodla ani nepřidat hvězdičkové hodnocení. Málokdy se mi stane, že se s knížkou nepotkám ani trochu. Poslouchala jsem jako audioknížku, namluvené je to vážně příjemně, ale já byla úplně ztracená. Nevyhovovala mi kombinace časových rovin a ztrácela jsem se v tom, kdy mluví syn a kdy otec. Jsem z toho tak rozpačitá, že vlastně ani nevím, co jsem tímto hodnocením chtěla říct...