Sekyra

03.04.2015

Úžasná kniha! Intenzitou čtenářského prožitku ji řadím na roveň Demlovu Zapomenutému světlu a Vokolkovu Pátým pádem. Nesmírně živá, bolavá, formálně výborná a velmi syrově psaná, plná nesmírně sugestivních myšlenek a postřehů. Jedna z knih, na které bych osobně neměli ani čárku. 100%

Není to lehké čtení, člověk musí být neustále ve střehu. Přesto, že například v postmoderně v dílech M. Kundery jsem zalíbení našla, Sekyra mě snad příliš mátla. Sice jsem si nakonec dokázala utvořit jistý celostní obraz, ale styl psaní mi asi nesedl. Ale třeba za pár let po znovupřečtení změním názor :-)

30.11.2014

První kniha od mého oblíbeného autora, kterou jsem četla. Ani nevím proč, ale pořád jsem ji měla v hlavě, zdálo se mi o ní, přestože o ději bych asi moc říct nemohla.

Sám autor píše na záložce, že Sekyra byl jeho první vydařený román a že se mu samému pořád líbí.

Mně se tato kniha také líbila hezky. Vyšla poprvé v r. 1966, je autobiografická a popisuje příběh autorova otce, jak si ho syn zpětně vybavuje a co ho napadá při čtení dopisů, které otec psal před válkou z práce v Iránu.

Styl pana Vaculíka je dobře čitelný. Snad jen, že neuspokojuje mou touhu číst si krásné formulace a dokonalá vyjádření. Namísto toho všechno jenom nakousává a nic nedoříkává pořádně do konce. To však zase působí autenticky a osobně: s reálnými lidmi také spíše jen naznačujeme a nedeklamujeme každou banalitu.

Počítám, že klíčové dílo předsoučasného klasika, jakým je p. Vaculík, je určitě důkladně analysováno na akademické půdě. Takto blogově bych si poznamenal, že pro mě representuje literaturu reformních komunistů; těžiště příběhu je v 50. letech, kdy p. Vaculík st. (otec autora), chalupník a vesnická chudina, se pouští do veřejných funkcí. Členem komunistické strany byl v té době i p. Vaculík ml. (autor), který to popisuje z pozice první generace v rodině, která pracuje intelektuálně, neb byl journalistou v hl. městě Praze.