Selfíčka
Marek Vácha
https://www.databazeknih.cz/img/books/45_/451360/bmid_selficka-fMY-451360.png
4
66
66
Dnes si mladí fotí selfíčka, aby, snad, zachytili důležité momenty života. Naučil jsem se selfíčka nikoli fotografovat, ale psát. Chci teď spíše ustoupit do pozadí a nechat čtenářovu fantazii pracovat, chci ukázat jen náčrtky. Dříve si lidé psali deníky, aby pomohli paměti a zachytili pomíjivé okamžiky. Rembrandt si občas kreslil rychlé skicy, pérovky, zachycení momentu pár čarami. Dnes si mladí fotí selfíčka, aby, snad, zachytili důležité momenty života. Naučil jsem se selfíčka nikoli fotografovat, ale psát. Chci teď spíše ustoupit do pozadí a nechat čtenářovu fantazii pracovat, chci ukázat jen náčrtky. Caspar David Friedrich u svých obrazů maloval postavy otočené zády k divákovi, aby ho vtáhl do děje. Dělám si velkou naději, že ty okamžiky, které jsou čímsi výjimečné, čtenář v té či oné podobě zažil taky, a že snad v něm mohou něco rozeznít, jako rozezněly ve mně.... celý text
Přidat komentář
Krátké úvahy, poukazující jak na nesmírnou krásu a radost, které život přináší, tak na obrovskou bolest a vnitřní utrpení, které taktéž patří k životu. MV je neuvěřitelně upřímný, upozorňuje na svá selhání, vypisuje se ze svých životních krizí. Zároveň ale píše velmi obrazně, poeticky, takže je nutné číst mezi řádky, ale ani tak si čtenář mnohdy není zcela jistý, zda porozuměl správně.
"Hřích není urážkou Boha... Hřích je urážkou Tebe samotného. Tvé pomluvy pomlouvají Tebe, Tvé lži jak granáty trhají Tvoje tělo na kusy, Tvoje zloba Ti rve vlastní duši a ve své nenávisti nenávidíš sám sebe. Každá střela, kterou vyšleš, se odrazí jak od zrcadla a zasáhne Tě."
"Neexistuje nevyslyšená modlitba... Tím hlavním důvodem, proč se modlím, totiž je, aby se zmenšila vzdálenost mezi mnou a nebem. Důvodem modlitby nejsou prosby, jako spíše prostá přítomnost... Důvodem modlitby je přítomnost, bytí, ve kterém nic nechci, nic nežádám, jen jsem... Věř, že Tvá modlitba nezapadla. Že se něco stane. Že každá vteřina, kterou dáš Bohu, něco udělá se světem a především s Tebou... Věř, že se vždycky něco změní... "
U krátkých úvah Marka Váchy jsem přemýšlela nad Bohem, svými dny s Ním a Ježíšem Kristem. U knihy bylo třeba hodně číst mezi řádky…Zase jsem se naučila pár nových věcí a připomněla si některé pravdy, na něž v běhu studentských všedních dnů zapomínám. Vždycky si během čtení uvědomím, že život je darem Božím, který bychom si neměli nechat protéct mezi prsty a den co den od probuzení až po usnutí žít tak, aby z nás Otec i Syn i Duch Svatý měli radost…
I když autor hned v úvodu žádá čtenáře, aby ,,nečetli tuto knihu jako knihu o mně", přiznávám, že vyhovět prosbě se mi vždycky nepovedlo; všechny zápisky jsou velice osobní a nevidět za nimi autora prostě nejde. Možná i proto jsem některým textům nerozuměla, většina mě ale oslovila a některé mi doslova mluví z duše. Chtěla jsem si sem pro sebe opsat pár odstavců, jenže nakonec by jich bylo tolik... raději si knihu koupím. :-)
Jen jeden za všechny a pro nás pro všechny:
,,Máme to před očima. Stačí o tom napsat. Jak je možné, že i toto jaro, které přece musejí vidět všichni, kdo vyšli z domu ven, všichni, kdo se vydali do práce, všichni, kdo jdou z práce, všichni, kdo šli vteřinku pod širou oblohou, jak to, že ještě jsou, jak to říct, ateisté? Jak to, že všichni, kteří dnes dýchali večerní vzduch, ještě nezpívají chorály vděčnosti? Jak to, že necítí potřebu nahlas poděkovat za jaro a za život?"
Dovolím si nehodnotit. Knížka je poměrně krátká, přesto jsem se už v jejím začátku cítil zahlcen autorovým neustálým vyznáváním víry a výčty důkazů boží přítomnosti.
Osobní zápasy až na dřeň. Bití na poplach. Vylévání svého zraněného srdce. Touha po Bohu, po životě, po rodině a blízkosti, po církvi, která není lidem a Bohu na překážku. Co ho trápí a rozčiluje. V čem spatřuje hluboký smysl a co je mu zdrojem naděje. Pronikavé vhledy. Místy kázání. Deník psaný s tím, že ho někdo bude číst. Imaginativní jazyk plný obraznosti. Žasnoucí nad krásou přírody. Zvoucí ke chvále Stvořitele. Ukazatel cesty. Opovážlivě upřímný. Vůči církevním hierarchům někdy až překvapivě troufalý. Dvojsečný meč pronikající až na rozhraní ducha a duše.
„Tak na mě, pane biskupe, můžete být hrdý. Kdybyste znal můj život, možná byste hovořil o mém velkém kněžském vítězství. Jenže moje vítězství stálo příliš. Až se zase uvidíme na slavné mši svaté, řeknete mi tu svoji obvyklou větu o nesprávné barvě mých bot. Nebo mi sdělíte, že se za mě modlíte. Pokračujte. Zatím to není moc vidět, aspoň ne na mém kněžství. Třesu se úzkosti, pane biskupe. Kvůli církvi, šedému a studenému monstru, jsem rozbil srdce a zničil život. Můžete mi připít na vítězství, já pít nebudu, třásla by se mi ruka. Zvítězil jsem, ale nechtěl jsem zvítězit. A nejsem si jistý, jestli tam nahoře v nebi nevidí moje vítězství jako prohru. Brno, 14. října 2001.“
Marek Vácha,kněz,etik,biolog a vzdělaný člověk,sympatický a to je jen malý výčet všeho.Znám ho spíše jako kněze z kostela a jako odborníka z rozhovorů na rádiích a nebo v televizi a teď můžu říct,že budu i čtenářem jeho knih.Kniha je náročná na čtení a přemýšlení,četla jsem ji dvakrát a ještě by se jistě našlo mnoho věcí na kterými by se dalo opakovaně zamýšlet.Určitě není pro široký okruh čtenářů,ale já vím,že je zde spousta dobrých úvah,zamyšlení a že jsou v životě situace,kdy víru a naději prostě potřebujete.
Kromě mnoha trefných úvah, které si každý může vzít k zamyšlení, je fascinující rozpor, ve kterém autor podle mého soudu musí žít. Na jedné straně je zřejmá jeho neuvěřitelná vnitřní radost z nekonečného úžasu nad přírodou a krásou života, na druhé straně velké vnitřní utrpení a bolest plynoucí ze samoty kněžství, které asi nikdy nepomine. Je třeba hodně číst mezi řádky, ale myslím, že Marek Vácha dal čtenářům hodně nahlédnout do svého nitra, s čímž koresponduje i název knihy.
Hřejivá záležitost, kterou mě těšilo mít neustále u sebe v batohu, na nočním stolku a ideálně samozřejmě rozevřenou v ruce… Po dlouhé době jsem si nějakou knihu šetřila a nechtělo se mi ji dočíst. Přesto jsem se však po čtyřech dnech tak jako tak dobrala poslední stránky. Ukládám k Nevyžádaným radám mládeži a s radostí se k ní budu vracet pro další pohlazení.
Toto je hodně těžké čtení, chvílemi jako mlýnský kámen? A ještě těžší hodnocení.
Nejvíc se mi chce podepsat komentář od freejazz, protože asi hodně tuším, co chtěl svou výstižnou stručností říct.
Za mě bylo víc selfíček přepálených než rozmazaných a taky bych na místě autora, kterého si vážím stále víc, lehce ubrala na upřímnosti a mnohde zjemnila hrany! Jenže potom už by to nebyl Orko ve své naléhavosti, která jest jeho osobitostí a hodně cenným rysem povahy i pastoračního přístupu. Přesto, že asi nejvíce životních neladů a rozervanosti přináší jemu samému.
Ano. Chybí tam retuš a to je hodnota sama o sobě!!
P.S. pro Petoklad: Marek je všechno jiné než pozér a falešný chlap. . . .
3/5
Spatna volba. Ja, clovek ateista a koupi si takovouhle knizku... Poputuje do knihobudky, snad si sveho ctenare, kteremu lepe sedne, najde...
někdy je slov málo, někdy přebývají. někdy bych snad ani nepsal. o některých detailech. ale vcelku je to velmi povedený portrét rozervaného muže. i když složený z někdy rozmazaných, někdy přepálených selfíček. není to umělecky retušovaný autoportrét a to je na této knížce to nejhodnotnější.
kdoví, kolik z nás by něco podobného svedlo...
díky.
Já nevím, možná je to tím, že – slovy Járy Cimrmana – „jsem takový ateista, až se bojím, že mě Pánbůh potrestá“, ale tahle knížka mě za srdce nevzala. Netvrdím, že jsem si v ní nenašel zajímavé a podnětné myšlenky, hlavně s tou všudypřítomnou výzvou hledat a nacházet krásu a potěšení (v podání autora hledat Boha) v každodenním životě a obyčejných věcech, naprosto souhlasím, ale jinak mi knížka přišla strašně ukecaná, se stále se opakujícími motivy, jen jinými slovy podanými, přibližně po přečtení první třetiny mi to – lidově vyjádřeno – připadalo všechno „na jedno brdo“. Nebýt autorovým povoláním pokoušet se svým ovečkám vykládat svět, skoro bych ho podezíral, že si marnivě libuje v tom, jakou bohatou slovní zásobu má a jak s ní umí nakládat, a snaží se tím před čtenáři chlubit. Nakonec vlastně stejně jako ti, co se perfektně upravení (přinejmenším v nějakém fotografickém programu) ukazují svému obecenstvu v selfíčkách, jejichž označení si autor pro název své knihy zvolil.
Hluboký úderný jednohubky, který jsem zhltala možná až příliš rychle. Váchovy otisky paměti jsou psány opravdu jeho srdcem, duší, celým tělem. Křičí do světa, že Bůh je, a pomáhá ho nalézt. Snaží se svými slovy vyčistit naše oči, abychom viděli to, co on. Nádherným jazykem naléhavě apeluje, varuje, ale vlévá naději. Zásadně odkrývá sám sebe. Za mě lepší než Nevyžádané rady mládeži.
Originální myšlenky, jako vždy naléhavé výzvy ke všemu, co může přinést radostný život, výzvy k přemýšlení, ke vděčnosti, k poznávání světa okolo nás... Kniha pro mě byla trochu těžší ke čtení než Nevyžádané rady mládeži (ta mě oslovila silněji), ale jsem nakonec ráda, že i tuto jsem dočetla, protože v každé další kapitolce (či v každém dalším selfíčku :-) ) čekaly další a další zajímavé a podnětné myšlenky. Navíc je v knize autor velmi sebekritický a snaží se poukázat i na své chyby a pochybnosti. Možná to může působit neupřímně jako pozérství - jak psal někdo přede mnou - ale jak znám autora i z různých vystoupení, věřím, že to žádná póza či falešná pokora není. O to bližší texty jsou, když vím, že ten, kdo je psal, si nehraje na neomylného a dokonalého, ale dokáže se přihlásit i ke svým přešlapům.
Mě je to líto, ale autor mi připadá jako čím dá větší pozér. Nechce údajně nijak moralizovat - ale vším, co vyjde z jeho úst nedělá nic jiného. Falešná skromnost a pokora, vystřelit osten a pak nasadit tvář smířlivého, který chápe ty ostatní. Svoje štiplavé názory nedokáže "obhájit", jsou to jen dojmy a je jich na mě prostě moc a čiší z nich faleš, abych je bral nějak vážně. S touhle to proti selfíčkům nevyhrajem.
Co napsat. Je to typický Marek Vácha. Řeka pocitů a myšlenek, naléhavých přání... Je to potok, který vás může strhnout a nemusí. Mne strhl. Vůbec jsem se tomu nebránila. Tahle útlá knížka je totiž jedna z nejhezčích říček ze slov, které autor nechal vytéct do světa.
Drobné příběhy, eseje, črty, náladovky. Soubor je to poměrně nesourodý, od opravdu krásných (úplně nej mi přišla ta poslední, velikonoční) až po velmi abstraktní, těžko srozumitelné (ten zimní noční výstup na kopec...), od radostných až po velmi trýznivé. Vším prostupuje typická Orkova naléhavost, důraz na nutnost osobní aktivity, výzva k angažovanosti. Osobně mám dojem, že Orko má čtivější knihy, ale neodrazuju:-)
Autorovy další knížky
| 2017 |  Nevyžádané rady mládeži |
| 2019 |  Česko na křižovatce |
| 2011 | Modlitba argentinských nocí |
| 2008 | Místo, na němž stojíš, je posvátná země |
| 2014 | Neumělcům života |
Marek Vácha má dar moudré a hlavně i pro nevěřící srozumitelné řeči. Mluvené i psané. Bohužel jsem však nedokázala vyhovět autorovu přání z úvodu knihy: "Chci poprosit čtenáře, aby nečetli tuto knihu jako knihu o mně, chci spíše ustoupit do pozadí a nechat pracovat čtenářovu fantazii." Jeho krátké úvahy o spoutání sociálními sítěmi, tiživé samotě vyplývající z celibátu, touze po blízkosti (Slečna Simona - úžasně napsáno), o hříchu (Dunajská delta - několik důležitých řádek pro všechny bez rozdílu světonázoru), lásce k přírodě, poznávání dalekých míst a civilizací, vnitřní rozervanosti a utrpení (trýznivé strany 71-74), víře, Bohu, modlitbě... jsou velmi upřímné, ba až odvážně odhalující. Nelze za nimi nevidět autora. Čtěte pomalu, klidně několikrát.