Sekyra
Ludvík Vaculík
https://www.databazeknih.cz/img/books/72_/72478/bmid_sekyra-bA4-72478.jpg
4
265
265
Druhá Vaculíkova kniha, román Sekyra, představuje vývojový skok; zařadila se mezi vrcholná díla naší současné prózy. Dějovou kostrou románu je návštěva hrdiny, pražského redaktora, u bratra na valašské vesnici. Cítí potřebu zrekapitulovat si po otcově smrti jeho život, uvědomit si, co od něho převzal a v čem se mu podobat nechce a nemůže. Výprava za tragikou otcova osudu je i cestou k sobě samému, k nejvnitřnější podstatě vlastní osobnosti. Vypravěčův otec je tu představen ve třech fázích svého života.... celý text
Přidat komentář
Na malém počtu stan se stihne vystřídat několik dějových rovin (vzpomínky na dětství na vsi; naděje i nespravedlnost kolektivizace; současná od lidí i přírody odtržená vesnice; pražský redakční boj o to, co a za jakých podmínek se smí psát) a zůstává mi pocit, že o každé z nich jsem toho přečetla tolik, jako by byla celá kniha jen o tom jediném tématu. K tomu přemýšlení o vztazích otců a synů, o snaze dát životu smysl. Filosofování jakoby mimochodem, mezi popisy přírody a života v přírodě.
Hutný, obsažný text s chytrou formou střídání vypravěčů, přitom místy lyrický a půvabný - výborně napsaná kniha.
Fascinuje mě to prolínání Persie a valašské chalupy v horách. Příroda a vzpomínky, které člověka formují. Jak postavy splývají v čase i ve vědomí vypravěče. Syn, otec, dřevo, důstojnost a úkol...
[audiokniha]
* Vztah mezi otcem a synem se ani nedá udržet na úrovni skutečné rovnoprávnosti, pouze se přechyluje váha.
Můj první Vaculík v úchvatném podání Jana Kačera. Ano, poslouchala jsem opakovaně, nepatrně jsem se ztrácela, ale od prvních slov mě skvostný styl uchvátil právě pro vesnickou realitu a prolínání času i vzpomínek.
Pan Vaculík byl o dva roky později narozen než moje mamka. Přesto, že ona na Vysočině a on na Valašsku, ona z věřící rodiny a on syn "věřícího" komunisty . . . . . . tolik shodných i kontrastních odstínů, úhlů pohledu, syrovosti, smutku i tragikomiky.
Pomalu se vkrádající politická změna v malém velice osobním venkovském rozměru snad ještě děsivější a bolestná než ta celoplošná!
Stejně jako Ventimiglia mě obsah přitahuje i odpuzuje zároveň a s jejím komentářem souzním nejvíc.
Poslech je fascinující pro opravdovost, upřímnost, složitost a nejednoznačnost doby i lidské duše, špetku nostalgie, stupňující se beznaděj a v neposlední řadě pro zacházení s češtinou a nářečím.
Určitě jsem neslyšela naposledy. Snad jen tísnivost posledních tří kapitol si odpustím.
* "Ale, kdyby jste s tím družstvem byli počkali" vmísila se maminka. "Buď zticha, tebe se nikdo neptá" řekl prudce"......
"Ale ona je členka a ty ne!" "No, vidíš, já su vlastně členka a nemožu ani tento."
"Naprosto správně, si členka, tak choď řádně na schůze a tam mluv. To my právě chcem a za to bojujem, aby naše ženy, matky šly od tej plotny a hovořily o správě veřejných věcí!"
* Co když myšlenky lidí jsou prostě přiměřené jejich svalstvu a celá filosofie, psychologie a tak dále, jsou jen chabé kompenzace u lidí, kteří o sobě vědí, že nemají do té míry svalů?
Po přečtení knihy mi vyvstalo na mysl : Vaculík je samorost. Originální a už dál neopracovatelný. Nepoddajný byl jako lidé a příroda na vesnici . Ale mnoho z jeho současníků poddajní byli. Nesoudí, popisuje s pochopením. Přeskakování v čase i v osobách vyprávění nevadilo, naopak nutilo k větší pozornosti, pomalosti čtení a vychutnávání textu. Krása přírody, drsnost života na vesnici v období předválečném až po normalizaci. Literární skvost!
Malá knížečka, lehounká, která snad jde přečíst na jeden zátah. ale já ji odkládala a přemýšlela nad osudy těchto lidí , taková divná rodina, tak nějak drží pohromadě . Se zvláštními slovními obraty, neobvyklé spojení slov, neustálé přeskakování v čase.to mě nutila číst dál.
Silná kniha svérázného autora. Četla jsem ji dvakrát, s odstupem více než 10 let. Poprvé se mi líbila víc, ale i na druhý pokus to byl zážitek.
Autobiografický román vydaný v 60. letech, mezi jehož leitmotivy patří jeden z elementárních mužských úkolů, tedy sebevymezení a sebeidentifikace, které jsou definovány především ve vztazích a postojích k osobě otce. Snad právě proto se v románu střídají nejvýznamněji dvě vypravěčské roviny, a to vyprávění otce hlavního hrdiny v dopisech z Persie, kam odjel za prací v 30. letech a druhá rovina z pohledu jeho syna, pražského novináře, který se jen těžko smiřuje s politickými nátlaky let 50.
Ne, nejedná se o jednoduchou četbu. Autor je schopen během jedné věty odskočit o několik let a propojit tak narativní síť informací napříč časem. Tato forma retrospektivních odboček rozhodně čtenáři prožitek nezjednoduší, nicméně prohloubí. To má mj. za efekt, že Vaculíkem na přeskáčku budovaná skládačka osudů a charakterů dává čím dál většího smyslu s každou otočenou stranou, s každou další kapitolou. Na čtenářském komfortu nepřidá ani skutečnost, že většina postav v románu není pojmenována přímo, ale rodinným vztahem k dvěma hlavním hrdinům příběhu. Vzhledem k tomu, že není vždy jasné, kdo zrovna danou pasáž vypráví, je třeba si dávat pozor na stylistiku, jež nám pomáhá rozlišit jednotlivé charaktery. A že v románu bylo identifikováno na šest stylistických vrstev, nás už ve finále nepřekvapí ;)
Ne, nejedná se o jednoduchou četbu, ale síla prožitku přichází, když ne přímo s komplikovaností, tak alespoň s nejednoznačností, protože taková je snad i podstata člověka. A potvrzování této skutečnosti mu zřejmě dělá dobře, tedy aspoň v mém případě tomu tak skutečně je.
Sekyra je jedinečným pohledem do komplikované duše člověka a zároveň výstižnou retrospekcí do složité doby lidí.
"...určitě to u nás zraje k obratu do lepšího. Co na to povíš?" "Ty vidíš? Já nevidím. A já ťa varuju před dobrýma znameníma, protože milosrdný čas odvívá všecko, aj ten nerozum ve zdejším kolchozi, jak větr odvívá semena bodláku, a právě proto: nikdy nevíme, kdy zaprší a všady vyraší tisíc nových bodláků. Jelikož tato éra je příznivě nakloněná blbější polovičce člověka." (129) (Nejsem si jistá, jestli vlastně doposavad každá éra není takto nakloněna...)
Dlouho jsem se chystala k přečtení Sekyry, Vaculík mě přitahuje i odpuzuje zároveň. Přitahuje mě vnitřní poctivost, upřímnost, hloubka, ostré vidění, jazyk, odpuzují mnohé jeho názory a soudy. Nakonec mě k četbě "pošoupla" čtenářská výzva. A bylo to bolestné čtení. Zaplavuje mě soucit s vypravěčovým otcem, kterého vnímám podobně rozporuplně jako spisovatele samotného. Touží po lásce, potřebuje ještě času, ale je ho tak málo... Je lidský, dojemný. "Já jsem si přál, aby svobodní lidé, zbavení hamižnosti, nepokřivení dřinou, velkoryse hospodařili na spojených polích. Jak bych toto mohl zastávat, kdybych nebyl schopen takové malé oběti a kázně?" ptá se. Poctivý v zásadních věcech, pracuje na hranici sebezničení, nezmůže nic proti šlendriánu, nekompetentnosti, hrabivosti - stránky o jeho snaze dát do pořádku družstvo kdesi v Čechách jsou vysloveně tragické. Všechno je v člověku tak komplikované, vztahy s nejbližšími bolavé a toužené, a znovu a znovu - času málo.
Působivý je opakovaný motiv cest na dřevo (ponechané zubu času by bez užitku zetlelo, ale když si ho - mimochodem s vynaložením obrovské námahy - vezmou, je to vlastně krádež): poprvé s otcem, po vysilující dřině jim nachystané dřevo kdosi ukradne, podruhé po mnoha letech s bratrem ("Víš, kdo by z nás teď měl radost?" zeptal se bratr. "Náš tata.", s. 167) dřevo riskantně odvezou, takže oblouk se sklene a nespravedlnost je jakoby napravena.
A ve světle současných událostí v naší politice si ještě neodpustím jeden citát: "...Slávek to byl, kdo kdysi řekl, že v našich rukou leží rozhodnutí o tom, až jak veliké kurvy si tento národ může dovolit." (s. 165) Zdá se, že většině z nás je to lhostejné. Jak se smířit s tím, že člověk všechno zmrví, protože příliš často vítězí to horší v něm?
Má první kniha od Vaculíka. Líbil se mi zvolený styl vyprávění, valašské nářečí, navozená atmosféra a prolínání vzpomínek. I když byly mnohdy na přeskáčku nepůsobili rušivě, právě naopak příjemně doplňovali děj a někdy byly i vtipné. Možná díky jazyku a plynulosti vyprávění jsem u knihy vydržel až do konce i když to na pár místech trochu drhlo.
Nádherná čeština. Hodně zvláštní čtení, které jsem si hned zamilovala. Vyžadovalo moje plné soustředění. K nějaké kapitole jsem se i vracela, abych to lépe pochopila. Jediné co mi tam nesedělo, bylo vyprávění z autorova zaměstnání - konference, diskuze s ředitelem, ta dívka co skočila z okna...
Příběh otce, který chtěl pro svoji rodinu to nejlepší, uvěřil, že komunismus je dobrý a že díky němu nebudou mít jeho děti a vnoučata nikdy hlad. Dostane se ale tam, kde asi nechtěl být, lidi v regionu ho za to nemají rádi a cítí i nesouhlas svého milovaného nejstaršího syna.
Krásné, člověk čím je starší, tím se v tomto příběhu tak nějak vidí, nalézá svá podobenství a třeba i poučení. Z počátku jsem si říkal, že z tolika dílků skládanky servírovaných v různém sledu a barvách se celý příběh poskládat nedá, omyl. Pan Vaculík to dokázal, nenásilně, nevtíravě, někdy humorně, někdy sakra vážně, ale dílo jako celke funguje naprosto dokonale.
Mohu jen doporučit.
Nebylo to jednoduché čtení. Místy jsem se pobavila, místy jsem se musela velmi snažit udržet pozornost. Ve své podstatě mě kniha zaujala a našla jsem v ní NĚCO ... Myslím, že knize dám za nějaký čas ještě šanci a zkusím se začíst znovu.
Francek zůstal při manévrech pod tankem, Bohuš skočil v Ostravě z nového křivého okna, protože prohrál v kartách, Láďa je v Indii, pod Vinckem chytla od cigarety matrace a on se udusil. Takhle popisuje Vaculík v Sekyře svoje kamarády z mládí a já tak musim dát rovnou hvězdičku navíc, protože takhle přesně zněj Paliho historky o kamarádech z Hostima.
Vaculíkova Sekyra je autobiografickej příběh komunistický rodiny ze Slovenska. Otec byl po válce nějakou dobu v Iránu a jeho děti s mámou čekali doma. Když se otec vrátí stane se předsedou JZD a mladej socialistickej intelektuál Vaculík, vystudovanej novinář z Prahy, líčí jak je celej ten kolektivistickej konstrukt pošahanej. Chápu, že v roce 1966 to byl podobnej literární dynamit jako moc velký prsa v moc malý podprsence.
Hodně se mi líbilo slovenské přísloví "Dal vzal, kočce řiť olízal”. Celkem 7/10, protože zjišťuju, že s přibývajícím věkem mám slabost pro českou literaturu s touto tématikou. A taky pro láhev dobrého bebénu.
Byl to zážitek.
Použité valašské nářečí a náznak idylické atmosféry (svérázný otec a jeho synové - rošťáci) v první kapitole - to by mohlo naznačovat, že budu číst nostalgický příběh o dospívání v rázovitém venkovském prostředí. Ale atmosféra brzy zhoustne...
Na specifický jazyk (takové to "jest to tak" a "nároku si činiti") jsem si zvykal celou knihu a vlastně jsem si pořádně nezvykl až do konce. Ale možná v tom je to kouzlo, kterým na mě Sekyra působila - ta kombinace trochu archaického jazyka, moderního pojetí (Vaculík se čtenářem neúprosně smýká mezi různými fázemi svého románu, zaplavuje ho detaily a zásadní věci se dozvídáme jen jaksi mimochodem) a stále se stupňujícího pocitu beznaděje, který kniha navozuje.
Nejsilněji na mě působil příběh otce a ta osudová nevyhnutelnost, se kterou se musel dostat do konfliktu s vlastní ženou, rodinou, vesnicí a nakonec i stranou. Kapitola, kde otec popisuje svoji marnou snahu o vedení JZD je pro mě vrcholem - byla to absurdní groteska a antická tragédie najednou.
Pomáhalo mi číst, že kamarádčina babička s Ludvíkem Vaculíkem v dětství pásla krávy a spojila jsem si místa. Jinak by se mi četla asi hůř.
Svět, který se zase tolik nezměnil od doby, kdy Vaculík knihu napsal...Náš svět plný syrovosti i přes naplaveniny, které přináší dnešní doba.
Zhruba tak jednou za deset let cítím nutnost si přečíst Sekyru, vždycky mě překvapí, jak je útlá, mám ji v paměti jako pěkně hutnou knihu, nacpanou větami, které jsem se od prvního přečtení naučila zpaměti. Na první čtení až bolela, časem jsem smířená, že tak to prostě chodí, fascinuje mě, jak trefně, syrově upřímně jsou popsány bolesti vztahu syn-otec. Postřehy o tehdejší společnosti a názory na ni nemusí být všechny čtenářem přijaty, on o to soudím ani autor nestál, většinou mi ovšem připadají velmi trefné a leckdy jsou vtipné. Vaculíkův humor knihu koření, zvlášť jsem si oblíbila bratrance z Tarandové ("co to pravíte, strýčku? Však tetička není úzkoprsá!")
"Někdy se člověk podiví sám sobě, jak mohl být tak malicherný k některým věcem a lidem, vždyť mě často mrzely věci, které se staly a stát neměly, že jsem nedovedl v souladu žít - a nyní? Prázdnota, duševní trýzeň, ale však čas utíká jak v drobném stroji hodinek, oblaka jsou nad hlavou, jdeš za hejnem vzpomínek a zní ti to v nitru jako amen."
Spolu s Morčaty je Sekyra to nejlepší z LV, alespoň pro mě.
Těkavé, řekl bych až nesourodé. Místy jsem se opravdu bavil, místy hluboce zamyslel, chvílema těžce nudil. Na první seznámení s LV to nebylo špatné, k autorovi ( a knize samotné ) se ještě vrátím
Štítky knihy
Valašsko autobiografické prvky kolektivizace Slovácko nářečí, dialekty JZD komunistický režimAutorovy další knížky
| 1990 |  Český snář |
| 1968 | Sekyra |
| 2004 | Morčata |
| 1995 | Jak se dělá chlapec |
| 1990 | Jaro je tady |
Většina lidí Sekyru Ludvíka Vaculíka přirovnává k Žertu Milana Kundery. Ano, jsou tam nějaké ty podobné rysy - znaky doby, ale myslím si, že po přečtení obou je přece lepší jen Kunderův Žert.